Zůstal jsem viset na lince šest newyorského metra, patnáct metrů pod zemí, v ruce jsem svíral čtyřlitrový demižon s vodou, který jsem s sebou tahal celý den. Nikdy v životě mě tak nebolel močák, ještě nikdy se mi nechtělo tak strašlivě čůrat jako teď. Přesně takhle vám to totiž ledviny spočítají, když do sebe budete lít sklenici za sklenicí H2O.
Když jsem souhlasil s tím, že budu denně celý měsíc pít čtyři litry vody – tenhle nápad je asi známější jako „Water Gallon Challenge“ – očekával jsem pozitivní výsledky: lepší pleť, nárůst energie a tlustší penis (tak třeba jen o trochu, že jo), popisuje na webu Thrillist Wil Fulton. Něco z toho se skutečně stalo, což je prima.
Ale bylo to mnohem, mnohem, mnohem náročnější, než jsem si dokázal byť jen představit. Musíte se totiž opravdu snažit, abyste každý den vypili čtyři litry vody. Já to dělal, jednak proto, že mi za to můj zaměstnavatel skutečně zaplatil, ale i kvůli tomu, že jsem se chtěl během té doby něco dozvědět. Dovol mi, abych se s tebou, můj drahý a pravděpodobně dehydrovaný čtenáři, podělil o svou nově nabytou vodní znalost.
Den první: Začátek
Obvykle do sebe čtyři litry tekutiny neliju (tedy pokud tedy nejde o pivo). Neměl jsem ponětí, kolik hrnků se do takových čtyř litrů vejde, protože ten den jsem na základce chyběl a jel radši do Mořského světa. Proto jsem usoudil, že nejsnazší bude, když si opatřím pořádný demižon a budu ho s sebou celý den nosit. Což je trochu úchylárna.
Celé je to mnohem těžší, než jsem čekal. Usadil jsem se dopoledne o půl dvanácté a plně se soustředil na pití, abych splnil denní kvótu. Je zvláštní, když tělo a mysl zaměstnáte výhradně pitím. A na konci se ani trochu nemotáte.
Den pátý: Čůrám co dvacet minut
Rád piju vodu. Fakt že jo. Mé tělo (a předpokládám, že i těla všech ostatních lidí) tvoří z 60 % voda, ale žádný normální člověk jí denně nepije čtyři litry. Fakt to musíte zkusit! Piju, když nemám ani trošku žízeň. Necítím žádný rozdíl. Akorát si připadám fakticky hrozně plný – takže míň jím. A chodím co dvacet minut čůrat.
Všichni v kanceláři si myslí, že mám problémy s drogami, protože běhám pořád na záchod. Je to samozřejmě těžké i proto, že se mi pochopitelně do cesty pletou jiné nealkoholické nápoje, které bych si rád dal. V baru mám v jedné ruce chlast a ve druhé vodu, což je asi dobře. Ale zase, takovýho běhání na záchod.
Den desátý: Jsem… krásnější?
Něco se děje. Nejvíc je to znát ráno. Obvykle do sebe potřebuju co nejrychleji hodit kafe, abych mohl fungovat, ale teď se probouzím odpočinutý a s mnohem větší zásobou energie. Což je bezva. I se tak nějak líp cítím? Ale možná je to jenom placebo. Připadá mi totiž, že se mi andělsky lesknou vlasy, ale obecně se sám sobě hodně líbím, takže nevím jistě, jestli se fakt něco změnilo.
Co je úmorný, je tahat demižon všude s sebou. A pořád není o nic snazší do sebe ty čtyři litry každý den nalít. Už s tou věcí i spím, abych do sebe požadované množství tekutiny dostal. Lidi se na mě divně koukají, ale mám od tahání té věci mnohem svalnatější předloktí… bych řekl.
Den patnáctý: Kulička energie
Rozhodně mám mnohem víc energie. Stoprocentně. Už skoro nepiju kafe a to jsem si denně dvě až tři vždycky dal. Když si jdu večer zaběhat, jsem o něco rychlejší. Líp spím. Zní to divně, ale není mi takové horko. Vážně. Když jsem si chodil lehnout, míval jsem teplotu v rozmezí sedmatřiceti stupňů a hodnot na povrchu slunce. To zmizelo a já nevím proč. A ještě něco: Mám teď hroznou žízeň, když nepiju vodu. Jako kdyby se mé tělo na superhydratovaný životní styl aklimatizovalo. Možná už nikdy nebudu stejný.
Den dvacátý: Lidé tvrdí, že jsem šťastnější
No, nevím. Možná jsem? Znovu jsem dneska viděl Beetlejuice, tak to s tím třeba souvisí.
Den dvacátý pátý: Stává se ze mě lepší člověk
Pořád hrozně moc čůrám. A moje moč je křišťálově čistá jako mattonka. Přítelkyně mi tvrdí, že má pleť vypadá čistší a rozhodně mám pocit, že mám mnohem víc energie. Bude to znít divně… ale myslím, že se cítím líp. Ptal jsem se svojí editorky, jestli nemá pocit, že by se během mého přehydratovaného období zlepšila moje práce. „Nijak extra,“ což jsem si vyložil jako „Možná jo“.
Je taky mnohem snazší do sebe vodu dostat; už mi nedělá problém vypít celý demižon. Zvykl jsem si na něj a je teď mojí součástí. Od držadla mám na ruce mozoly a bez doteku jeho plastové křivky v dlani si přijdu nahý. Taky mám pocit, že si mě lidé víc váží. Jasně, že teď pěkně kecám.
Den třicátý: Svoboda!
Poslední den výzvy. Hodně čůrám a mám pořád žízeň. Připadám si jako můj děda. Na rozdíl od něj se ale cítím dobře. Myslím, že pít celé čtyři litry bylo trochu přehnané, ale uvědomil jsem si, že jsem předtím rozhodně nepil dostatečně.
Tuhle výzvu bych nejspíš nikomu vyloženě nedoporučil, už jen proto, že z ní bolí žaludek a vaše rodina a kamarádi budou přesvědčení, že máte vážný problém s drogami. Tohle je můj naprosto vědecky nepodložený závěr, ale podle mě je naprosto nesmyslné, aby někdo přesně určoval, kolik mají všichni lidé vypít vody. Kdybych pracoval rukama někde venku, musel bych pít mnohem víc, než když sedím a píšu články na internet.
Kdybych vážil sto osmdesát kilo, musel bych pít víc než mé nestoosmdesátikilové já. Ale všichni by rozhodně měli pít víc vody! Budete se cítit líp a lidi vás budou mít radši. A taky se můžete jít vyčůrat čtyřikrát během osmi minut, což je vážně mega hustej mejdanovej trik.
Jo a vyčůral jsem se mezi vagony metra. Ale starostovi ani muk!
