Z postele na vlakové nádraží na Kladně
Odjezd vlaku ve 04:12 stíhám jen tak tak. Na zádech mám krosnu, v ruce běžecký batůžek a v druhé ruce hůlky. Dokonce! A stojí mě to po ránu opravdu hodně sil, musím popoběhnout. Fuj, zjistila jsem, že dobíhat dopravní prostředky je úplně něco jiného než si utíkat jen tak po lese.
Na nádraží jsem měla sraz s Petrem Havlíčkem od nás z MK Kladno. V ranním sobotním vlaku do Prahy bylo kromě nás dvou už jen pár lidí. Poblíž pak seděl kluk, který si přesedl se slovy, že nečekal, že mu bude někdo ve čtyři ráno tak nahlas vykládat za uchem. Je sice pravda, že jsem byla poněkud v dobré náladě a vyprávěla jsem co šlo, ale on byl stejnak dost buran.
Praha – Beroun
Na hlaváku v Praze bylo víc Olafonadšenců než bezdomovců. Byl to hezký pohled, nádraží patřilo nám! :)
Stejně jako vlak. Jeli jsme ve skupině sedmi lidí, elánu bylo na rozdávání. Já se konečně převlékla do normálního oblečení, do běžeckého. Už mi bylo dobře, adrenalin stoupal.
V Berouně nás pak vlak vyplivl ve velkém, a my se hromadně vydali hledat základní školu, kde byl start. No, nebylo to úplně snadné, řekla bych, že Ti v předu vypadali sice jako že vědí, nicméně myslím, že spíš veděli, že si myslí, že vědí a tak jsme trochu bloudili po zamlženém sídlišti. Hezký pohled. Do Olafového svatostánku jsme dorazili někdy v 6:40? No strašný. Stáli jsme s partou v dlouhé frontě na prezenci. Potřebovala jsem si při tom ještě přelít teplý čaj z termosky do vaku a zalít ho studenou vodou. Podařilo se mi nakrásno zaměstnat všech šest Petrových přátel. Myslím, že jsem je dost bavila. Jeden držel mou přihlašovací kartu, druhý lahev s vodou, třetí vak, pak víčko a špunt od termosky..... no jo, ale já bych to jinak nestihla! Šlo to strašně rychle všechno. Nebyl čas na zdržování. Šup šup! Jaké bylo pak zjištění, že jsem ten čaj zalila perlivou magnésií místo neperlivé! Perlivý mátový čaj je fakt ultrahnus! :) Nevím, asi jsem si pořád myslela při pohledu na tu dlouhou frontu, že Olaf a company start trochu odloží, to bych ho totiž potom stihla! Takhle jsem vybíhala ze školy sice v běžeckých hadrech s batohem na zádech, ale totálně roztěkaná. V batůžku půlku věcí, které jsem chtěla mít sebou, chybělo suchý triko a legíny pod legíny, kdyby mi byla zima. Taky, a to považuji za zásadní chybu, jsem vybíhala bez navazelínovaných nohou! Vazelína v batůžku sice byla, takže jsem si ještě pár km po startu myslela, že to někde napravím, jenže později už se mi do toho prostě nechtělo, ponožky byly vlhké…brrr. Jak jsem vyběhla ze školy, probíhala jsem kolem Olafa, něco zabručel, že start už byl, nevěřila jsem, a tak jsem se dál hrnula za davem s vidinou, že nám to někde odstartují. Zatím jsem si při tom popobíhání v davu zapínala bundu, schovávala čip… no srandy kopec.
V tuhle dobu jsem potkala Zdenku z BLK, se kterou jsem strávila první noc. Nějak mě to dojalo :) Ona je opravdu ultra a to, že už ji vidím v krátké době po druhé mě tak nějak navádělo na pomyšlení, že snad už I já jsem ultra .
Nevím, kdy mi došlo, že start jsem prostě nestihla. Chtěla jsem ještě potkat tu bandu od Petra, a tak jsem mezi lidmi pobíhala dost poplašeně a hledala je jak zatoulanej pes. Po deseti minutách mi v kopci z Berouna ven došlo, že nemám zapnutý nožní snímač, ani hodinky. Lepší pozdě nežli později, ha!
Jo a krom toho…nestihla jsem se ani nasnídat! :) Tolik chyb, věřili byste tomu? Já ani za zlaté prase! A to jsem se připravovala důkladně a snažila jsem se nic nepodcenit! Mělo jsem pocit, že to tentokrát nemůže vyjít, když se to na začátku všechno takhle podělalo. Začalo to totiž opravdu tak, jak bych si to nepředstavila ani v tom nejhorším snu.
Beroun – Vráž (25 km, 1. čipová kontrola)
Při výběhu na Děd jsem zvládla zaregistrovat pouze dost namrzlé chodníky, mlhu a spoustu hůlkařů kolem mě. Předbíhala jsem jak malá. Cestou jsem potkala dvě holky z naší skupiny, před nimi jsem tušila i kluky, tak jsem lovila dál. Líbilo se mi, že všichni měli stejné kulíšky, černé s růžovými puntíky. Já je tak poznala docela snadno. Nahoře u rozhledny jsem pak dostala jedno obětí pro štěstí a šupky dupky, hnala jsem si to z prvního kopce. Už mi bylo dobře :). Start nestart, hlavně že můžu běžet.
Některé cestičky se mi opravdu moc líbily (některé pak méně, ale to až později:). Třeba jako NS Brdatka, ta byla fajn. Úzká klikatící se cestička nad roklí v dubovém lese a ranní jarní prosincové počasí stálo opravdu za to! Chvíli se běželo po turistických značkách, někde pak po černých olafošipkách. Zatím žádné naschvály. Běželo se vcelku plynule bez nějakého zadrhávání! Snad jsem jen občas záviděla běžcům, kterým dělal společnost jejich čtyřnohý parťák. Tak jsem měla tu čest poznat chodského psa, který se jmenoval Éro a bulteriérku, které její panička dala jméno Živá. Paráda :)
Cca na 20 km jsem měla trošku problémy. Měla jsem totiž dost velký hlad. Přeci jen bez té snídaně po sobě nemůžu chtít zázraky. Bez ranních dobrot nefunguju normálně, natož když po sobě něco chci. Jsem hrozný žrout, když na to přijde. Nějakou dobu jsem přemýšlela, jestli vyhrabu něco z báglu nebo ne, nakonec jsem asi udělala chybu, protože jsem se rozhodla že ne a že to vydržím na první občerstvovací chackpoint. Tak jsem se dopustila osudové chyby, ale to bych předbíhala.
Před Zdejcinou jsem potkala nádherný úkaz! Vyběhla jsem z lesa na asfaltku. Z leva na mě svítilo stoupající slunko, z prava jsem pak sledovala svůj pohybující se stín odrážející se na inverzi, která se povalovala v údolí s protékající Berounkou. Aktuální spoluběžec mi vysvětlil, že tenhle úkaz popisoval v Rajských fontánách A. C. Clark. Mno, jestli je scifi takhle dechberoucí, už vím, s čím se budu brzy válet v posteli! :)
Když si tak prokloužu Zdejcinou (ten asfalt po ránu opravdu hodně klouzal!), jsem ráda, že jsem se nevysekala. Dole před Berounkou pozdravím ovečky jejich řečí (ne vůbec mi nevadí, že neběžím zrovna sama) a už si to kloužu přes dřevěný krásný nový most pro pěší.
A pak Plešivec! Moooc pěkný kopeček. Snažila jsem se si to tak ale nebrat. Přeci jen mi kdosi řekl, že ten správný trail začne až u Jána. Tudíž to, co mě trochu prudí už tady, je vlastně v pořádku, jelikož o nic nejde. A tak se na ty kopce usmívám jak pako, to abych rozehnala chmury. Ten hřeben plný skalek, po kterém vedla stezka byl krásně prosluněný (tady myslím, že jsem se zrovna neusmívala a dost jsem se tu do kopce courala). Nahoře u kontroly jsem ale fixu podávala jedné slečně. Z její zakřížkované barevné kartičky jsem pochopila, že běží dlouhou. V ten moment se mi udělalo zase dobře, jelikož mi došlo, že běžím oproti ní jen dětskou trasu. Hned na to mi docvaklo, že to je Zuzka Urbancová. Tak jsem ji popřála hodně sil. Měla je, vyhrála dlouhou. Chvilku jsem ji ještě pronásledovala, tak jsem alespoň zdálky sledovala její famózní laňkový styl. Listy nelisty, bláto nebláto, běžela moc pěkně :) Cestou mě ještě stihla pobavit povzbuzením nějakého parťáka, kterému nebylo zrovna nejlépe : "Dáš to? Víš co říká Radek Brunner, to se musí přeběhat! " A utíkala dál :) A i já. Bylo mi hezky .
Chvilku podél silnice a můžu se pustit do dalšího stoupání. Prozměnu! :) Jak mě ten Olaf baví! :) Jen jsem byla ráda, že ty serpentýny, které jsme několikrát přecházeli, přecházím za světla. Vím totiž nejlépe, že jsem občas za tmy po běhu dost vymletá a nedávám si bacha.
Na rozhledně ve Lhotce u Berouna už jsem ten hlad nevydržela a zakousla jsem se do nějaké tyčinky, kterou jsem vyhrabala v batohu. Dva kousance mi stačily. Během nich jsem pozorovala bosoběžce Tomáše Zahálku, který tam předváděl nějaké legrační kousky do videokamery. Bavil mě moc! A hlavně měl můj obdiv. Dlouho běžel fakt bosky. Někdy to prostě nemohlo být příjemné a on běžel docela svižně.
Od rozhledny už to bylo na občerstvovačku jen kousíček a ještě k tomu z kopečka. Takže jsem běžela co se dalo. Hlad mě opravdu trápil. A krom toho, že jsem si naplánovala, co všechno sním, těšila jsem se také na běžeckého kamaráda Petra, který pořádá mou velmi oblíbenou R60. Měl tuhle frgálovou kontrolu na starosti :)
No a teď už k tomu, co jsem tady provedla. Zkrátka a dobře, přežrala jsem se jak prase, což mě následujících skoro dvacet kiláků dost tížilo :( Snědla jsem celý balíček, který jsem dostala – dva rohlíky a asi 15 dkg sýra. K tomu oranžovou limonádu, která byla opravdu moooc příjemně sladká :) a pak na cestu ještě kus frgálu. Při dolévání již nebublinkovaté vody do vaku jsem zvládla udělat takový bordel, že ho po mě museli uklízet. Já chtěla sama, ale prý ať už radši jdu :) Tak jo tedy, řekla jsem si a napíchla nějakou místní paní na hrot své hůlky :) Občas mi to fakt nejde!
Vráž – Karlštejn
Při utíkání z Vráže do kopečka jsem dost brzy (dáse říci ihned) ucítíla své dva rohlíky se sýrem a frgálovou svačinkou, kterak mě tlačí v bříšku. To máš blbé, řekla jsem si a běžela jsem dál. Z Vráže jsem pak už sbíhala přes Kozí hřbet ke Sv. Jánu. Teď jsem se dostávala konečně do míst, na která jsem se těšila snad úplně nejvíce. No a jak na potvoru se mi přestalo chtít a můj dosavadní zájem mě přestal zajímat. Dostávala jsem se do stavu, ve kterém mi bylo úplně jedno kde jsem. Trošku krizička. Nebylo mi úplně hej, přeci jen ty rohlíky… . No, na Kozím hřbetě z kopečka se mi trochu vrátila šťáva. Pamatovala jsem si moc dobře, jak jsem touhle úzkou cestičkou nad levobočním srázem jela na jaře na kole. A taky jak se mi tu moc líbilo, protože jarní zelená a tu Tablíček tuze ráda! Tak mi to začalo zase trochu jít. No…ale netrvalo to dlouho, protože ihned za cedulí Sv. Jan pod Skalou jsem musela po šipkách zahnout prudce doprava do moooc pěkného stoupání. Cestou na horu jsem si říkala nesejčkůj, na naříkání bude v druhém kopci ke křížku času ještě dost. Teď se snaž vypadat ne moc zničeně, ať se Tě protiběžci moc neleknou! :) Tak jsem se zase začala usmívat jak pako. Zjistila jsem, že usmívat se do kopce mi docela jde. Dostavám ze sebe při výstupech euforii a děsně mě to baví :) A co, že jsem do kopců brzda. Však mi bylo jasné, že až já budu na jejich místě, taky poběžím a budu potkávat další lidičky, kterým to nahoru jde taky pomalu.
U Dubu na Herinkách jsem potkala běžkyni, která měla přes elasťáky natažené růžové krajkové kalhotky :) Tak jsem jí je pochválila. Hezký styl! Tuhle babu si zapamatují jistě všichni, kteří měli tu čest! :)
Seběhla jsem od Dubu dolů, abych u kláštera prozměnu zahla ostře doleva. I když měl být tenhle výstup náročnější, já ho mám tak nějak ráda. Vzpomínám tu často na své kamarády, se kterými semka občas vyrazím na vandr a nahoře u křížku se opíjím svářákem a podobně. Svítilo sluníčko, dubové listí na široké cestě nenaznačovalo, že je začátek prosince. Cestou nahoru jsem pak ještě stihla vysvětlit nějakým kolemjdoucím, proč je nás tady tolik a co za bláznivinu tu vyvádíme. Dost je to vyděsilo! Oni mě pak zase pobavili :). Jsem ráda, že jsem šílená tímhle směrem. Běhání mě baví a nově objevené běhy na dlouhé trasy pak obzvlášť! Cestou ke křížku mě pak, pravda, čekal jeden obtížní úsek, kdy na schodek v prudkém svahu bylo krom lístí a kořenů i dost vydatné množství bahna. Statečně jsem ale zapichovala hroty hůlek v pravidelném rytmu dokopcoidního tance! Nebylo to tak hrozný! Za odměnu mi pak byl moc pěkný výhled od křížku, kde jsem odfajfkovala další okénečko a bez dlouhého zdržování upalovala z kopce dolů.
Úsek od Jána až na Křivoklát je trochu v mlze.
Co si pamatuju:
Za klášterní zdí cestou na Propadlé vody jsem už zdálky slyšela kříčet dvě malé děti neustále dokola: „Tati! Tati!“ … to dvě holčičky stály na vozíku, který byl přidělaný k autu speleologů. Dost mě štvaly v pravdě. Ihned jsem zjistila, že křičí na skupinku chlapíků, která dělá něco na potoce. Byl mezi nimi i můj známý Nesík. Tak předpokládám, že ty dvě cácorky patřily k němu :) Pozdravila jsem ho v běhu, asi byl dost překvapený. Jestli mě tedy poznal :).
Následoval jeden opravdu dlouhý, nudný kopec, který jsem měla zpestřený samotou a dvěma rohlíky, které mi zvedaly žaludek až bůhví kam. Začínalo mi být fakt zle. Ne, začínalo se mi chtít ty rohlíky vyhodit! Strašně jsem se začala bát! Nechtěla jsem poznat ten stav nevolnosti na ultra. Už jsem o něm slyšela, prý je to dost běžný jev, že si kde kdo kde chce odloží. Já jsem ale nechtěla! Bála jsem se, že budu po zvracení hysterická a že se už nedám dohromady. Tady mi v tuhle chvíli běhání přestalo jít. A tak jsem vždy jen na chvíli popoběhla a pak zase kus šla. Ani nevím, co mě z toho dostalo. Jestli to maličké lezeníčko na Bubovických vodopádech a za nimi tušící Karlštejn nebo ty dvě puberťačky, které naříkaly : "Fůůůj, bahno! " Musela jsem se usmívat. Jak jsem ráda za to, že mi bláto všude, můj vlastní smrad všude a dlouhé kilometry všude za mnou i přede mnou nevadí!
No a pak už jsem byla na Karlštejně. Bylo lehce před půl druhou a meta 38 km mi dělala radost. Zapadla jsem do hospody, nechala se očipovat, s díky jsem odmítla polévku, po které bych se již zaručeně poblila a užívala si tak moc slastnou chvilku s kofolou!
Dočepovala jsem vodu do čaje ve vaku (zjistila jsem, že čím víc je naředěný, jeho chuť je mnohem lepší), vyžebrala jsem u obsluhy cukr, který jsem do čaje nasypala, dala jsem si druhý gelík, zapnula mp3 a vypadla z hospody. Zabralo mi to dost času, ale nelitovala jsem. Udělalo se mi lépe, snad i proto, že jsem se přioblékla a nakopnutá metalovou, rockovou a punkovou hudbou jsem tak následující kilometry zdolala dost rychle. Od Karlštejna přes Mořinku byl moc pěkný běhací úsek, takže jsem zvládla osm km za hodinu. Do další a poslední čipové kontroly mi chybělo už jen šest km, podle těch osmi km za hodinu jsem si snadno dokázala spočítat, že bych tam takhle mohla být tak za třičtvrtě hodiny… omyl! Někdo (Olaf) mi postavil do cesty Krásnou stráň. Ten název! Absurdní a do morku běžcových kostí vysmívající se! Krásná stráň, pche…krásná! Hnusná, krutá, brutální! No jo, ale dala jsem ji. Sice pomalu, hůlku za hůlkou, ale přesto krásně… :) Tu Krásnou, nemilostrdnou Olafovu stráň.
Nad strání jsem to ale zase rozeběhla, totiž zkopeček dolů :) A hudba v uších. Ta však jen těsně před Černošice, kde se mi vybila baterka.
Byla tu poslední čipová kontrola v hospodě, kde bylo teplo. Pak už jsem tušila jen lesy někde kolem Prahy, cca 17 km a tmu. Nesmím tady hlavně nic podcenit a zároveň se tu moc nezdržet. Takže jeden džus do trojky, měla jsem už nějakou dobu obrovskou chuť na tu krásnou, oranžovou mandarinku, kterou jsem nechala ráno ležet na stole a už nějaký kilometr jsem si představovala, jak krásně asi chutná… takže ten džus tady mě moc uspokojil . A dál tady nic, vybíhala jsem se zbytky posledního světla a nějakou dobu jsem se snažila najít olafošipku. Že mě to nenapadlo hned, že to bude do kopce. No jo, jsem prostě nováček . Na to, že jsem za sebou měla přes 53 km mi bylo vcelku fajn. Věděla jsem, že když se teď nic nestane, do cíle se dostanu. A navíc jsem se zase snažila spíš běžet, protože už jsem si zhruba dokázala spočítat, kdy bych tam asi tak mohla být. Myslím, že bylo něco kolem půl páté.
V kopci jsem se na chvilku připojila ke dvoum svižným slečnám, kteří mi ale v momentě, kdy jsem měnila baterky v čelovce prostě utekly a já je už pak nedohnala. Za to jsem se ale potkala s Tomášem, kterého jsem už nějakou dobu pronásledovala a dá se říci, že jsme spolu víceméně proťali o pár hodin později cílovou pásku. On mi totiž Tom na konci zdrhl a na sídláku se ztratil. Doběhla jsem proto krátce před ním.
Celou dobu, kdy jsme v lehkém tempu obíhali svítící Prahu přes různé kopce a roklinky jsme si tak nějak povídali. Zjistili jsme, že jsme oba původem ze stejného města a že máme jednoho společného ultra kamaráda, který se momentálně pral na dlouhé trase. Posílali jsme mu tak společně tolik potřebnou energii a doufali, že je mu v mezích dobře a že se drží. To je o Tobě Zdeňku . Trasa se mi moc líbila, skoro žádný asfalt , Olafošipky podctivě na každém třetím stromě a tam kde bylo turistické značení, bylo navíc spoustu odrazek, takže jsem si připadala, že mě navádí světlušky. Opravdu! Trasa byla perfektně značená. Lehce jsme s Tomem zakufrovali jen jednou a to, když jsme uhýbali v Radotíně směrem do Háje . Šipka se nám zdála lehce natočená směr kopec, tak jsme dál rovně bohužel nepokračovali. V kopci ale žádná cesta ani odrazky nebyly, jen velké množství neprůchodného křoví, které jsme ale s velkým sebezapřením prolezli. Teda, Tomáš, já se v půlce vrátila dolů, abych našla tu chybu. Takže jsem o dvacet metrů vedle našla správnou cestu a nasměrovala tak hlasitým voláním Tomáše po vrstevnici.
Do cíle nám chybělo nějakých 9 km a byli jsme někde nad Chuhlí. Ulici Závodní jsme celou proběhli bolest nebolest . Nad Chuchelským závodištěm bylo přesně šest hodin. Původně jsem to chtěla stihnout na Večerníčka. Nakonec jsme ale doběhli na závěrečné titulky a to je také dobrý .
Obíhání kostela sv. Jana Nepomuckého se mi moc líbilo . A Ty výhledy na Prahu…všude milióny světýlek! Taky mě někdy touhle dobou začalo trápit koleno, které u mě povětšinou mlčí. Zjistila jsem, že běžet je více příjemné než jít. A tak jsem se snažila. A pak přišel přenádherný bránický Most inteligence. Představa, že poběžíme po železničním mostě se ze začátku nezdála moc lákavá, ale brzy jsme zjistili, že nahoře je osvětlená cesta pro pěší, tak se nám troche ulevilo. A co navíc! Blížili jsme se čím dál vice ke světlům dvou čelovek! Věděla jsem, kdo to je! Dvě slečny z krátké, se kterými jsem se nějakou dobu předbíhala. Pak jsem je nějakou dobu neviděla až teď. A ty strachy, které jsem měla, když jsme je předběhli snad ani nebudu popisovat. Normálně jsem začala přidávat na tempu, protože jsem v nich pocítila soupeřky a možné ohrožení. Chtěla jsem být rychlejší než oni, takže jsem se každou chvilku ohlížela až jsem brzy zjistila, že už je nevidím. Stejnak jsem se ale snažila běžet. Co kdyby se hecly. Poslední rokle v Zátiší. Možná, že kdyby bylo světlo, ještě bych se kochala. Takhle jsem ten prý překrásný lesnatý úsek nad Prahu nějak nevnímala. Snažila jsem se běžet a necítit, jak mě všechno bolí. A taky Tomáš mi začal zdrhat. A já už neměla síly, abych ho dohnala. A tak jsem byla přesvědčená, že do cíle dorazí přede mnou.
Poslední výběh z rokle do Modřanského sídláku.Hlavně nepřehlídnout žádnou světlušku, šipku….seběh a výběh po schodech pod Modřanskou tramvajovou tratí byl na kolena docela záhul, ale pak už jsem za krátko slyšela potlesk dvou úplně cizích slečen. Normálně! Byla jsem dojatá! Věděla jsem, že už jsem v cíli. Vběhla jsem do školy, kde už za stolkem seděli Olaf a spol! Všichni tleskali. Bylo mi tak krásně! Endorfiny se začaly okamžitě valit a mě bylo líto, že už to dobrodružství končí!
Takže teď už jen přemýšlím, jestli mám na Olafovu nabídku běžet příští rok dlouhou trasu dost sil, nebo nemám. No, uvidí se, jak to bude v průběhu roku.
Závod se mi moc líbil! Opravdu. Jsem moc ráda, že jsem do krátké tratě P100 šla a tímto dík všem, kteří ji pro mě udělali tak krásnou. A taky díky všem, kteří mi drželi palce.
Doběhla jsem totiž do cíle 11 holka z 34 bab a celkem na 62 místě ze 136 v čase 12 hodin a 36 minut. Takže já jsem určitě spokojená! Přeci jen P100… 70 km a převýšení 2950 +.
