Slovan všude bratry má

Tentokrát to byl sice bratr Germán, ke kterému jsem se na maratón vnutil, ale i tak je to pěkné obrozenecké heslo. Patrik, jak se dotyčný jmenuje, je originální tvor. Narodil se v Jablonci (před třiačtyřiceti lety) v typické sudetské rodině, otec Němec, matka Češka. Když mu byly tři roky, komunisti rodinu vyštvali z Čech, ta se usadila v bavorském Mnichově.

Po listopadu se Patrik vrátil, oženil se, zplodil syna, rozvedl se, cestoval po světě (hodně času strávil třeba v Indii), byl vojákem z povolání (v bundeswehru), vedl hospodu… A mimo další je i pekař. Řízením osudu se ocitl v keňském Nairobi a to jako ředitel pekárny, kterou pro změnu vedou Rakušané.

Já jsem Patrika poznal před několika lety na “vánoční besídce“, kterou pořádala moje dvorní masérka a se kterou tehdy randil. Vztah už skončil, ale přesto o sobě pořád vědí, hlavně přes jógu, kterou oba provozují. Když jsem se o Patrikově exotickém působišti dozvěděl, bylo jasno.

Cesta a vůbec…

Putování do Keni bylo o dost komplikovanější než na jiné maratóny. Předcházelo mu očkování – proti žloutence typu A a B a proti tyfu (antimalarika jsem se rozhodl vynechat, cholera se ve městě vyskytuje prý jen ve slumech a očkování proti žluté zimnici se při letu z Evropy nevyžaduje). Bylo také třeba získat vízum. Do konce srpna se ještě vyřizovalo jednoduše přímo na letišti, od prvního září už jenom předem přes internet. Což byla docela pakárna, a když kvůli tomu došlo k docela citelnému odlivu turistů, vrátila se praxe do starých kolejí (to jsem samozřejmě nemohl tušit).

Cestu jsem měl na papíře vymyšlenou pěkně, ráno do Paříže, tam dvě hoďky na přestup a Dreamlinerem (premiéra!) do Nairobi. První zádrhel nastal při mezipřistání, na Ruzyni jsem dostal jenom jeden palubní lístek s tím, že druhý mi vydají v Paříži. Teoreticky žádný problém, jenže neexistence transferové přepážky (aspoň v části terminálu, kam jsem přiletěl) to řádně zkomplikovala. Přes pasovou kontrolu mě bez lístku nepustili a poslali mě na informace. Absolvoval jsem dvoje, kde jsem dostal nejen radu, ale také povzbuzení, že do odletu už mi moc času nezbývá.

Výsledek byl ten, že jsem musel vyjít z letištní budovy ven, přeběhnout do jiné části terminálu a absolvovat znovu celé odbavení. Pak další bezpečnostní kontrola a tentokrát už sprint k odletu. Ke „gate“ jsem se dostal, když hlásili nástup do letadla!

To horší přišlo v Nairobi. Já přistál vysmátý po pohodlném letu, jenže bez kufru! Tomu se asi zalíbilo v Paříži a tak se rozhodl mě opustit. Takže papírování a pořádný vztek. V batůžku, co jsem měl na palubě, byly tak zásadní věci jako průvodce po Keni nebo sešit se sudoku. Z představy, že strávím týden v tropech v jedněch ponožkách a slipech a že věci na závod si budu muset koupit tady, jsem byl pěkně rozhozený.

Aspoň, že mě čekal Patrik s řidičem. Začal jsem se seznamovat s Afrikou. Cesta z letiště nevedla jenom po civilizované dálnici, ale také po rozmlácené asfaltce. Šok při příjezdu k Patrikovi. Bydlí na předměstí Buru Buru, asi pět kilometrů od centra. Podle jeho slov má moc pěkné bydlení. Možná, ale ne z pohledu zhýčkaného Evropana. Optimista by řekl, že se jedná o dům, kde je kuchyň, koupelna a čtyři pokoje.

Realita byla taková, že kuchyň (= plynová bomba s jedním hořákem na zemi, pár kousků hliníkového nádobí a dřez) byla zároveň vstupní chodbou, koupelna se skládala z tureckého záchodu a sprchy s odtokem do toho záchodu (a vodou ohřátou v nádrži na střeše), „pokoje“ byly bez jediného kusu nábytku. Vše s betonovou podlahou a stěnami natřenými latexovou barvou. V jedné místnosti zaparkovaná motorka. V celém domě dohromady dvě žárovky visící na drátech ze stropu (a ten první den ještě navíc nešla elektřina). Zřejmě odpovídající bydlení asketického jogína.

Jako host jsem měl výsadu – dostal jsem na spaní matraci (Patrik spal na karimatce). Bylo mi skoro do breku.

Nairobi nebo Nairobbery?

Třímilionové Nairobi má být nejnebezpečnějším městem v Africe. Chlubí se největším slumem na světě (má tam žít tři čtvrtě miliónu lidí) i největší skládkou na kontinentu. Krádeže na ulici nebo přepadení se na policii ani nehlásí. Snad pětina obyvatel Keni je HIV pozitivní, denně umírá na AIDS sedm stovek lidí.

V pátek (přiletěl jsem ve čtvrtek) šel Patrik normálně do práce, ale zařídil to dobře. „Dám ti k dispozici černošku“, prohlásil. A taky, že jo. Ráno v deset, jak jsme byli domluveni, nastoupila Judy. Ukázalo se, že je to fajn ženská a hlavně „vyznala se“ – bez ní (a bez Patrika) bych tady byl naprosto v pytli. Netrefil bych ani autobusovou zastávku (a ani bych nepoznal, že na zastávce jsem), natož abych se dostal do centra.

Co se týká jazykové vybavenosti, připadal jsem si opět jako idiot. Ve škole se tady učí anglicky a svahilsky (a každý ještě samozřejmě umí jazyk svého kmene, a když jsou rodiče z různých kmenů, tak oba). Moje angličtina se omezuje na pár nejnutnějších frází. Naštěstí to s Judy nějaký zvláštní problém nebyl a komunikaci jsme vždycky nějak zvládli.

Takže – většinu peněz do ponožky (ale ne všechny, lupič taky musí z něčeho žít a neuvěřil by, že „mzungu“ má u sebe míň než 2000 keňských šilinků – asi dvacet euro), pas ne do kapsy ale zevnitř do kalhot, foťák nebo hodinky radši moc nevystavovat.

Část Buru Buru, kde bydlí Patrik, obývá tak střední třída. Každý pozemek – „court“ – je obehnaný betonovou zdí nahoře se žiletkovým drátem nebo aspoň se skleněnými střepy. Každý takový court má uzamykatelnou bránu a je 24 hodin denně střežený nějakým borcem. Uvnitř courtu je kolem jednotlivých domů zase betonový plot s pořádnou plechovou bránou. A k základnímu vybavení domu patří zase plechové dveře a mříže v každém okně. Prostě taková malá pevnost. Moc zeleně tady vidět není, ale třeba na „našem“ pozemku rostly stromy papáje a avokáda (a na něm měli hnízdo hnusní ptáci, kteří mě každé ráno příšernými skřeky vzbudili).

Doprava ve městě. Taxi, šíleně vyzdobené matatu (dodávky pro 14 cestujících, malé autobusy pro 30 a výjimečně klasické autobusy), tuktuky, bodobodo (motorky). V matatu je hlavní osobou průvodčí a naháněč pasažérů v jedné osobě. Stojí v otevřených dveřích a pokřikuje a hvízdá na potenciální zákazníky (matatu nemá jízdní řád, odjíždí se až po obsazení všech sedadel, což ale neznamená, že nemůže přistoupit nikdo další). Komunikace průvodčího s řidičem, který sedí v oddělené kabině, probíhá mlácením do karoserie. Plus šílená muzika, troubení ostatních řidičů, poskakování přes nejrůznější hrboly. Prostě nezapomenutelný zážitek.

Nikdy jsem netušil, kam vlastně jedeme, ani jestli vůbec někam dojedeme. Pravidla silničního provozu? Pokud existují, není síla, která by je dokázala prosadit. Takže pokud se nějaké vozidlo nachází v křižovatce a svítí zelená, je to náhoda, nic jiného. Neviděl jsem matatu, které by nebylo aspoň trochu (ale spíše víc) nabořené, ale je také pravda, že jsem neviděl žádnou dopravní nehodu.

První cesta (po výměně peněz) vedla na prezentaci na národní stadion Nyayo. Probíhalo to trochu v africkém stylu. Místo v areálu plaveckého stadionu se to konalo v basketbalové hale a místo u stolku označeného „maratón“, jsem číslo a tričko nafasoval u sousedního, „půlmaratónského“. Ale bez čekání, byl jsem tam totiž sám. Zajímavě vyřešili expo. Konalo se, ale jenom v den závodu.

Další cesta matatu. Konečná byla u hlavního nádraží (vlakového), proč se tam nepodívat? Vstup je střežen, hlídka každého pečlivě zkontroluje garrettem (to ale není nic zvláštního, obdobná ochrana je u kdejaké sámošky, třeba na letišti tvoří standardní výbavu hlídkujících vojáků automatická puška, přilba a balistická ochrana). Samotné nádraží je pořádně sešlé, vlaky co tam stály, patřily spíše do muzea. A nebyli tam žádní cestující, do Mombasy se jezdí přes noc a dělnictvo bylo v práci.

Skoro naproti je pamětní zahrada, na jejímž místě stála do roku 2008 budova amerického velvyslanectví. Tehdy čtyřpatrovou budovu zničila Al-Káida. Zahynulo přes 200 lidí.

Prošli jsme zbytek centra, pro turistu tady nic mimořádného není – spousta obchodů, úřady, banky, hotely, státní archiv, národní muzeum, kostely, mešita. Je to celkem logické, Nairobi není žádné historické sídlo. Vzniklo na konci 19. století okolo zastávky a depa nově budované železnice. Název má po domorodém označení bažiny, která se tady rozkládala a znamenalo to „Studená voda“. Před sto lety se ještě po ulicích procházeli lvi a nosorožci.

A další…

Zpátky do Buru Buru, do supermarketu. Koupit si aspoň kartáček na zuby, ručník, balenou vodu (i když voda z kohoutku má být v pořádku) a nějaké mňamky. To už mě měla Judy vycepovaného z matatu nebo oběda. Ona zařizovala, organizovala, nakupovala a já platil. Takže když jsme byli za jejím mladším bráchou na internátní škole a ten chtěl po ségře něco na přilepšenou, ta už jenom řekla: „thousand“ a já vytahoval z peněženky bankovku patřičné hodnoty.

A večer hurá do hospody. „Tents club“ se jmenovala, většina sezení byla opravdu pod stanovými plachtami. Normální součástí hospody je tady malé řeznictví a objednávka jídla se provádí právě tam. Host si vybere maso, na které má chuť, řekne, jak ho chce upravit a už to jede.

Byl jsem tam jediný bílý (v centru města jsem ten den potkal přesně čtyři), ale se svými ušmudlanými teniskami a propocenou košilí jsem tam byl jednoznačně největší loser. Všichni hosté samozřejmě neměli sako a kravatu, ale vyleštěné boty a čistou košili ano. Samostatný článek by šel napsat o zdejší pivní kultuře. V restauracích prý čepované pivo neexistuje, pije se zásadně lahvové (hlavně Tusker nebo Guinness, vyráběný v Keni) a stojí okolo 150, 170 šilinků. Čepované stojí čtvrtinu a pije se v nejhorších putykách nebo na vesnici. Pak si tu ještě nějaký Belgičan otevřel minipivovar, ovšem cena odpovídá pěti eurům za půllitr.

Obvyklé je tady pít nechlazené pivo, takže pokud člověk chce „cold beer“, musí o to výslovně požádat. Na frťany se tady nehraje, pokud někdo chce tvrdé, poručí si na stůl láhev, většinou whisky! Jí se tady rukama a tak před jídlem přijde ke stolu obsluha s malým lavórem, tekutým mýdlem a konvicí teplé vody a každý si tak přímo u stolu umyje ruce. Napoprvé jsem se ještě trochu ošíval, ale pak už mi to zvláštní nepřipadalo.

Mám kufr!

V sobotu ráno zavolali z letiště, že dorazil kufr. Konečně! Program byl tedy jasný. Patrik navrhoval jet na letiště matatu a zpátky taxíkem, mělo by se ušetřit pár šilinků. Praktická Judy ale zařídila taxi, které patřilo nějakému jejímu známému, který nám udělal dobrou cenu, a jeli jsme obě cesty relativně pohodlně. Na letiště je to okolo patnácti kilometrů. V noci nebo brzo ráno je to cesta na 20 nebo 25 minut, v denním provozu hodinu a půl.

Taxikář mi možná chtěl ukázat část města, kterou jsem ještě neviděl, nebo to byla opravdu nejkratší cesta, nevím. Ale stálo to opět za to. Originální řešení likvidace odpadu, kdy náklaďák vysype na kraji cesty (ve městě!) sajrajt, na který se vrhnou místní, vyberou, co se dá ještě zužitkovat a zbytek se zapálí. Stánky (pár shnilých desek a špinavá plachta) se vším možným v blátě kolem silnice, tvořící řady i stovky metrů dlouhé. Nejrůznější dílny pod širým nebem. Prodavači balené vody, banánů nebo cetek, kteří obíhají auta, stojící v zácpě. Hubené krávy nebo kozy, které se pokoušejí najít něco k jídlu v hromadách odpadků. A štiplavý, páchnoucí vzduch, který byl snad i vidět.

Ale kufr byl doma, nemusel jsem se starat, v čem poběžím a po třech dnech jsem měl čisté prádlo.

Běžel jsem?

Start byl v 7 hodin. Byl jsem domluvený s Patrikem, že mě odveze na motorce. Chtěl jsem vyjet co nejdříve, ale Patrik – vždy přístupný ke kompromisům – rezolutně prohlásil, že před půl šestou v žádném případě. Začal mi líčit jednotlivá místa na cestě do centra, kde došlo k přepadením, vraždám nebo kde zastřelili policistu. Přesvědčil mě. Tak špatně jsem nespal ani před svým prvním maratónem.

Vyjeli jsme podle plánu. Jak už to bývá, problém přišel z úplně jiné strany. Po výjezdu z Buru Buru jsme píchli! Tma, za hodinu je start a my stojíme někde mezi ničím a ničím. Tady lze ale vyřešit všechno. Patrik asi na pátý pokus zastavil projíždějící motorku – taxi, usmlouval cenu a za deset minut jsem byl u stadionu Nyayo.

Tady už to probíhalo jako na každém jiném městském maratónu. Snad s výjimkou přítomnosti spousty policistů a ozbrojených vojáků. První bezpečnostní kontrola při vstupu do areálu stadionu, další při „left luggage centre“. Odevzdávání batůžku do úschovy mělo taky něco do sebe. Věci se dávaly do velké igelitové tašky, na kterou holčina napsala nejenom startovní číslo, ale také moje jméno a příjmení (ze srandy jsem trval na háčku v příjmení, napsala ho, i když obráceně) a číslo telefonu (který ovšem zůstal v té tašce).

Start byl před stadionem na Uhuru Highway. Organizace klapala na jedničku. Řazení bylo po jednotlivých disciplínách, v obou částech dálnice, v různých časech. Na startu maratónu bylo odhadem 300, 400 závodníků, bílých tak desetina. Výsledky z předchozích ročníků jsou sice v hrozné podobě, ale dalo se dohledat (přes tisk diplomů), že maratónské časy jsou i přes pět hodin a třeba na desítku i dvě a půl. Nemusel jsem mít tedy obavy, že budu osamoceně plápolat na konci. A pohled okolo to potvrzoval.

Takže nejenom vyšvihaní Kalenjinci, ale i strejdové jako já, pár důchodců, nervózní prvomaratónci. Prostě normální společnost. Vybavení běžců bylo taky obdobné jako na evropských závodech, i tady se našli lidi v dlouhých elasťácích, viděl jsem i borce v šusťákové soupravě nebo mikině s kapucí. Samozřejmě nikdo neběžel bosky, nehrál si na nějaký barefoot. Tady, v běžecké zemi, by byl takový člověk na naprostého hňupa.

Start přesně v sedm hodin. První polovina trasy (společná s půlmaratónci, kteří startovali 20 minut po nás) vedla po Uhuru Highway s několika odbočkami do ulic kolmých k hlavní trase a s názvy jako Bunyala Road nebo Harambee Avenue. Všechno ovšem po širokých silnicích s kvalitním asfaltem. Bylo tam tedy i pár „vraceček“, kde jsme mohli sledovat čelo závodu. To vypadalo úplně jinak než třeba v Praze. Na čele totiž nebylo pět nebo šest černochů, ale homogenní tlupa minimálně o třiceti běžcích.

Já jsem k závodu přistoupil s jediným cílem – ve zdraví přežít. Teplota nebyla nějak extrémní (pochybuju, že během mého pobytu bylo někdy 30 stupňů), ale je tady nepříjemná vlhkost. Navíc si tuhle akci mohu počítat k horským maratónům – Nairobi leží ve větší nadmořské výšce než Sněžka. Proto první kilometr na 5 a půl minuty a první pětka na 27 mě nechávaly v klidu. Mezi 7. a 8. kilometrem nás předbíhala smečka Keňanů, kteří běželi půlku. Byla to radost, se na jejich běh dívat.

Až do 21. kilometru jsme tedy běželi s půlmaratónci, část nás předbíhala, ale hlavní část, kterou jsme viděli v protisměru, víc pochodovala, než běžela. Závod pokračoval, mně se nějak extra neběželo, ale ani jsem neumíral. Kochat se nebylo čím, diváků bylo také poskrovnu. Počasí mělo během závodu dvě polohy. Většinou bylo pod mrakem a dusno nebo pálilo slunce, ale aspoň se trochu hýbal vzduch. Až do konce jsem nerozhodl, co bylo lepší.

Druhá polovina závodu byla dost na hlavu. Už jsme běželi sami a často s velkými rozestupy. A hlavně – trasa vedla po Mombasa Road, dálnici o osmi nebo šesti pruzích, 5 km tam, zpátky do centra a to samé ještě jednou. Nezbývalo než zapíchnout oči do asfaltu před sebou, vypnout hlavu a klusat. Moje tempo šlo dolů, až k sedmi minutám na třicátém kilometru. Pak se něco stalo, přestal jsem mít mžitky před očima, mohl jsem natáhnout krok a o minutu zrychlit. Zvláštní pocit. Do cíle jsem ještě pár lidí předbíhal, dokonce jsme pár kilometrů běželi ve skupince 4 bílí.

Cíl maratónu byl na tartanu stadionu Nyayo. Ale hned se zase vyšlo ven, kde se nafasovaly medaile, voda (nic jiného nebylo ani na občerstvovačkách) a bylo po závodě. Naproti komplexu Nyayo byla prodejna Toyoty, kde jsme měli sraz. Judy už tam byla a za chvíli dorazil Patrik, který mě vyhlížel na stadionu. Zůstal jsem v běžeckém, akorát jsem se převlékl do suchého trika. To jsem trochu narazil, prý je to proti zdejšímu bontonu motat se na veřejnosti jenom v trenkách. No co, stane se.

Domů se jelo matatu, což pro mě až konce pobytu zůstala nepochopitelná záležitost. Stavili jsme se v hospůdce na jedno, a protože už jsem hlady šilhal, přinesla mi obsluha hromadu hranolků a párek ze stánku vedle. U Patrika jsem si trochu orazil a šlo se na jídlo (a pivo). Sice do jiné hospody než v pátek, ale opět s řeznictvím, kde jsme si vybrali maso (vybrala tedy Judy, já jsem jenom platil) a řekli, co s ním. A také objednat přílohu – pro mě samozřejmě ugali, jsem přece běžec! Příbory se tady opravdu nevedou. Ale už jsem se otrkal a nedělalo mi problémy jíst kousky masa, přílohu i zeleninový salát rukama. A jak mi chutnalo!

Jambo!

Během zbývajících dvou dnů jsme toho stihli docela dost. Asi nejvýraznější dojem ve mně zanechal Národní park Nairobi. Pozoruhodné je na něm už to, že začíná na kraji města (je od něj oddělen plotem a z parku jsou vidět mrakodrapy v centru). Je nestarším parkem v Keni, byl založen v roce 1946. Nepatří mezi největší, má něco přes 100 čtverečních kilometrů. Tak akorát na jednodenní výlet.

Auto si půjčila Judy od své mamky, sehnala řidiče a jelo se. I s Patrikem, který se rozhodl, že ředitelovat ten den nepůjde. Park jsme projeli křížem krážem, viděli toho spoustu, i když ne všechno, co tam žije. Třeba žádnou kočku, spíše jsme měli pocit, že nějaká se z vysoké trávy nebo křovin dívá na nás. Nejvíc si výlet užívali oba domorodci, ani Judy ani řidič totiž nikdy v národním parku nebyli

Zbytek mi poněkud splývá. Podařilo se mi, s mírnými protesty Judy, navštívit hřbitov, potřásl jsem si rukou se spoustou jejích nebo Patrikových známých, viděl jsem, jak místní žijí (byl jsem i v bytě o rozměrech 2×3 metry), vypilo se plno piva a snědly hromady ňama čomy a ugali. Ale neoženil jsem se tam. Aspoň doufám.

No a nezbylo, než se rozloučit. S Patrikem a Judy, na které jen tak nezapomenu. S Nairobi, kde je sice spousta špíny, ale i hodně milých lidí. S městem, kde nikdo nedostane nic zadarmo a kde se normální člověk musí pořádně otáčet, aby se mohl najíst. Se zemí, kde čas plyne nějak jinak než u nás.