Mlha a syrová zima přivítala v Litovli v časném nedělním ránu účastníky letošního nového běžeckého závodu a překvapivě se do ní ponořilo po startu 64 běžců a běžkyň s řadou současných nejlepších moravských vytrvalců.
V cíli se po 38 minutách a 9 vteřinách první objevil favorit favoritů Tomáš Blaha /AK ASICS Kroměříž/ a ustanovil tak základní rekord na této 11 km trati. Za ním se prohnal šachovnicí Petr Vymazal /SK Salix Grymov – 38:17/, který letos prožívá své nové běžecké jaro a třetí se pak prodral mlhou profesor Lysacupu Ondřej Horák /AK Šternberk – 38:25/.
Mezi ženami se odehrál souboj generací, ve kterém měla na litovelských rovinách nakonec ve finiši navrch ta mladší, na své domovské tréninkové trati běžící Lenka Planičková /AK Olomouc – 48:10/, když se odpoutala v cílové rovince od o 34 let starší, ale nestárnoucí veteránky, Marie Hynštové /AHA Vyškov – 48:27/.
Za nimi se do cíle dostala na třetím místě Štefánie Šrámková /SOLEN Olomouc – 49:32/, kterou dostihla na podzim famózní forma.
MLHA A SYROVÁ ZIMA
První ročník lyžařského běhu Litovelským Pomoravím připravil lyžařský oddíl TJ Tatran Litovel na rovinatých tratích po asfaltových cyklostezkách a polních cestách. Běžce čekalo 11 km trasy a závod byl zařazený do Středomoravského běžeckého poháru jako jeho předposlední akce.
Bohužel se obrovská snaha pořadatelů o dobrou sportovní akci dost pokazila tím, že se jim nepodařilo zajistit někde v okolí šatnu na převlečení, protože venku to zrovna v tam právě panující syrovině moc ideální nebylo. Víc netřeba dodávat.
Vzhledem k tomu, že šlo o první ročník, nikdo mimo pořadatelů nevěděl, co jednookruhová trať přinese, k tomu nebylo moc vidět, tak se většina závodníků vydala po startu rozvážnějším tempem až na pár výjimek, kteří to obvykle vždy napálí vpřed ať se děje co se děje. Však ono to nějak dopadne.
SLOVA ZE ZMRZLÝCH ÚST: „CHYBÍ ŠATNY“
„Přijel jsem sem vlakem již v 9 hodin a nebylo se kde schovat,“ říkal mi dost otrávený Tomáš Blaha. „Promrzl jsem na kost a neměl ani náladu moc běžet. Proto jsem začal hodně pomalu, spíš tréninkově, a na trati jsem měl místy i téměř stometrovou ztrátu.
Jenže pak mi to nedalo a až jsem se trochu zahřál, tak jsem se pustil do stíhání Ondry a Petra a nakonec jsem to i stihl. Ale fakt se mi do toho dnes vůbec nechtělo.“
Petr Vymazal se sice také klepal zimou, ale až tak moc si nestěžoval: „Nedalo se nic dělat, převlékli jsme se venku a zahřát jsme se museli na trati. Taky jsem měl co dělat, abych dotáhl Ondru, ten to vpředu s cyklisty pěkně roztočil a měl už dost značný náskok. Stálo mě to dost sil a ty mi potom chyběly na zachycení finiše Tomáše.“
„Přece s nimi nebudu finišovat,“ kontroval na mou otázku, proč to tak nakopl Ondra Horák, který si snad jediný podmínky nestěžoval. Bodejť by jo, je zvyklý z Lysé hory.
„Nic jiného mi na takové rovině ani nezbývalo. Musel jsem se pokusit je všechny uštvat ostrým tempem, ale na trati byl místy dost silný protivítr a tak se mi to nepodařilo.“
„Běželo se po místech, kde trénuji,“ připomněla mi Lenka Planičková. „Mám to z domu 2 kilometry a docela dobře to znám, přesto jsem se raději schovala za Marii Hynštovou a nechala to až na konec závodu. Na finiš jsem si věřila. Navíc mi to teď docela dobře běhá, tak jsem se dnes vůbec nijak netrápila jako kdysi dřív na tak dlouhých tratích.“
„Celou cestu se za mnou Lenka vezla a ani proti větru mi nikde nepomohla,“ nespokojeně vrčela Marie Hynštová. „Když jsem jí uhýbala na trati, aby mohla jít přede mě, tak za mnou kličkovala jako zajíc a nikam se nehrnula. Pak už bylo jasné, že mi ve finiši uteče. Do toho ta pekelná zima. Nemohla jsem se proti tomu větru ani zahřát.“
„Tady na této rovině mi to nesedí,“ odpověděla mi na mou pochvalu a zhodnocení její podzimní formy, neboť minulý týden dokázala vyhrát i velmi náročný Listoprďák v Týnu nad Bečvou, Štefánia Šrámková. „Mám raději těžké tratě a hlavně kopce, tam se mi běží mnohem lépe. Dnes jsem se pořádně vytrápila.“
HÁKL JSEM SE JAKO VAGON ZA LOKOMOTIVU
Promrzlý až hrůza. Ač zimu nemám rád a vůbec si s ní netykám, pustil jsem se do zdolávání trasy závodu s jediným cílem: Ve zdraví přežít. Jestli se to povedlo, to se ukáže zítra.
Hned po startu se mi povedlo zavěsit jako plandavé trenky na šňůře za Jirku Planičku. Vydal jsem si jasný příkaz: „Necháš se dotáhnout tam, kam až to půjde a pak si poběžíš po svém.“
Jenže Jirka běžel pěkně rovnoměrně, rozrážel mi vzduch, protože je navíc vyšší než já, tak jsem to měl za ním jako za clonou a hlavně měl naprosto pravidelný krok a já díky tomu dokázal udržet svůj rytmus.
Sice jsem za ním asi místy pěkně vlál, proto jsem se ani neodvážil jít dopředu a trochu mu pomoct, protože bych mu to asi svým okamžitým zpomalením hodně pokazil.
Tak jsem za ním funěl, plival a nadával na mlhu a zimu, protože mi dokonale omrzly jak prsty na rukách tak i na nohách. Kromě toho nebylo nic ze zdejší zajímavé přírody vidět, protože jsme se neustále nořili do dalších a dalších chuchvalců protivné mlhy.
Nakonec jsem se soustředil na to, abych se dostal s ním až do cíle a opravdu se mi to podařilo. No a dalším velkým šokem po pekelné zimě, kdy se mi nepodařilo ani rozvázat tkaničky od bot, bylo to, že jsem vyhrál mezi padesátníky.
Je to asi moje poslední vítězství v životě, ale konec dobrý, všechno dobré.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
