Dálkový pochod Quo vadis. 55 km, 2050 m+, z Dubí přes Přední Cínovec a Milešovku do Vilemína.
Atmosféra těsně před startem se nesla v duchu černého humoru, snad až v malém množství sarkasmu. Došlo mi, že jsem mezi dvěma skupinami lidí. Mezi těmi, kteří dálkové pochody chodí a těmi, kteří je běží. První skupina je tu od pradávna a je vytrvalá, druhá skupina je tu poměrně čerstvě a je rychlá. První skupina si dělá z druhé legraci. Jako bylo to vtipné, pán „chodec“ bavil ostatní vtípky: Připravit ke startu, pozor, teď, můžete jít a v tu stejnou chvíli už jsou běžci na třetím kilometru. Všichni se smáli… Došli mi ale, že o podstatě věci by se dalo hodně diskutovat. Chodci pochodů versus běžci pochodů. Zajímavé téma, určitě, ale na někdy jindy.
Pořadatel Petr Malý si nás odvedl na start (kousek od čtvrti Běhálky :), já se nacpala někam víc dopředu, abych lépe slyšela a viděla jeho a Olafovy skopičinky a docela jsem se bavila. Olaf zničil lavičku :) a pak už tu byl start. Krásná chvíle a už jsem zase cítila tu známou radost, která se mi dostavuje vždy na počátku takových akcí. Cítila jsem se silná a usmívala se do tmy. Po několika málo metrech už jsme sešli/seběhli (každý si vybere pro něj to příhodné:) na lesní cik-cak cestu do lesíčka, cestička směřovala vzhůru, byla plná kořenů a byla moc hezká. Pěkně jsem si ji pomaloučku vyběhla, několik čelovek přede mnou, většina za mnou. Na té cik-cak pěšince jsme vypadali jako svítící had. Měla jsem z toho velkou radost. Zase můžu dělat to co mě baví a ještě s lidmi, kteří jsou na tom stejně. Radost byla ale jen krátce, brzy už mi bylo teplo, tak jsem si chtěla sundat rukavice. Jenže když máte rukavice na rukavicích :) (rukavice a rukavičky na hůlky, které jsem měla okolo zápěstí a okolo palce) a chcete vyndat ty spodní z horních a ty nesundáte, skončí to přesně tak, jak se mi povedlo. S obtížemi jsem sice spodní rukavici vyrvala, ale s tou jsem sundala i rukavičku na hůlky a nevšimla jsem si toho. Takže jsem se pěkně vracela, tak půl kiláku. Jeden z protiběžců to ale pochopil a když mě uviděl, podal mi ji :) A rychle zpět dohnat to, co jsem ztratila.
Cesta vedla stále vzhůru a stále hlouběji lesem. Přibývala mlha, jejíž seskupení jsem viděla v kuželu své čelovky. Bylo to jak zkoumat ji pod mikroskopem:) Čím výš jsme byli, přestala jsem pochybovat, jestli sníh bude či ne. Bude! A místy ho nebylo málo. Byl zmrzlý, dalo se tedy běžet pouze tam, kde nebyl. Brzy byl ale všude, na výběr tedy nebylo. Dohnala jsem následně dva kluky přede mnou a nechala se vyvézt ve vláčku. Bylo to tak lepší. Můj krok byl ale o maličko delší, a tak jsem brzy táhla vláček já.
Za nedlouho jsme byli na Předním Cínovci, ani to nebolelo. Stále jsem cítila radost a sílu :) Dokázala bych v tomhle stavu nemožné! :) :) Jenže ouha, na Cínovci byla taková mlha, že jsme s ostatníma ztratili značku, nebylo vidět na krok. Podle gps kohosi okolo mě jsme došli k rozcestníku, kde měla být K1. Nebyla. Dlouho to pánové neřešili, to já bych ji tam hledala určitě ještě teď! Jejich jistota a bezstarostnost se ale přenesla i na mě, a tak jsme šli dál. Hurá na Komáří Vížku. Po červené a po zmrzlém sněhu se dalo i běžet, jen to místy hodně klouzalo. Tak jsem se doklouzala až k hotelu na vrchu, kde bylo v mlze zaparkované auto a v ní K2 s občerstvením. Kromě čaje jsem se zeptala, jestli už tam byla nějaká holka, nebyla. Tak jsem se v duchu radovala. Dala jsem si teplý čaj a vydala se směrem za hotel, kde měla začínat cesta necesta cituji z propozic : „dolů pod lanovkou, sledovat sloupy, místy náročný terén!!!“ Jenže hodně foukalo a byla mlha horší než u Rákosníčka. Nebudu říkat, že jsem cítila trošku nejistotu, a že se mi dolů samotné nechtělo, říkejme tomu, že jsem se konečně mohla vyčůrat :) To už tu byla ale i Eliška Majorová a zmizela v místech, kam mě se samotné moc nechtělo. Ale zase na druhou stranu to byla ode mě prozřetelnost. Po vyčůrání jsem dohnala skupinu kluků a jedno další děvče, kteří byli vybavení GPS a společně jsme hledali správný směr a sloupy lanovky. Bylo to chvilkami jak tvrdí propozice opravdu dost náročné. V mlze nebylo vidět vůbec nic. Velice ráda bych Vám ten terén popsala…představte si kopec nakloněný dolů a ještě do strany. Snažili jsme se hledat nějakou traverzu, po které by se dalo jít, ale bylo to marné. Všude byly jen kameny, křoví a ostružiny. Ta roklinka pod námi mě nevím jestli zajímala nebo nezajímala :) U sloupu lanovky číslo tři jsme pak sebrali další kontrolu a hurá dolů. Krupka pod námi už začala prosvítat mlhou. Moc záživné tři kiláčky :)
A teď nastala chvíle, kterou považuji zcela za zásadní. Naštvala jsem se po ní (neptejte se na koho), až jsem na dlouhou chvíli přestala mít chuť závodit! Hned pod lanovkou v Krupce někdo oznámil, že už jsme na cestě 2 a půl hodiny. Na to já, že bychom tedy měli zrychlit. A tak jsem se trhla a z kopce dolů to rozeběhla. V propozicích stálo: Ulicí dolů k rozcestníku a dál po žluté. Tak běžím dolů a dolů s tím, že vedu skupinu a že běžím po žluté. Jenže jsem přestala slyšet dupot, tak jsem se otočila, chvilku čekala a když nikdo nevyběhl, došlo mi, že je něco blbě, běžela jsem po žluté sice, ale na druhou stranu. Vrátila jsem se tedy zpět, najít opačný konec značky. Našla jsem pouze modrou, proč jsem se po ní vydala, nevím. Začala jsem si nadávat a vrátila jsem se. Ve svém vzteku jsem se snažila z propozic pochopit, kam mám běžet. Nakonec jsem našla další ulici, kam vedla žlutá opačným směrem, jenže to už skupina byla pryč a nebylo po nich ani stopy. Do toho všeho se nesl zpěv ptáků pěvců, aby mě naštvali ještě víc. Bylo tak krásně a já byla naštvaná k prasknutí! Bylo hodinu před svítáním.
Sama samotinká jsem tak běžela po žluté, která vedla lesem okolo místní křížové cestě na Kalvárii. Byla to chvíle plná rozporů, můj obrovský vztek, ptáci, vůně jara a tohle krásné, mé oblíbené baroko… Po žluté jsem úspěšně doběhla až ke škole do Krupky, kde jsem se měla chytnout zelené a běžet po ní dále. Ano, opravdu jsem ji našla a chvíli po ní běžela, jenže v momentě, kdy jsem zjistila, že se mi stoply Garminy (můj stoupající vztek popisovat nebudu, nebyla by to hezká slova), jsem zelenou vedoucí dále po malých schůdkách ze silnice pryč přeběhla a já běžela dál, minimálně zase o půl kiláku. Tak jsem se opět vracela, Garminy znovu zapnuté. V tu chvíli jsem netušila, kolik minut a kolik km se mi nezaznamenalo. Měla jsem pocit, že je všechno v háji a že už nikdy nebude nic jako dřív! Věděla jsem, že Elišku už nedoženu a že se s ní ani prát (ve smyslu závodit) nemá význam, ale ta druhá slečna mi utekla jen kvůli mé blbosti. V tuhle chvíli nebyl žádný běžec nadohled. Ani přede mnou, ani za mnou. No což, zelenou jsem měla, vydala jsem se dál. Bylo přede mnou spoustu času vyrovnat se se vším, co se mi v tak rychlém sletu přihodilo.
Brzy mě na zelené v nějaké zahradní kolonii u Teplic dohonil kluk. Informovala jsem se, jak je to s aktuálním časem na trati. Moje Garminky byly 32 minut pozadu a 1,5 km od oficiální aktuální kilometráže plus tak 1,5 km nad plán, které jsem našašila za posledních 30 minut. Tento čas a kilometry jsem si tedy přičítala zbytek trasy vždy, když jsem chtěla vědět, jak na tom jsem.
Začala jsem se uklidňovat. Uf. Proběhla jsem přes Březový háj, kde u rybníka byla další kontrola. Cesta byla pěkně podmáčená, naštěstí moje nové Salamonky s GTX a inov návleky nepustily do boty nic, co by tam nemělo být! Také mi došlo, že už svítá, tak jsem místy vypínala čelovku a místy ji zase zapínala, protože vlastní značení trasy v podobě odrazek se šipkou nebylo bez světla čelovky vidět. Jak si tak poběhávám, rozhled do probouzející se světlé půlky dne byl dost dechberoucí. Brzy jsem se přesvědčila, že je to krajina plná protikladů. Tady mi to ale ještě nedošlo. Zde jsem z toho byla spíš v šoku. Na pozadí hor v mlze se rozkládala tepelská infrastruktura, doly, továrny a nákupní centra, okolo mě pak tuny odpadků. A aby té protiváhy nebylo málo, otevřel se mi výhled na nádherný kopec s hradem Doubravka. Cestou na něj jsem míjela okraj sídliště Šanov. Byly to obrovské paneláky, kde bydlela zřejmě komunita, ve které by řádný člověk bydlet nechtěl. O tom jsem se přesvědčila, když na mě za rohem jedné staré rozbořené průmyslové stavby bafl muž s tmavými dlouhými vlasy a opálenou pletí v kontrastu s bílým tričkem, který zrovna vylézal z nablýskaného auta. Odpověděla jsem mu na pozdrav a rozeběhla se do kopce… dost jsem se ho lekla a mezi těmi všemi divnými domy a spoustou odpadků jsem se necítila zrovna bezpečně. To, že tam tenhle playboy měl místní pracující ženu jsem se dozvěděla až na Doubravce. Rychle přes louku a hurá do stráně. Za chvilku už jsem viděla hradby. Byly obrovské. Určitě Vám doporučuji, podívat se na hrad do mapy. Sem bych se s radostí vrátila, abych to tu mohla pořádně prolézt. Musela to být impozantní stavba, připadala jsem si proti hradbám takhle maličká! Kopeček byl docela krátký, ale za to výživný! Takže s radostí jsem přijala občerstvovačku s kontrolou číslo pět. No a má radost byla větší o to, že jsem zde dohnala část skupiny ze sjezdovky. Konečně! Tak jsem zde potkala dva spolubojovníky se kterými jsem šla kus cesty. S jedním z nich dokonce až do cíle. Na občerstvovačce mě ujistili, že holčina přede mnou je jen několik minut. Plán na následující hodiny byl tedy jasný. Chtěla jsem ji dohnat, protože jsem si uvědomila, že jsem pravděpodobně třetí. A mě se ta medaile z fotek moc líbila! Ach! Má sladká marnivost mě popoháněla v před! :)
Vítek a Martin pochopili velice brzy, o co mi jde. Dohnat slečnu, když to bude reálné a pokud možno nenechat se další ženskou předehnat! Tak jsme spolu profrčeli další nevkusné sídliště. Les, silnice, benzínka, odpadky… zde asi docela běžný jev. Líbili se mi naše srandovní hříčky ve stylu: Kdo je poslední u cedule s kontrolou je bábovka! :) Sprintovat po desítkách kilometrů nás prostě a jednoduše bavilo. Dobrý vtípek byl, když jsem z pěšiny zahlédla po levé straně nádherný kopec a na něm byl velký hrad. Říkám kluků, copak to asi je a zamyšleně jsem přemýšlela. Když pánové řekli, že jsme tam odsud právě přišli, protože je to Doubravka, připadalo mi to nemožné! Tak špatně na tom jsem s orientačním nesmyslem. Myslela jsem si, že jsme přišli z druhé strany. Nicméně kluky to pobavilo! :)
Chvílemi mi s kluky bylo moc dobře a byla jsem ráda, že nejsem sama, chvílemi mi připadalo, že mě zdržují od plánu. To když často přecházeli do chůze nebo jedli sušenky a podobný kraviny (se svým nejezením na těchto „krátkých“ trasách jsem se jim svěřila. Pomyšlení na jídlo mi zvedalo žaludek. Často jsem s nimi tedy hrála hru, teď je to po rovince, tak můžeme běžet, nebo doběhneme si támhle k tomu stromu, támhle k té značce…a podobně :) Občas jsem jim frnkla a oni mě po zase dohnali.
Na obrovské louce nad Pytlíkovem mě ale také dohnalo něco jiného, než jen kluci:) Začala jsem potřebovat na záchod a čůrat se mi zrovna nechtělo :) Sakra! Kam já se na té louce schovám? Představa kohokoli se stáhnutými kalhotami na obrovské louce, kde se není kam schovat mě rozesmála. Pak mi došlo, že už to ale fakt nevydržím, a tak mě úsměv přešel. V Pytlíkově jsem klukům pláchla do nejbližší stráně nad silnicí a ulevila si :) Schovaná ostružiním na jedné straně a plotem na druhé. Nenápadnost hadr. Za plotem mě celou dobu pozorovaly kachny, kotě a sádrový trpaslík :) Tak snad mě neprásknou!
Jak mi bylo zase dobře! Kluky jsem dohnala ve Lbíně na krásném starém kamenném mostě přes potok Bílinu. Když jsme se dodrápali na Supí vyhlídku, nejen že ze mě při hře s kontrolou byla bábovka, protože jsem si ji prostě a jednoduše všimla jako poslední, ale také jsme se mohli pokochat krásným výhledem na meandrující Bílinu a krajinu v okolí. Můj orientační nesmysl se zase projevil nějakým špatným určením kopce na protilehlé straně údolí. Klukům jsem moc času ale na kochání nedala a hnala je zase dál. Po dvou km z kopečka jsme na nádraží v Hradišti našli tajnou kontrolu, kde bohužel měli strašně moc jídla a to kluky tak zaujalo, že se zdrželi o pár minut více, než mi přišlo nutné. Bavila jsem svými poznámkami všemožného druhu jak je, tak i kluka, který měl tajnou kontrolu na starosti. Přesvědčil mě, že slečna je přede mnou tak tři minuty a že když natáhnu krk, uvidím ji na nadcházející rovince. To mě povzbudilo pro další boj ještě víc. Se slovy jednoho z kluků, že ty mladé holky by si vlasy vyrvaly , jsem je oba dva hnala dál. Vítek se mě ptal, co udělám, když ji doženu. Tak to je snad jasné, ne? :) Začala jsem tedy nahlas vymýšlet plán akce :) Věděla jsem, že kdybych slečnu předběhla tady, že by to pak byl dost boj. Tak jsem si řekla, že bude nejlepší ji nevyplašit a předehnat ji až někde v cílové rovince. Pánové to uznali jako rozumné. Jenže pak jsme hráli hru: Poběžíme k támhle té poštovní schránce a nastala situace, kdy se kluci nerozeběhli a já už se nezastavila. Běžela jsem dál i v následujících serpentinách, které mě měly vytáhnout na kopec. Tady už jsem byla sama. Silnice třetí třídy se napojila na chvilku na silnici druhé třídy, ze které co se nestalo! Měla jsem lovící slečnu s jejími společníky jako na dlani. Byla tak maximálně kilák přede mnou! Hlavně se nevzdat! Snažila jsem se běžet nebo rychle jít. V tu chvíli mě dohnal Martin, který se rozhodl mi s lovícím plánem pomoci. A byla jsem mu vděčná obzvláště pod Teplickým a následujícím Vraním vrchem, na kterých jsem cítila stoupající únavu. Stoupání bylo o to těžší, že všude bylo dost bahno a rozvodněné potůčky.
Na osmé kontrole u silnice pod Černčicemi už nešlo setkání se slečnou zabránit. Myslím, že přesně tady si uvědomila, že jsem ji v patách a že musí zrychlit. Netušila, že jsem teď zrovna bez síly. Jenže na silnici pod vesnicí se nám otevřel dechberoucí výhled na Milešovku, která tam stála celá zmrzlá a sahající až do nebes. Já v tu chvíli zapomněla na závodění a na slečnu a na celý svět a zírala na tuto majestátní královnu s otevřenou pusou. Já i Martin jsme se s ní museli vyfotit :), škoda jen, že na té fotce není zachyceno to, co jsem viděla a cítila. Ale zapamatuji si to!
V Černčicích u ukazatele jsme se dozvěděli, že na vrchol jsou to dva km. Stoupání se zvětšovalo a já přijala za myšlenku to, že dva km nejsou moc. Řekla jsem to i Martinovi, on na to, že do kopce je to jiný. Já zas, že jasně, že je to jiný, ale pořád dva km nejsou moc! :) A s tím se mi šlo lépe. Pak Martin pronesl ještě nějaká hesla v podobném duchu, škoda, že si pamatuji pouze Zátopkovo : „Když nemůžeš, přidej!“
Stoupání se začalo zvyšovat, sněhu a ledu přibývalo a já se začala ještě více zpomalovat. Martin se mě pokusil dotáhnout ke dvěma klukům před námi. Prý se nám ve vláčku půjde lépe. Opravdu jsem se moc snažila! I přesto, že jsme je došli a dokonce předešli, na rozcestí pod Milešovkou, kde jsme byli na půli cesty na vrchol se mi udělalo nedobře. Cítila jsem klesající tlak a akutní úbytek energie. Martin říkal, že to mám z toho nejezení, že jen gely prostě nemůžou stačit, ale naštěstí mě to nevnucoval, protože já neměla sílu mu argumentovat. Dal mi své dva cukry, já je zapila hojně slazeným mátovým čajem a světe div se, za pár minut mi bylo mnohem lépe! Následující kilometr byl jedno velké kluziště. Dalo se pouze pomalu jít a opatrně našlapovat. Bylo to o modřiny a o držku. Jak ledová byla tahle královna!
No a těsně pod vrcholem nastal zvrat celé události. Když už jsme byli skoro u chaty s K9, prohnala se okolo nás v opačném směru slečna, kterou jsem lovila a světe div se! byla tam s ní ještě jedna holka, se kterou jsem vůbec, ale vůbec nepočítala! Martin se ji dokonce v překvapení optal, jestli také běží dlouhou trasu. No samozřejmě, že ano!!! Kde se tam jen vzala??? Přemýšleli jsme na hlas a rychle mířili do chaty, kde nás výčepák upozornil, že tahle slečna nečekaná, kterou doprovázel přítel už je na pokraji sil, že si chtěla odpočinout, ale že nemohla, přítel ji hnal dál. A tak mi Martin s úsměvem řekl, ať do sebe kopnu tu kofolu, kousnu do tyčinky, že on kašle na výměnu ponožek a já na čůrání a letíme dolů. Eliška je před námi prý tak půl hodiny a obě slečny, jedna čekaná, druhá nečekaná jsou těsně před námi. Deset minut max. Jenže nás čekalo ledové koryto v první půlce na Vilemín. Krom cesty byl zmrzlý snad i vzduch. Prsty mi začaly mrznout a bělat, snažila jsem se navléknout rukavice, nešlo to, situace se značně dramatizovala, začala mě chytat panika, že tu určitě zmrznu a už nedoženu nikdy nikoho , a protože to bylo všechno jen v mé hlavě a snažila jsem se vypadat ledově klidná, říká mi Martin v tu nejméně vhodnou chvíli, abych ho vyfotila s tím ledových korytem! No blázen! :) Nešlo mi to, tak se vyfotil sám, narcis! :) Jeho slova! :) A pak jsme se klouzali dolů, jak nejrychleji to šlo. Led brzy ustoupil a cesta již byla dobrá, tak jsem se zase rozeběhla, tentokrát to ale nešlo Martinovi. Ptala jsem se ho, jestli je ok, řekl něco o patě a že nemůže zrychlit, že nás po Vilemíně čeká ještě osm kiláků okruh zpět do Vilemína. Věděla jsem to, ale přesto jsem Milešovku až do Vilemína do motorestu ke K10 seběhla na jeden zátah. O tom, jak se mi začaly v půlce sestupu zalévat stehna betonem vyprávět nebudu, bo není čas a jede se dál! Ou je! :)
Martin přeci jen zrychlil, dohnal mě před Vilemínem a na kontrole v motorestu nám Petr Malý řekl, že holky jsou patnáct minut před námi a že když zrychlíme, že je doženeme. Všechno jsem odkývala s úsměvem, jako že jo, ale pak jsem tedy odcházela s poznámkou, že čtvrté místo je také moc pěkné! :)
A pak jsme s Martinem probíhali/procházeli poslední úsek naší cesty, který celý vedl Opárenským údolím, které bylo moc krásné. Údolím protékal potok podobný Kačáku a všude bylo cítit jaro. Chvilkami jsme měli oba dva už docela v hlavě vyběháno, takže místy pro nás byl docela oříšek poznat, u kterého řádku v propozicích vlastně jsme :) V hlavě jsem v tu chvíli neměla vůbec nic! Krásný stav, vřele doporučuji, když budete chtít zapomenout na všechny starosti světa! :)
U K11 u rozcestníku pod nádražím ČD si Martin otevřel další sušenku a s ní to táhl do kopce na Opárenský hrad. Nedala jsem mu prostor na pauzu. Samozřejmě, že mu bylo špatně! Jeho pocit na zvracení byl ale vyvážený radostí z toho, že náš čas je skvělý, i když holky už asi nedáme a že být kolem dvacátého místa je jeho největší úspěch v běhacích dějinách. Pak začal říkat něco o malém kroku pro lidstvo a velkém skoku pro něj… to už byl asi taky vyběhaný. Opustili jsme po zelené tuhle krásnou zříceninu nad údolím a vydali se na poslední dva a půl kiláku dlouhou cestu, kde jsme už měli pouze opravdovou čistou radost ze zážitku a nic víc! To ostatní nás už nezajímalo. Pravda, ještě malé zamachrováníčko před místní rozloženou hasičskou jednotkou, ale za rohem zase klídeček a štěstíčko! :)
Pak už jen Chotiměř a s ní sousedící Vilemín. Motorest byl sice na můj vkus trošku dál, než mé nohy chtěly, ale dočkaly se a poslušně mě donesly do cíle! Stopky pořadatelů se zastavily na čase 9 hodin, 21 minut! :)
Byl to obrovský zážitek! Vzpomněla jsem si na další Martinovo heslo z pod Milešovky: Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně, že je silný! A to on tedy byl. Do posledního dechu! PS: Eliška Majorová doběhla s časem 09: 07, druhá Nikola 09:09 a třetí Markéta pak 09:14. To zase nejsem tak moc pozadu, no ne? :) Ultra mě začíná bavit víc a víc. Děkuji pořadatelům za krásný zážitek.
Tak běhání zdar!
