Samota ji děsila a trpívala záchvaty úzkosti. Drobná, šestašedesátiletá žena se špatným orientačním smyslem, která cestovala bez doprovodu po Apalačské stezce, zabloudila v terénu tak divokém, že jej pro výcvik využívá armáda. V mainských lesích vydržela téměř měsíc čekat na pomoc, která nikdy nepřišla.
Geraldine A. Largayová si svou cestu zaznamenávala do sešitu s černými deskami a nepřestala si jej psát ani poté, co se ztratila, docházely jí zásoby a spolu s nimi mizela i naděje. Její poslední zápisek zachycuje obdivuhodné smíření s nadcházejícím koncem.
„Až najdete mé tělo, zavolejte prosím mému muži Georgovi a mé dceři Kerry,“ zapsala si podle serveru New York Times těsně před smrtí. „Bude pro ně požehnáním vědět, že jsem mrtvá a že jste mě našli – bez ohledu na to, za jak dlouho to bude.“
Uplynou dva roky, než na její tábořiště narazí zeměměřič z dřevorubecké společnosti, objeví její pozůstatky a vyřeší tak záhadu, která ničila trpící rodinu a vzpírala se zkušeným pátracím týmům. Geraldine, zdravotní sestra v důchodu z Tennessee, přežila úplně sama téměř měsíc, mnohem déle, než by mnozí čekali, než zemřela hlady a podchlazením.
Spis, který po jejím objevení zveřejnila mainská policie, obsahuje kromě více než patnácti set stránek zpráv týkajících se jejího zmizení také krátký výtah z jejího deníku a bezpočet esemesek, které se marně pokoušela poslat manželovi z místa, kde neměla šanci chytit signál.
„Od včerejška jsem ztracená,“ napsala. „Jsem od stezky nějaké tři nebo čtyři míle. Zavolej policii, co mám dělat.“
Tábořiště si rozbila dokonce jen necelé dvě míle od stezky. Černý stan, věci pečlivě uspořádané v pytlíkách se zipem a vzkaz na deskách deníku: „Georgi, přečti si to, prosím, XOXO.“
O Apalačské stezce jsme také psali v souvislosti s novým rekordem Scotta Jurka zde: Scott Jurek pokořil rekord Appalačské stezky
Geraldine si při putování po stezce říkala „Inchworm“ (Píďalka), dělala si tak legraci ze svého tempa, které ji však dovedlo téměř šestnáct set kilometrů od Harpers Ferry v Západní Virginii, odkud s kamarádkou Jane Leeovou vyrazily 23. dubna 2013. Její manžel George Largay, s nímž byli svoji dvaačtyřicet let, jel vždy napřed a čekal na ně na domluvených místech se zásobami, občas je vzal do motelu, aby se osprchovaly a vyspaly se pod střechou.
Jane 30. června v New Hamsphiru z rodinných důvodů nemohla dál pokračovat, Geraldine však skončit nechtěla. Noc z 21. na 22. července strávila Geraldine v přístřešku na Poplar Ridge v západní části Maine, necelých tři sta padesát kilometrů od konce stezky.
Její úsměv byl tak nakažlivý, že než další den ráno vyrazila, požádala ji jedna z turistek, Dottie Rustová, jestli by si ji nemohla vyfotit. Na obrázku se směje, batoh na zádech, ponožky vytažené vysoko, jako to turisté dělají, aby zabránili zbytečným odřeninám a puchýřům.
Scéna se odehrála přibližně v půl sedmé ráno a bylo to naposledy, kdy ji někdo viděl živou. V jedenáct hodin už byla ztracená.
„Jsem v průšvihu,“ psala v další zprávě manželovi. „Sešla jsem ze stezky na wc. Ztratila jsem se.“ Prosila ho, aby zavolal Appalachian Mountain Club (místí obdobu horské služby), „jestli by mi někdo od nich nemohl pomoct. Jsem někde severně od stezky. Xox.“ Esemeska se nikdy nedoručila. Geraldine ze stezky sešla v jejím nejdrsnějším úseku, kde je podrost extrémně hustý a jedle rostou tak blízko u sebe, že se až zdá, že splývají do sebe.
„Stačí, abyste poodešli o nějakých šest metrů ze stezky, otočili se a budete mít dost problém zjistit, kde cesta vede,“ vysvětluje Douglas Dolan (53), dobrovolník, který strávil loňské léto údržbou stezky v této oblasti. „Pokud netušíte, kterým směrem stezka je, můžete velice snadno chodit v kruzích celé hodiny.“
Geraldine se snažila najít nějaké vyvýšené místo – nejspíš doufala, že tam chytí mobilní signál. Opakovaně se snažila odeslat esemesky, ale žádná se nedoručila.
23. července rozbila tábor. Mezi stromy natáhla stříbrnou termofólii, nejspíš v naději, že ji zahlédnou záchranáři a na okolních stromech jsou patrné stopy po ohni. Přes husté koruny stromů ji však pátrací týmy z vrtulníků nemohly zahlédnout.
Ve stejný den, kdy se Geraldine utábořila, se měla sejít s manželem na silnici číslo 27 ve Wyman Township. Den poté ohlásil její zmizení. Pátrací akce se rozjely naplno a pokračovaly až do 4. srpna, kdy intenzita nasazení začala opadat. Geraldine si psala deník a dopisy rodině až do 10. srpna, dokonce si nakreslila kalendář, aby neztratila přehled o tom, kolikátého je. Poslední záznam je datovaný 18. srpna, vyšetřovatelé si však nejsou jistí, zda je datum správný.
Její ostatky byly nalezeny 14. října 2015 uvnitř spacího pytle v tábořišti, které až do samého konce udržovala perfektně uspořádané. V její blízkosti se nacházely věci, které s sebou nesla (modrobílý šátek, růženec, dortové svíčky, zapalovače, zubní nit, šitíčko a dvě láhve na vodu, z nichž jedna byla ještě plná).
Když její rodina místo uprostřed pustiny o dva týdny později navštívila, zanechala za sebou bílý dřevěný kříž se vzkazy psanými černým fixem. Jeden z nich psaný dětskou rukou vzkazuje: „Kéž bys tu s námi byla.“
