Letošní Berlínský maraton sice světový rekord v maratonu nepřinesl, nicméně jeden český rekord byl překonán. Ján Korytár reprezentující klub Falcon Rokycany zaběhl čas 2:56:12. Tak rychle ještě nikdy nikdo z českých „šedesátníků“ neběžel. Nejen na úspěšný maraton jsme se sympatického běžce ze západních Čech zeptali…
Běhu se věnujete již mnoho let, zkusil byste porovnat „velké“ běžecké závody před pár lety a dnes?
Ján Korytár: „Běhu se věnuji v podstatě celý život od útlého dětství. Již od 15 do 20 let jsem závodil v běhu na 400 a 800m. V osmnácti letech jsem se však rozhodl studovat vojenskou školu. Po jejím absolvování jsem byl odvelen do Rokycan a s běháním byl na 25 let útrum. Sloužil jsem v různých funkcích u raketového vojska a neustálá pohotovost a soustavná cvičení takovou činnost moc neumožňovala.
Takže jsem fakticky začal běhat vytrvalostní běhy až ve svých 45 letech. To byla doba, kdy začínal boom masovějších závodů. To mne zaujalo, protože mám rád, když je hodně soupeřů. Takového půlmaratónu, nebo maratónu v Praze se tenkrát účastnilo kolem 400, respektive kolem 2000 – 3000 běžců. Dnes to čítá kolem 10 000 lidí a více. Po jejich vzoru pak narostlo obrovské množství podobných masových závodů. To přitáhlo mnoho lidí všech věkových kategorii k běhání a nebo souběžně i k jiným sportovním aktivitám.
To je na jednu stranu dobré pro zdraví populace, na druhou stranu mám ale pocit, že i přes velké množství běžců se silně snížila výkonnost. Na těchto velkých závodech, dle mého názoru, si snad 80 % běžců chce dokázat, že ´to dokážou´ a o nějaký výkon nejde. Na závodech by se mělo především ZÁVODIT, ale pokud si někdo nasadí sluchátka, tak snad o závodění nemůže být ani řeč. To je lepší se proběhnout v parku. Pořadatelům to samozřejmě je jedno, protože u mnoha závodů ani z jejich strany nejde ani tak o výkony jako o zisk. Rostou mi vlasy na mé plešaté hlavě, když chce pořadatel za závod na 10 km startovné 400 nebo 600 Kč.“
Běháte nejen v Česku, ale i za hranicemi, často v Německu – máte radši domácí nebo zahraniční závody?
„V tomhle já rozdíl nedělám, protože pro mne jakákoliv možnost si zazávodit je prvořadá. Všeobecně mám rád závody s větším množstvím běžců. Vzhledem k tomu, že neznám soupeře, nemůžu taktizovat a musím jít téměř na doraz, abych si byl jistý, že uspěji. Možná i vzhledem k tomu jsem třeba v Itálii, nebo v Německu nikdy neprohrál. Možná jen nepřišli ti nejlepší, ale to je jejich problém.“ (úsměv)
Zkusil byste říct, co je lepší na českých závodech a v čem jsou naopak lepší ty zahraniční?
„Tohle nejde z mého pohledu jednoznačně posoudit. Jsou závody, které jsou již léta zaběhlé a vše klape do puntíku a pak závody nové, kde se pořadatelé učí jak na to. Všeobecně mi u nás chybí diváci, fandové, kteří tě ženou vpřed. V cizině oproti našim závodům umí pořadatelé více přitáhnout i diváckou kulisu a k tomu doprovodné akce k jejich udržení. U nás skončí závod a většina účastníků závodu kouká jak co nejdřív odejít domů, protože není důvod kvůli čemu zůstat.
V cizině a především v Německu je dáván obrovský důraz na pořadatelskou službu včetně zdravotnického zabezpečení, což je jistě v dostatečné míře zabezpečeno i u nás na masových závodech formátu RunCzech nebo RUN TOUR a podobných. Ale na menších závodech někdy trnu hrůzou, kudy je trať vedena a nedej Bůh, aby se ještě někomu něco stalo, nikde nikdo…“
V letošním Berlínském maratónu jste zaběhl rekord své věkové kategorie – běžel jste na tento čas od začátku nebo to vyplynulo až z průběhu závodu?
„O tom, že bych mohl v Berlíně překonat český rekord nad 60 let, jsem se dověděl jen pár dní před závodem. Na ten jsem si věřil, ale vzhledem k předchozí ne ideální přípravě a tomu, že jsem týden předtím běžel půlmaratón v Karlsruhe za 1:23:02, to byla sázka do loterie. Přesto jsem běžel své plánované tempo a čekal, kdy přijdou problémy. A přišly, měl jsem v průběhu závodu problémy s křečí do pravého stehna, když jsem musel čtyřikrát zastavit, čímž jsem ztratil tři minuty čistého času, takže čas maratónu 2:56:12 by byl ještě lepší. To je ale maratón.“
Věděl jste tedy, jaký čas musíte zaběhnout, aby to byl rekord? Byla to ta správná motivace?
„Bylo mi řečeno, že rekord je 2:58:34. Vzhledem k tomu, že v květnu jsem běžel testovací maratón v Praze za 3:03:18 kde jsem od 33. km pro silné křeče ve stehnech jenom šel a poklusával (měl jsem to rozběhnuto na 2:53:00), tak jsem si byl jistý.“
Maratón stále umíte zaběhnout pod tři hodiny, což je čas, o kterém se může většině mladších běžců jen zdát – prozradíte, jak trénujete?
„No, dnes již netrénuji nějak systematicky, protože někdy se tělo brání. Již se nesnažím běhat podle žádných plánů. Kolikrát vyjdu před barák, rozběhnu se a po několika kilometrech se rozhodnu, co dnes vůbec budu trénovat. Učím se poslouchat tělo, což mi nikdy moc nešlo. To je ten hlavní recept v tomhle věku, běhat s rozumem!
Ale přesto, pokud si dám nějaký cíl, tak je nutno se na to zaměřit. Pro maratón, nebo delší závody je to o potřebě v počátku naběhat objemy. Nedělá mi to problém, jsem schopen v lednu i únoru běžet každý měsíc kolem 500 km. Pak postupně to snížím ke 350 – 400 km a snažím se běhat úseky v tempu závodu, nebo úseky o 10 – 15 sekund rychlejší. Nejdřív to běhám v kilometrových úsecích, a když to zvládnu po několika týdnech až desetkrát, tak začnu dvojky, nejdřív třikrát a postupně až šestkrát. A takhle to posouvám, až když zvládnu čtyři až pětkrát 5 km v tempu o 10 s rychlejší než tempo maratónu.
Mezitím klušu, nebo fartlek a taky souvisle v tempu maratónu 8 – 12 km… Ale jak říkám, nesmí nic ´prdnout´, což se mi letos stalo s lýtkem dvakrát a to se zase vrátíte o pár týdnu zpět. Takže je to i o zdraví.“
Máte nějaký „tajný recept“ na sportovní dlouhověkost?
„To je u každého individuální záležitost. Je to taky o zdravotních dispozicích nejenom svých, ale i rodinných příslušníků. Pokud musíte o někoho pečovat, nemáte tolik času. Též o pracovním zařazení, někdo dře od rána do večera, další sedí na zadku a nic nedělá. Já jsem tělo ušetřil těch 25 let a i teď po práci si najdu dostatek času na běhání. K tomu je potřeba mít i partu kamarádů stejně zblblých do běhání, kteří se navzájem dokáží vyhecovat k běhání i když se zrovna moc nechce.
Ale je to především o vůli mordovat to tělo i v tomhle věku. To se někdy pere hlava s tělem a musíte najít nějaký kompromis. Jak já říkám, aby se koza nažrala a vlk zůstal celý.“ (úsměv)
Prozradíte své plány do budoucna? Budete se ještě snažit rekord ještě vylepšit?
„Již jsem se odnaučil dělat si velké plány. Což o to, těch by mohlo být, ale stále vás limituje to zdraví. Takže budu rád, když každý závod doběhnu ve zdraví a každá výhra potěší. Ale přesto, řekl jsem si před Berlínem, že pokud tam vyhraji, tak s nimi končím a zaměřím se maximálně na půlmaratóny. V té euforii po vítězství mne to tak nějak nakoplo a říkám si, hele za dva roky ti bude 65 – co takhle pošťouchnout další rekord. Takže uvidíme.“
Děkuji za rozhovor a přeji ještě mnoho vítězných a třeba i rekordních závodů.
