Na společném startu v B7 jsem se původně s Davidem domlouval už loni, ale on nakonec musel na operaci s kolenem, takže jsem ji šel s jiným parťákem. Letos nám už nic nebránilo, takže už v zimě jsme v rámci „seznamovacího večírku“ dali nějaké společné běžky. Mezitím jsem sledoval stále se lepšící výkony Davida na Lysá cupu a začínal tušit, že mne nečeká první zářiový víkend lehký úkol.
Před naším hlavním závodem sezóny jsme toho společně až tak moc nenatrénovali, vlastně opravdu dlouhý horský trénink byl vlastně jen jeden – počátkem července 50 km v okolí Smrku, Čertového Mlýna a Radhoště s převýšením 2578 m a průměrem přes 7 km v hodině. To nás vcelku uspokojilo a jako závěrečný kontrolní test jsem se přihlásili na tradiční Hostýnskou osmu v Rajnochovicích necelý měsíc před B7.
Tam jsme si na trati 66 km (+3100 m) nejen dostatečně užili tropického vedra s více než 34 stupni ve stínu, ale taky vyzkoušeli tahání na gumě. Přesněji – tahal David a to hlavně z kopce, kdy jsem býval podle předpokladů výrazně pomalejší. Experiment se ale dle mého názoru příliš neosvědčil, protože čím rychleji David tahal, tím větší strach z pádu jsem zažíval a o to více jsem pro změnu brzdil. Takže nakonec jsme makali oba dva a výsledek sice nebyl vyloženě špatný, ale 3.místo v absolutním pořadí dvojic tak úplné nadšení nevyvolávalo.
Čerstvě nabytá zkušenost nás ale dovedla k jasnému rozhodnutí – z kopce se už nikdy tahat nenechám!
Na Sedmičku jsme původně byli přihlášeni do kategorie Sport, ale když si necelé 2 týdny před startem probíhám Uhrovou vychytávku v podobě nově změněné trati pod Ropicí, prodírám se průseky zarostlé ostružiním a tak trochu bloudím v nesmyslných zákrutách zakreslených v mapě, vyměknu, a přímo z místa volám Davidovi. „Nepůjdem radši ty Hobáče, však podle pravidel můžeme.“ Možná očekávám nějaké přemlouvání, ale parťák to odbývá slovy – „Myslel jsem, že dáme Sport, ale ty jsi starší, tak rozhodni“.
Jsem tak trochu pod tlakem, vím, že David je mladší, lepší, má hodně natrénováno a já mu to nesmím zkazit. Promítám si další seběh navíc, které čeká Sporťáky z Travného, který je pro mně za tmy trošku zrakově handicapovaného další komplikací a hned večer vyplňuju na netu změnový formulář. Kdybych v té chvíli tušil, že pod Ropicí se nakonec poběží úplně jinak a mnohem jednodušeji, kdybych věděl, co bude po závodě následovat… určitě bych se rozhodl jinak.
Je první páteční večer měsíce září a já již popáté čekám v Třinci (no vlastně poprvé to bylo ještě ve Frenštátu) na startu nejznámějšího a nejmasovějšího ultra-trailového závodu v českých zemích po boku zhruba 3 tisíc podobně naladěných a nadržených jedinců s hůlkama v rukou a batůžky s camelbagy na zádech. První startovní vlna je určena pro „Sport“, takže nechceme zbytečně provokovat a řadíme se až na její závěr.
Po nezbytných ceremoniích, kdy využíváme našeho support týmu v podobě Dana Bednáře a až na poslední chvíli mu odhazujeme bundy, začíná odpočítávání posledních sekund. Je zhruba 22,00 kdy se Tatra Karla Lopraise, následována celým davem dává do pohybu. Využíváme každé skulinky a možnosti předbíhání po trávě a dereme se dopředu. Jsme plní síly, já jsem na silnici „jako doma“ a tak vcelku úspěšně kličkujeme peletonem ještě čerstvých běžců a u toho stíháme občas pozdravit i známé a kamarády.
Po několika asfaltových kilometrech , kdy máme čelo závodu již na dohled, zatáčí v Oldřichovicích Lopraisova Tatra, následováno vedoucí skupinkou doleva. Chceme je následovat, ale zaregistrujeme volání organizátorů: „Zpátky, doprava“ a tak se otáčíme a docela kuriózně se ocitáme s jinou dvojičkou v čele závodu. Docela nás to pobaví a užíváme si chvíle slávy , ale pak je nám to přece jen před hlasitě fandícími fanoušky trošku „blbé“ lehce zpomalujem a necháváme se doběhnout těmi Cypry, Svobody, Najverty, Žákovskýma, Petrečky, Kříži, Causidisy a podobnými draky.
Běžíme až těsně pod sjezdovku, do které mne David posílá jako prvního. Prudké, ale pravidelné stoupání „na hůlky“ a na pevném podkladu mi vyhovuje více než třeba další sjezdovka v Řece zarostlá travou a tak na Malém Javorovém, obsypaném spoustou povzbuzujících nadšenců mimo jiné i z parťákova X-trailu jsme někde v popředí.
Čeká nás krátký sešup a běhatelný úsek na Velký Javorový. Jak jsem díky perfektním výsledkovým statistikám zjistil, přikládáme tam čipy jako devátí, 2 minuty za vedoucím Adidas týmem, ale s více než 3 minutovým náskokem před našimi největšími „hobby“ soupeři. V tentokrát nekomplikovaném prudkém seběhu mi David podle očekávání začíná poodbíhat. Dělám co můžu a umím, ale pár set metrů před kontrolou v Řece se kolem nás přežene i největší hvězda mé kategorie Vlastík Bukovjan s parťákem, což ten můj samozřejmě využije a dává mi ho za vzor. Jak později v teple domova zjišťuji, tak i přes mou pomalost ztrácíme v seběhu na Cypru se Svobodou jen 46 vteřin a mezi hobby jsme v tomto úseku o 16 s. druzí nejrychlejší.
V Řece po odpípnutí jen popadnu kelímek s ionťákem, ale po dvou locích jej zase odhazuju, protože David se již řítí do sjezdovky a já v záběrech fotoaparátu Lukáše Podoláka prchám pár metrů za ním.
Nechci to nějak přehánět s tempem, celý závod je ještě před náma a navíc mezi trsy trávy se mi jde o něco hůře než na Javorovém, ale David brzo usoudí, že by to mohlo jít rychleji a poprvé mi podává gumu s karabinou. Držíme tempo s okolními sporťáky, když jeden z nich už nedaleko vrcholové stanice vleku volá: „Vosy“.
Přijdu mi to v tuto noční hodinu poněkud zvláštní, ale vzápětí dostávám žihadlo do míst, kde tříslo přechází do stehna (později se dozvídám , že David byl podobně „naočkován“ na holeni). Štípe to,ale na nějaké zdržování není čas, protože jsme již na hřebeni. Odepínám gumu a „Dejv“ už z mírného kopce pádí směrem ke kontrole pod Velkým Lipovým.
Rázem má 40 m náskok a já musím rychle za ním, protože maximální povolená tolerance pípání v týmu je stanovena myslím na 60 sekund. Splníme to s rezervou a začínají nám dlouhé hodiny samoty, protože okolní „sporťáci“ si odbíhají na nedalekou Ropici. Pročpak jen si někteří lidé ztěžují, že B7 je příliš masová a nebaví je chodit v davu?
Seběh na Morávku jako by předurčoval dění ve všech následujících. David zvesela poskakuje po šutrech a já o pár desítek metrů zpátky klopýtám za ním. Na asfaltu naštěstí zpomaluje a čeká a tak k občerstvovačce dobíháme před zraky České televize spolu za doprovodu našeho podpůrného týmu. Podávám flašku Danovi, v camelu je toho ještě dost a než pípnu a popadnu banán, vrací se mi naplněná zpátky. To je ale servis ! Jen houknu na své dvojče, že už jdu a mizím do tmy.
Na sjezdovku Sviňorky jsem opět upoután , abychom dle velitele hlídky drželi stejné tempo a on se nemusel ohlížet, ale v pohodě udržuji gumu prověšenou tři kroky za ním. Na další kontrole pod Travným asi očekávali jiné borce takže nás hned směrují na vrchol. My se ale nedáme a s odpovědí, že jsme jen hobby si vybíráme asfaltovou vrstevnici. Mírně zvlněný následující úsek běžíme tak nějak na pohodu a doplňujeme přitom kalorie tyčinkama z Nutrendu.
V Krásné jsme stále první a světýlka soupeřů jsou zatím v nedohlednu, přesto se s plnou vervou zakusujeme do stoupání na Lysou. Na její vrcholek dorážíme opět pod dohledem kamery ČT ve 2:21 hod. David, který se průběžně kontroluje mezičasy se svým itinerářem na výsledný výkon 13:20 hod. nemůže být nespokojen – náš náskok se stále navyšuje. A navyšuje se i oproti nejbližším soupeřům – Rusniok s Rajnochem na nás ztrácejí skoro 9 minut, mladí Ostraváci Zámostný s Vaňkem ještě o minutu více.
Při seběhu do Ostravice se objevují první komplikace. David mi jako vždy utíká a čelovka na 2 tužkovky mi začíná svítit nějak slaběji. To se pochopitelně promítne na mém již tak slabém seběhovém tempu, která nedokáží zrychlit ani nadávky Davida typu „Je to v prd… , za chvíli nás mají“ a pod. Na občerstvovačce před ostravickou školou nás opět vítá náš podpůrný tým. Sundávám batůžek aby mi Dan doplnil Camelbag a sám začnu měnit v baterky v čelovce.
Vyměním jednu a Dan se mně ptá : "Jak se to zavírá? " Předvádím mu to názorně, ale když se pak vrátím k výměně baterií, nevím , která už byla vyměněna. Mám 4 baterie z toho 2 nabité a nevím, která je která – prostě ruská ruleta. Risknu to, rychle vypíjím kelímek polévky a mažeme na Smrk. Naši soupeři mezitím zkrátili náš náskok na 3, resp.4 minuty a vyměnili si pořadí.
Vzpomínám si na minulý ročník, který jsem šel s letošním soupeřem Michalem Rusniokem a v těchto místech jsme už po rozednění vypínali čelovky. My se zatím utápíme v plné tmě. Asi vážně nejdeme špatně…Navíc jsme zatím stále plní síly a v podstatě v každém stoupání na trati navyšujeme náš náskok, který soupeři zase v sebězích stahují.
Výměna baterií v čelovce se mi zrovna nepovedla , po pár kilometrech kužel mého světla opět slábne a u pramene pod Smrkem provádím další marný pokus trefit se do té správné kombinace. Zlepšení je však jen velmi krátkodobé a nepomůže ani opakování na vrcholu.
Náš náskok se přes tyto drobné komplikace zvyšuje na 8., resp.9. minut, což pochopitelně v této chvíli nevíme. David mi nabízí svoji čelovku s tím, že vidí lépe a dokonce mi přepouští vedoucí pozici. V jednu chvlíi netrefíme tu správnou pěšinu a musíme korigovat směr, ale ztráta je to jen pár desítek metrů.
Vybíháme na místa s nádhernými výhledy, ale na ty nějak není čas ani viditelnost. „Ku.a , už jsou za náma“ volá parťák , když zahlédne zezadu světýlka dvou čelovek. Zoufale se snažím zvýšit rychlost přeskakování padlých stromů a kamenů, ale výsledkem je jen to, že zakopnu a řítím se k zemi. Pravé koleno bolestivě naráží na kámen, ale snad to bude v pořádku.
Pronásledující světýlka nás již mají na dosah, ale kupodivu to nejsou soupeři, ale kamarádi Tomáš se Zbyňou – vedoucí dvojka Sportu. Pozdravíme se a já zahlásím přes rameno na Toma – „Až budeš chtít předbíhat, tak houkni“ . „Zatím dobrý“ odvětí Tomáš a David v pozadí zatím líčí Zbyňkovi, jak jsem z kopce pomalý.
Po chvilce se ozývá „Už“ , jako důkaz toho, že Tomáši došla z mým couráním trpělivost a oba draci se řítí přeze mne. Vlastně tři, protože David to nevydrží a od chaty Hubertka si zkouší rychlost opravdových borců. Jsem na chvíli zase sám, bolí mně koleno a navíc cítím, že potřebuju něco pojíst. Vytahuju svoji jedinou housku, kterou jsem si na závod přibalil, ale stěží do sebe dostanu tři sousta, přičemž každé z nich přežvykuji snad stovky metrů.
David zpomaluje, čeká na mně, poskytne první pomoc ve formě růžové pilulky a dopřejem si i společnou „čurpauzu“. Seběh na Čeladenku je hodně dlouhý, nemám ho rád a řekl bych, že je to pro mne každoročně nejkrizovější místo. Není divu, že za chvíli se kolem nás přežene i druhý tým Adidasu – Standa Najvert s Petrem Žákovským a s radostným zvoláním „Ahoj, vy nejste naši soupeři!“ nám brzo mizí do stále ještě temnoty. Můj parťák se mezitím marně snaží prozvonit náš podpůrný tým , aby oznámil náš brzký doběh na občerstvovačku. V těchto místech se signálu nedostává…
Díky našim „předjezdcům“, kteří Dana s Alešem probrali z klimbání v autě jsou však přesto u chaty Dukla připraveni. Popadnu nějaký meloun , od Dana láhev Nutridrinku a další s kofolou si strkám do kapes v popruzích batůžku. Po chvilce hledání objeví Dan v igelitce i moji kšiltovku. Začíná lehce mrholit a my „brýlatí“ to musíme nějak řešit.
Komplikace při seběhu se pochopitelně projevují na našem náskoku a než stihneme opustit občerstvovačku, jsou tady dvojice našich pronásledovatelů , kteří těží ze vzájemné přetahovačky o 2.místo. V tu chvíli máme k dobru jen 1, resp. 2 minuty. Ale začíná se rozednívat a před náma je nejen mé oblíbené stoupání, ale i vidina přibližujícího se cíle, takže guma, kterou si mně David opět připojuje má spíše symbolický význam. Doprovází nás i Dan, který si chce letos alespoň kus závodu opět vyzkoušet.
Nálada je dobrá a jdeme docela svižně, přesto tentokrát dvojce Rusniok-Rajnoch neunikáme a na Čertově Mlýně máme k dobru jen 50 sekund , což je vůbec nejmenší rozdíl v celém závodě. Zato mladší ostravská dvojice odpadá ze souboje a ztrácí dalších 10 minut. To ovšem my netušíme a spíše očekáváme, kdy se kolem nás přeženou další „sporťáci“.
Na většinou klesajícím úseku na Pustevny se snažím udržet v kontaktu s „vedoucím zájezdu“, což se mi tak nějak střídavě daří. Dan to jistí zezadu a ztěžuje si, že na naše rychlé tempo se moc navlíkl.
Na Pustevny dorážíme 1:44 min.před našimi stíhači. Prohodím pár slov s Klárou, která tentokrát po nemoci neběží, vyliju do sebe další kelímek polévky a prcháme dál. V prudkém seběhu do Trojanovic se kupodivu stejně jako loni dokážu kousnout. Tak trochu ve stylu kamikadze se řítím z kopce a na Davida příliš neztrácím. Dokonce začínáme utíkát našemu doprovodu. To se musí projevit ! Na Ráztoce máme k dobru 4:12 min. a zakusujem se do dalšího kopce směr Radhošt.
Naše tempo neupadá a blížící se cíl nás spíše povzbuzuje k jeho zrychlení. Rubem to jak za mlada a na mírném stoupání po „radhošťské magistrále“ mne dokonce parťák přemluví k běhu. V tomto úseku získáváme další 5 a půl minuty!
Předposlední dlouhý seběh na Pindulu a mé obvyklé trápení. Už to docela bolí, i když při míjení povzbuzujících přátel se snažím tvářit vesele. Do sedla sbíháme v obvyklém sledu David a pár desítek metrů za ním já. Podávám Danovi malou láhev na doplnění vody, Camel už neřeším, jen něco zobnu a se slovy „Prozvoňte nás, až doběhnou soupeři“ pádíme k hlavní silnici. Opět se připoutávám na gumu a jen co se zakousnem do závěrečného stoupání, zazvoní Dejvův mobil. „Do pr…, máme 3 minuty, musíme zrychlit“. Dle oficiálních mezičasů byl ten rozdíl 4 minuty a 11 sekund, ale jak se později Davidův kolega z práce Aleš přiznal, prozvonili nás raději preventivně o něco dříve, kdy se teprve Michal s Edvardem blížili k checkpointu.
Mám toho už „plné kecky“. „Pokusím se to udržet, ale na nějaké zrychlení už nemám“ oznamuji parťákovi, ale ten mne ujišťuje, že ho nějaké vítězství v kategorii nad 50 nezajímá, a že chce vyhrát celkově. Guma se napíná naplno a já jsem tažen vzhůru. Je to ďábel, ale jeho úsilí přineslo ovoce a my získáváme další cenné minuty. To ovšem netušíme a když se na nás na Velkém Javorníku vrhne redaktor ČT sport se slovy „Jaké je to zvítězit v kategorii Hobby“, odbývá ho David slovy „Ještě vyhráno nemáme“ a už za běhu okomentuje zájem kamer – „Já si letos snad to DVD koupím“.
Jak zpětně zjišťuji, byl můj parťák v minulém životě zřejmě tažným koněm , protože hlavně jeho zásluhou opět vzrostl náš náskok na 5:48 min.
Hned na začátku seběhu mne potěšila kamarádka Katka, která nás přijela povzbdit se synem. Volám na ni : „Stíhají nás soupeři, prozvoň mně až tě budou míjet“. To ovšem netuším, že mobil mám nějakou záhadou přepnutý v režimu letadlo. S bolestivou grimasou a tichými nádavkami se snažím akceptovat parťákovo tempo prudkého seběhu. Teď už mu to nemůžu zkazit!
Často se otáčíme a kontrolujem situaci za náma, ale nikoho nevidíme. Ještě jedno menší stoupání… pak seběh Bike areálem po rozestavěné blátivé cestě a už se blížíme na vytouženou rovinu. Na asfaltu vím, že se již nikým předběhnout nenechám…
V závěrečných stovkách metrů nás opět doprovází Dan a povzbuzuje několik známých tváří, slyšíme hlas moderátora a při finiši na náměstí si uvědomuju, jak moc jsou ty „kočičí hlavy“ do kopce, ale to už je tady poslední pípnutí a závěrečné schody na pyramidu, které David vysprintuje a já rozvážně vycházím. Dali jsme to !
Necelých 6 minut po nás dobíhá na náměstí dvojice Rusniok-Rajnoch, dalším pronásledovatelům Zámostnému s Vaňkem jsme nadělili minut dvacet.
Velké poděkování Davidovi, který mne dotlačil a místy i dotáhl k tak kvalitnímu času, podpůrnému týmu ve složení Dan Bednář – Aleš Radvanovský, Lukášům – Podolákovi i Budínskému za většinu fotografií i všem fanouškům a podporovatelům nejen na trati.
Dovětek: Večer usínám již někde po 20 hodině a když se někdy nad ránem probouzím a zapínám internet, nevěřícně zírám. Nejprve jsme byli, prý na něčí protest diskvalifikování s vysvětlením, že David jako člen občanského sdružení X-trail je registrovaný závodník a měl tedy startovat v kategorii Sport. Po protiprotestu předsedy X-trailu a záplavě reakcí (většinou na naši podporu) byla diskvalifikace zrušena, ale určitá pachuť z toho všeho zůstala a poznamenala i slavnostní vyhlášení na frenštátském náměstí.
