I sám přítomný Mikuláš se divil, kdo všechno se dnes postavil na tartanový ovál ke startu tradičního prosincového závodu v Olomouci. Již 116 běžců v hlavním závodě, z toho pak 27 žen, udělalo jistě pořadatelům radost.
V závodě žen s přehledem zvítězila domácí Petra Kamínková /AK Olomouc/ v tréninkovém tempu za 19:15, před vycházející hvězdou Šárkou Macháčkovou /Triexpert Brno – 20:31/. Třetí se potom v cíli objevila Marcela Hloušková /Fortex Moravský Beroun – 21:12/.
Mezi muži roli favorita potvrdil Tomáš Blaha /AK ASICS Kroměříž – 22:38/, který se ve druhém kole ve zdejším parku lehce odpoutal od Davida Pelíška /AK Olomouc – 22:54/.
Za nimi po trati bojovala tříčlenná skupina výborných moravských vytrvalců Petr Vymazal /SK Salix Grymov – 23:13/, Jarda Martínek /Trisk Olomouc – 23:17/ a Petr Kučera /SK Salix Grymov – 23:25/.
V tomto pořadí, jak je i vidno z časů také proběhli cílem, protože starý lišák Petr Vymazal prostě v závěru umí.
TRADICE, SAHAJÍCÍ AŽ DO BĚŽECKÉHO DÁVNOVĚKU
29. ročník Mikulášského běhu uspořádal atletický klub Olomouc tradičně na stadionu TJ Lokomotiva Olomouc, kde pro všechny děti připravili nejdříve závody na dráze, samozřejmě za účasti Mikuláše a jeho pohůnků, a až potom vypustili rozhodčí běžce z tartanové dráhy do blízkých Bezručových sadů, kde je na novém povrchu ve třech okruzích v parku čekalo 6,9 km.
Ženy měly před sebou jen okruhy dva, tedy celkem 5,1 km. I tento závod byl zařazen, jako třicátý sedmý v pořadí v letošním roce, do 31. ročníku Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje a zároveň byl i předposlední akcí započítávané do této soutěže.
A pořád ještě není všechno rozhodnuto. Letos bude platit staré okřídlené úsloví, že zajíci se sčítají až po honu. A o to je to zajímavější.
NA MLHU A CHLAD NEBYL ČAS
Opravdu to tak bylo, protože i přes ledovku na mostcích přes říční náhon se běželo velmi rychle. To potvrdil i Tomáš Blaha: „Začátek byl poměrně dost ostrý. Musel jsem jít naplno, abych se Davida udržel. Pak jsem to zkusil rozběhnout sám a on už mi nestačil. Celý závod jsem dnes běžel na hraně svých možností. Sice jsem vystupňoval i finiš, ale to jen proto, abych si otestoval, jak na to jsem.“
„Asi jsem to trochu překopl,“poznamenal David Pelíšek, který se nechtěl fotit, prý není fotogenický :-)
„Přece jen jsem šel první závod po zahájení přípravy na nový tréninkový rok a netušil, jsem, co to se mnou udělá. Ale vcelku jsem s výsledkem spokojený.“ „Vezl jsem se ve skupině,“ potvrdil mi mé pozorování z trati Petr Vymazal se s úsměvem zkušeného mazáka, „ potom jsem si jen pohlídal závěr a dokonce jsme stáhli i Davida tak asi jen na sto metrů.“
„Noha už mě nebolí,“ sdělila mi při výklusu Petra Kamínková. „Ale mám po soustředění v Tatrách a tak to ještě není ono, ale přece jen se mi už běželo lépe než minulý týden ve Švýcarsku. Teď to bude chtít přes zimu něco natrénovat a pak se na jaře uvidí, jak na tom budu.“
„Konečně jsem se trochu rozběhla,“ usmívala se olomoucká rodačka, „začátek přípravy se na mě trochu podepsal a teprve teď únava pomalu odeznívá, takže se už dnes dalo mluvit i o běhu bez utrpení, které mě minulý týden zaskočilo ve Vyškově. Navíc jsem si rozvrhla i tempo docela jinak, proto to bylo o hodně lepší.“
BOJ O KAŽDOU VTEŘINU
U nás padesátníků není Olomoucký pohár zdaleka rozhodnutý, přestože po dnešku je o vítězi jasno, neboť Jarda Ženčák už má potřebný počet závodů a nikdo ho nemůže přeskočit. Ale na dalších místech se očekával souboj, který se také opravdu potvrdil.
Již po startu mi stačil jen s údivem zvěstovat Ondra Němec: „To je fofr, to jsme my zkušení borci nějak nezachytili.“ No a pak už jsem ho viděl až v cíli, takový nabral švunk.
Musel jsem se zaměřit na svého letošního tradičního soupeře, Láďu Špacíra, který je přede mnou i v hodnocení poháru, ale ten také vyrazil jako splašený zajíc. Měl na mě dokonale promyšlenou taktiku. Co jsem měl dělat. Vydal jsem se za ním.
Jenže hned na prvním mostku jsem ohobloval železné zábradlí lávky, neboť jsem s ledem vůbec nepočítal. Než jsem to srovnal, byl Láďa pryč. Pustil jsem se tedy po jeho stopách jako výmarský ohař, či spíš můj tréninkový parťák labrador Messi a sice ne po čichu, ale zrakem úpěnlivě pátral před sebou, kdeže mi to sakra zmizel.
Mlha se mi musela valit nejen z nosu, ale snad i z uší, jak jsem do sebe lapal ten olomoucký inverzní poklop.
Bohužel nikde nikdo. Už jsem to málem zabalil, ale tu jsem ho najednou spatřil před sebou. I když už jsem byl již skoro našrot, tak tohle mi přece jen nedalo.
Vyrazil jsem za ním jako půl roku hladovějící vlk za kořistí a po centimetrech se k němu přibližoval. Pak se mi to přece jen podařilo a v duchu jsem si říkal: „Je to dobré.“
Nebylo! Zkusil jsem jít v posledním kole do trháku, protože potřebuji mít kvůli bodům od něho co největší odstup.
Trochu jsem mu odskočil a pak to začalo. Najednou se objevil ten nezmar vedle mě a hned to kopl tak, že jsem měl mžitky před očima a začal se modlit, ať je konec.
To nás ale čekal ještě kus cesty. Zoufale jsem visel pohledem na jeho botách a přál si, ať už je cíl. No, nakonec na posledním můstku na ledě musel můj soupeř zpomalit a já toho využil a nasadil k poslednímu trháku.
S vytřeštěným zrakem jsem se pak dobelhal do cíle, abych tam padl za vlast.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
