Už někdy koncem ledna 2015 jsem se odhodlal a ve svých 39 letech přihlásil rovnou na 2 závody Run Tour na pětikilometrové trati, a to do Ostravy a Prahy. Bohužel série různých viróz, nachlazení apod. způsobila, že jsem se v tomto roce k pohybu (zpočátku hlavně rychlé chůzi) dostal až někdy v květnu. Přišel červen, červenec a nastala doba dovolených.
Neměl jsem na dovolené v úmyslu nějak běhat, ale spíše pokračovat každý den v chůzi okolo 1–2 hodin a zjistil jsem, že pokud i jen rychle půjdu, tak se dostanu na čas okolo 40 minut. Ke konci dovolené mne však postihla celkem banální příhoda – do bérce na pravé noze se mi zakousl jakýsi létající hmyz, což během léta není nic mimořádného. Bohužel nastaly komplikace – do bérce jsem dostal nekrózu a nejenže jsem nemohl běhat, ale dokonce ani pořádně chodit. Přes 3 týdny jsem střídal obvodního lékaře s chirurgií, krmil se mixem antibiotik a nakonec dostal ještě alergickou reakci, takže ke slovu přišel i Dithiaden, po kterém jsem se spíš věnoval spánku než běhání. Tohle celé martyrium skončilo zhruba tři týdny před termínem ostravské Run Tour a upřímně jsem zvažoval, jestli má vůbec cenu se závodu účastnit. Nakonec jsem si řekl, že to alespoň zkusím.
Začal jsem běhat zhruba obden a první tréninky s časy okolo 38:50 min. mne spíš utvrzovaly v tom, že nejlepší by bylo se na závod vykašlat. Řekl jsem si, že budu prostě běhat jen tak a Ostravu jsem znovu odpískal…jenže jak už to tak bývá, když se něco dělá aspoň trochu pořádně, výsledek se přece jen začne dostavovat. V dalších trénincích jsem se začal zlepšovat rovnou po desítkách vteřin a dva dny před ostravským závodem Run Tour jsem se dostal těsně pod 34 minut. Následovalo zkoumání dosavadních výsledků závodů, a když jsem zjistil, že takový čas je sice nic moc, ale je dost velká pravděpodobnost, že nebudu poslední, vydal jsem už den před závodem do Sportissima pro startovní balíček.
V den závodu jsem do areálu i s mými fanoušky dorazil okolo půl jedenácté, tedy v čase, kdy zrovna probíhaly dětské závody. Všude vládla příjemná atmosféra, ale přesto…nervozita mnou přece jen vnitřně cloumala sem a tam, a i když jsem někam jen tak šel, měl jsem pocit, že nohy mám jak přikované. Sledoval jsem lidi kolem a připadali mi všichni v pohodě a všichni na mě působili velmi zkušeně. „Určitě mají natrénováno mnohem víc než já…čas mají tak nejméně o 10 minut lepší než já…tohle dopadne úplně špatně…fiasko…“ – to je jen pár z mých „optimistických“ myšlenek, které se mi honily před startem. Čas však naštěstí ubíhal rychle a těsně před dvanáctou hodinou se had necelých 500 závodníků vydal na trať.
Do uší mi zněly první tóny písně „We don´t need another hero“ od Tiny Turner a mě tak v duchu napadlo, že opravdu ze mne dneska žádný další hrdina nebude. No, ale co už…trasa se okamžitě stočila na ulici Ruskou, aby vyvedla celé startovní pole směrem do centra Vítkovic. Takže hned po startu pěkně do kopce, no super. Nohy mi těžkly každým krokem a hrozen závodníků se různě promíchával – ti rychlejší předbíhali ty pomalejší a než se to nějak ustálilo, dostal jsem do sluchátek info z Runkeeperu, že běžím kilometr za 6:55 min. Po zhruba 1,3 kilometru jsem konečně uviděl vedoucí závodníky – bohužel v protisměru a v době, kdy oni již byli o více než kilometr dále…
Trasa se dále klikatila v Sadu Jožky Jabůrkové a mi to nedalo, abych se neohlédl dozadu – „je to oukej, nejsem poslední“, řekl jsem si v duchu a najednou si uvědomil, že je to vlastně úplně jedno. Někdo předběhne mě, někoho předběhnu já, ale jsou to všichni normální lidi, kteří si přišli jen tak zasportovat a proběhnout si tuhle nádhernou trasu – a najednou jsem z časů okolo 6:55 na kilometr zrychlil na cca 6:35 (dílem za to mohla i trasa závodu, která se konečně „narovnala“ a dokonce od občerstvovací stanice začala nejprve po ulici Výstavní a pak Železárenské klesat).
Na konci 4. kilometru jsem doběhl k další „zajímavosti“ celé trasy a tím byl podchod pod tramvajovým pásem a Místeckou ulicí. Docela mě pobavilo, když policista zastavil několik lidí, kteří chtěli jít do podchodu, aby uvolnil mi tak trasu. Výběh z podchodu už ale pro mě tak zábavný nebyl, a když se po prémii ČEZ cesta stočila doprava na ulici Vítkovickou, vážně jsem uvažoval, že přejdu úplně do chůze – před 2 hodinami, když jsem po stejné ulici šel do prostoru startu a cíle, tak ta cesta byla úplně rovná…a teď?…je nějaká do kopce… Zatnul jsem ale zuby a snažil se nezastavovat (to byl ostatně jeden z mých dalších cílů tohoto závodu – uběhnout celou trasu bez „chodecké vložky“). Nohy jsem tahal jak z asfaltu, jak jen to šlo, a nutno přiznat, že těch asi 300 metrů mi dalo pořádně zabrat – konečně odbočka směrem doprava kolem Vysoké pece č.4 a posledních 200 metrů cílové rovinky.
Cíl!!! Joooo!!! Vypnul jsem Runkeeper, který mi naměřil čistý čas 33:54, což v tu chvíli považuji za svou malou výhru. Oficiální čas byl 34:11 a na ten čipový jsem si musel počkat až domů – 33:48. Super, takže jsem si venku a na svém prvním závodě zaběhl osobák (na běžeckém pásu jsem sice 5 km uběhl o rok dříve i pod 27 minut, ale tohle je přece jen něco úplně jiného). Vím, že se mnozí z hardcore běžců jen tak pousmějí, ale to mi na euforii nijak neubírá – chtěl jsem uběhnout maximum toho, na co jsem momentálně měl, což se povedlo.
A co bych poradil všem, kteří ještě váhají, jestli se konečně přihlásit na závod? Jděte do toho – na Run Tour vládne přátelská atmosféra a nikdo nebude řešit váš čas. 5 km se dá navíc za zhruba 50 minut nenáročné chůze i ujít, tak proč tu atmosféru závodu nezažít.
Mně osobně se závod Ostravě moc líbil, a i když jsem běžel známými místy, přesto měl pro mne tento závod až magický nádech. Že by proto, že to byl můj první závod? Nebo proto, že se běželo nádherným industriálním areálem? To nevím, ale ono je to vlastně celkem jedno :-) Ostatně na nějaké filozofování nebyl čas, vždyť další závod v Praze na Ladronce už klepal na dveře a do té doby bylo potřeba zase ještě něco potrénovat a stlačit čas blíže ke 30 minutám…
Článek byl napsán pro Run Tour, jejichž organizátorům děkuji za skvěle připravený závod.
