Bohužel není v mých silách, abych tady popsala každou zatáčku a každý pocit z mé první stovky na Šumavě. Bylo to dlouhé, nemám to tentokrát chuť psát a nikdo by to ani nečetl. Takže k výstupu z tohoto dlouhého běhu musím přistupovat trochu jinak. Taky mi to trochu trvalo, než se mi to rozleželo v hlavě a už jsem se krapet obávala, že snad ani nic nenapíšu. Takže…
BLK (Boubín – Libín-Kleť) 2015 byl můj zatím nejdelší závod, který jsem absolvovala. Podle propozic 106 km dlouhá trať z Vimperka do Boršova nad Vltavou vedla přes tři již zmiňované tisícovky a ještě jednu k tomu, horu Bobík. Takže úplně rovné to nebylo. Snad jako každý jiný, i já jsem v hlavě měla časový plán, za který bych závod chtěla optimálně stihnout. K 17 hodinám na trati jsem došla potom, co jsem zdolala Brněnský masakr, trať v kopcích 63 km dlouhou, za 8 a půl hodiny. No jo, holt jsem byla blbá. Do příště už budu počítat s více časem :). Na startu nás stálo hodinu před půlnocí něco kolem stodvaceti . Plán běžet s Petrem z Rakovnické 60 se rozplynul hned na začátku. Takže jsem si v osamocení vychutnávala světélka přede mnou i za mnou. Nechci tady nic popisovat, takže jen v bodech stručně:
- stoupání bylo hned od začátku :)
- stokrát díky patří Zdeňku Crhovi za to, že mi řekl: „Vezmi si hůlky“! – v průběhu se staly kamarádkami a bez nich bych byla nahraná.
- Zatímco dole byla inverze, na hoře Boubín foukal vítr a byla jasná obloha, hvězdy. Mlha v nížinách byla vidět i za tmy.
- Do kopce by mi předbíhání šlo, z kopce pak zase nešlo:/ Technické seběhy musím vypilovat.
- Běhání po pralese mě bavilo :)
- Za Boubínem na první tajné kontrole a zároveň občerstvovačce, cca 20 km od startu, jsem poslechla rady všech a vzala si k jídlu Delisu. Chyba největší! Chybělo málo, abych se poblila.
- Při stoupání na Bobíka jsem měla trošku mlhu, první krizi a ten divný pocit v žaludku..... málem jsem usnula a spadla do škarpy :) napadaly mě věci, jako jestli by mě ostatní závodníci sebrali, kdybych na místě umřela.
- Na Bobíku se mi udělalo dobře :) Ostrý vítr mě profackoval.
- Pod Bobíkem jsem zabloudila a potkala jsem zabloudilou Zdenu, se kterou jsem se dala do řeči, povznesly jsme naší situaci na největší srandu a zůstaly jsme spolu až do 67 km. Tady se musím trošku rozepsat. Zdena byla skvělá ostřílená stovkařka s trošku černým humorem, takže jsme si padly do noty. Možná proto jsme zůstaly tak dlouho spolu. Jsem moc ráda, že jsem jí potkala. Musím ale říct dvě věci. Se Zdenkou jsme napůl šly, napůl běžely. Dlouho po závodě, když jsem přemýšlela, proč jsem strávila na trati 26 hodin, jsem si nedokázala srovnat, jestli mi Zdenka víc pomohla nebo nepomohla. Já jsem se totiž od začátku tak nějak dost bála, že nebudu mít sil pokračovat, takže mi to vlastně se Zdenkou dost vyhovovalo. Neříkám, že jsme nějaké pěkné delší úseky neběžely, ale nedokážu odhadnout, jestli bych jich neběžela víc, kdybych byla sama. Díky Zdence jsem se ale držela na uzdě a šetřila síly, které mi na Kleti stejnak došly. Takže! Oficiálně docházím k tomu, že Zdenku nebylo vůbec špatné potkat! Přežila jsem díky ní noc v dobrém rozpoložení, pěkně jsme se spolu pobavily a když se naše síly už opravdu vydávaly jiným směrem, rozloučila jsem se a vydala se na další úsek sama. Btw. Zdenka to před Kletí zabalila…škoda.
- Na hoře Libín stojí rozhledna. V nohách 40 km, vydala jsem se na ni. Škoda, že jsem tam nebyla o půl hodiny dřív, vycházející sluníčko z oceánu mraků, které jako puklička dusily nížiny, muselo být nádherné! I takhle jsem na hoře zažívala neskutečný pocit svobody! Modrá obloha na de mnou a tlusté bílé peřiny pode mnou. Krása…
- Zatímco Delisu jsem málem zanechala ve křoví, na první občerstvovačce se můj strach z jídla rozplynul. Pěkně jsem se posadila mezi ostatní na lavici s dekou, dostala jsem až pod nos vše co jsem si přála! Teplý čaj, colu, polévku, chleba se sádlem, cibuli, buchtu… :) hihi) zajímavý zážitek! Opravdu se tam o nás postarali! Dokonce i teplý čaj mi nalili do batůžku :)
- Na občerstvovačcce mi zmrzly achilovky, nepříjemný, trvalo to chvíli než jsem se rozeběhla.
- Udělal se krásný podzimní slunečný den. Tolik žluté, žluté a žluté, a taky bukově červené a zelené jsem už dlouho neviděla :)
- Potkaly jsem se Zdenkou vlka. Vyběhl na nás z lesa. Kdyby neměl obojek, asi bych se ptala, jestli je to v pořádku :) Byl ale hodný, jen nás olízal a pak si našel páníčka :)
- Na další občerstvovačce jsem dostala polívku, malé pivo a nabídku k sňatku :) Hihi :)
- Blbé bylo, že aplikace mapy.cz většině lidí o tento víkend vůbec nefungovala. Byla totiž zrovna aktualizována, a tak bylo třeba si ji odinstalizovat a znovu stáhnout. Kdo na to ale měl síly, že jo… Ale zase běžet na slepo… takže jsem pak musela.
- Kleť se blížila. Už jsem ji měla na dohled. Sluníčko začalo zapadat. Už jsem nějakou dobu šla, běžela sama a síly začaly docházet. Cca 70 km.
- Věděla jsem, že nedaleko za mnou je jeden kluk. Necítila jsem se tak sama.
- Při zdolávání první půlky Kletě už byl soumrak. Potkala jsem na cestě starší pár, který mě vyzpovídal, jestli patřím mezi ty blázny, kteří tu celý den běhají a jestli se toho kopce nebojím. Na hoře jsou prý hejkali a bubáci :) Tváří v tvář tmě, lesu, větru, kopci, samotě a únavě jsem si málem nadělala do gatí a na cyklostezce v půli kopce jsem počkala na toho kluka, který jestli to nevzdal, by měl jít za mnou. Prosila jsem všechny svatý, aby přišel. Nechtěla jsem jít dál sama.
- Přišel. A nepřišel sám. Pomáhal mu na chvilku jeho kamarád, což se mi zdálo fakt dojemný a hezký. Představte si, že za sebou máte cca 20 hodin pohybové aktivity, jste unavení, před sebou vidinu nekonečna. Pak přijedete Vás kámoš a pomůže Vám tím, že jde kus cesty s Vámi.
- S Davidem, na kterého jsem pod bubákama počkala, jsem prožila několik opravdu napínavých hodin. Už jsme pravda sice neběželi, ale morálně jsme si pomáhali a tím jsme se o několik hodin později dostali do cíle. Mezitím jsme tedy prožili zábavnou skoro hodinku na občerstvovačce, která nás hodně vzpružila:)
- Kdybych šla sama, určitě bych ke konci spadla do Vltavy :)
- Do cíle jsem se dostala po 26 a půl hodinách.
- Sice se mé limity prožité doby na trati neustále posouvaly (chci být v cíli do 17. hodiny odpolední, chci být v cíli do tmy, chci být v cíli do 22:59 , no tak dobře, chci být v cíli ještě dnes:), je to jedno za jak dlouho, hlavně už abych byla v cíli… :) ..... ačkoli se to posouvalo, nikdy, opravdu NIKDY jsem si na těch 106 km nepovzdechla tak moc, abych si řekla KONČÍM! :) Nikdy, bavilo mě to od začátku do konce :)
- Z výsledkové listiny jsem se dočetla, že jsem dorazila 68. z 91. lidí. Asi dvě desítky dalších vzdali.
- Neměla jsem ani jeden puchýř a už v úterý jsem mohla normálně chodit :)
- Jsem strašně moc šťastná, že jsem tam byla!
Díky patří mému Davidovi, který mě pomohl vypravit se, fandil mi celou dobu a čekal ochotně na druhé straně telefonu celou dobu závodu, kdyby mi bylo zle, aby mě mohl profackovat a já mohla jít dál. Další díky mé rodině a běžeckým kamarádům, kteří mě všichni moc podpořili. Moc si toho vážím! A pak poslední díky Zdence, Davidovi a všem pořadatelům a hodným lidem na trati.
Tak příští rok zase ahoj :)
