Mezi českými účastníky nedělního newyorského maratonu bude i Adéla Čápová. Světová topmodelka, která fotila i pro velké značky Chanel, Gap, Wonderbra, nebo Schwarzkopf. „V neděli poslední desítka a pak jsem se nechala ostříhat, abych byla rychlejší,“ hlásí poslední detaily přípravy.
Jak vypadají cíle?
Chystám se, chystám. Trénuju na maraton rok, jsem unavenější. Dala jsem pražský maraton a chystala se na Los Angeles, ale pak jsem měla zraněnou nohu. Malinko mi to přijde jako práce. Jsem vyhecovaná, chci, aby už to bylo. Nedala jsem cíl, New York je těžší, kopcovitý. Odhaduju kolem 4:20 a 4:25, to budu nadšená.
Celé uběhneš, doufám, bez chodících intermezz?
Nevidím to jinak. Nedávám si možnost, že bych šla. Trénuju tak, že poběžím. V Praze mi tekla krev z nosu, musela jsem zpomalit a šla jsem asi sto metrů. Zdálo se mi strašně daleko, přitom to nebylo. Měla jsem toho dost, spala jsem před startem jen dvě hodiny.
Jak to?
Hodně stresuju. Televize ESPN s 20 miliony diváky mě tady točila. Celý týden jsem natáčela, byla to obrovská zodpovědnost. S holkami z Women´s Challenge. Nemohla jsem spát, navíc pořád byla v newyorském čase.
Přišla pověstná krize někde na pětatřicátém?
Bylo jich víc. Nezáleží, kolik naběhám. Nad třicet kilometrů už doběhne hlava. Ten nos byl nejhorší problém, psychicky mě to rozhodilo, nechtěla jsem sebou švihnout. Pak to přestalo a přišel i finiš sprintem.
Jdeš na čtvrtý maraton, to už jsi zkušená běžkyně.
Mám okolo pětadvaceti půlmaratonů, hodně dalších krátkých závodů v New Yorku. Skoro každý víkend chodím na charitativní běhy. Díky tomu jsem získala číslo i na maraton. Musím si nasbírat body, zúčastnit se vybraných kvalifikačních běhů. Což je pro mě časově docela složitější.
Nenapadlo tě, požádat o něj jako „celebrita“?
Moje agentura mi řekla, že má pro nás místa. Ale já si to odpracovala. Bavilo mě to, jsem součást té běžecké komunity. Pomáhala jsem i s kompletací startovní listiny šestatřiceti tisíc běžců.
Kolik stihneš naběhat v průměrném týdnu?
Mění se hodně podle cestování. Vybíhám třikrát týdně a jednou si dám dlouhý o víkendu. Tenhle týden jsem dávala 21 a 3×10 km. V dobrých týdnech zvládnu okolo 70 km.
Sama, nebo s někým, každý to má jinak?
Vždycky sama. Běh je pro mě pohyblivá meditace, odpočinu si, dodá mi to energii. Poslouchám si písničky, probírám věci do školy. Ale i jako členka družstva Women´s Challenge v Praze jsem si to užila. Hnalo mě to kupředu, oni běželi štafetu a dodávali mi další energii, to bylo fajn.
Jak trénuješ – jdeš se proběhnout, nebo potřebuješ i programové úseky, kopce?
To mi moc nejde, Miloš Škorpil jako trenér mi dával těžší úseky na 95%, to bylo horší. Spíš běhám dlouhé tratě tam, kde to znám. Mezi auty by mě to rozčilovalo. Nejvíc běhám v Central Parku, vzadu jsou i kopce, to je dobré, náročnější úseky někdy u West Side Highway podél Hudsonu. Tam jsou krásné výhledy, čuchám vodu, vede tam i trasa pro kola. Od špičky Manhattanu doběhnu až nahoru kolem celého ostrova anebo to můžu šmiknout na 57. nebo 59. ulici do Central Parku. V Praze běhám dole na Rašínové nábřeží až do Modřan. Jsem v klidu.
A na cestách?
Kolem hotelu, to jdu třeba jen pětku. Když mám v plánu delší výběh, radši si dojedu metrem někam do parku, abych se neztratila a uběhla si tu desítku. Žila jsem v Londýně, Paříži, znám LA. Boty na běhání mám pořád s sebou.
Která exotické místa máš proběhaná?
Na Havaji běhám ráda. Na Kauai je nádherně, letos jsem byla na Oahu na západním pobřeží. Honolulského maratonu jsem se ale kvůli vedru bála, však startuje už v pět ráno.
Jaké máš další běžecké touhy?
Naběhala jsem toho strašně moc, takže letos už asi nic velkého. Sny jsem si už splnila tím, že jsem maraton vůbec uběhla a získala tím úžasné zážitky. Moc ráda bych ho jednou zvládla pod čtyři hodiny. Miluju Londýn, žila jsem tam a ráda bych si ho proběhla. Ale je to složité se tam kvalifikovat.
Třeba tam jednou sama doletíš s dalšími běžci na palubě. Něco jako zpěvák Bruce Dickinson z Iron Maiden, který jednou pilotoval letadlo s fotbalisty Liverpoolu do Neapole k Poháru UEFA…
Studuju pilotní školu v New Yorku na Long Islandu. Táta je pilot a lítání bylo vždycky mým snem. Chodím o víkendech do školy, v sobotu lítám a v neděli běhám. První sólový let mě čeká na jednomotorovém letadle, tam se začíná. Do budoucna bych mohla dokázat i víc, časem se dostat i na to dopravní…
A děkuju za pěkné povídání. Nejsem zvyklá, že by se mě někdo ptal na moje názory
