Ráno novoroční mše našeho běhajícího počernického pastýře Čápa. K obědu sváteční skupinový výběh na Vyšehrad, prvních šest kilometrů 2016. A večer běžecký film Fair play v prime timu státní televize. Šťastný a veselý nový rok! I ten letošní bude bezpochyby běžecký.
Mně osobně se zase tolik nemění. Běhám roky přibližně stejně hodně/málo a rád. Teď spíš jen s pobaveným úsměvem sleduju ten rumraj okolo. Kam až ještě vystoupá?
Kdy opadne místy přehnaná euforie, aby se i běžecká realita stala jaksi normální, pochopitelně o úroveň výš než kdysi. Kdy se stane přirozenou součástí života, ne pouze zábavou mírně vyšinutých podivínů jako nedávno, ale také ne módní vlnou, vezoucí houfy těch, kteří mi v tomto světě nikdy nechyběli? Nevím.
Žádný strom ale neroste do nebe a já se těším na to, až tahle vegetační extáze ustane a zklidní se do přirozeného koloběhu. Myšleno v původním slova smyslu, nezaměňujte, prosím, s prosincovým závodem manželů Dvorských z Řípu do Prahy…
Jsem zvědav, zda se česká běžecká horečka přetaví do kvalitních sportovních výkonů (s dosavadním přístupem svazu to nečekám…), jestli bude dál přibývat velkokapacitních běhů (potenciál není bezedný, ač to tak stále vypadá) nebo se jimi lidé přesytí a dají přednost vybranějšímu menu (stále je co ochutnávat a nabízet), jestli se běžecké nadšení projeví i v ekonomické návratnosti do prostředí od státu a mocných značek (zatím zůstávají hodně pozadu).
Sám se chystám na prodlužující a zrychlující se krůčky svých dětí, zážitky v nepoznaných terénech, setkání s dosud neviditelnými osobnostmi, možná i pocitově interesantní výkon.
Zkrátka na běhání. Jeho obyčejné každodennosti, mnohdy neočekávané výjimečnosti, soubojů únavy s endorfiny ve vlastním krevním řečišti, hledání formy, špinění nových botek a nekonečné řečnění o tom všem dohromady.
Přeju vám co nejvíc běžecké radosti a co nejmíň zdravotních trablů.
