V dubnu nám s Martinem bylo sto let a já hledala netradiční dárek. Snažíme se nelpět na věcech a zážitky si naopak hýčkáme. V duchu hesla „Zážitek nemusí být kladný, hlavně musí být intenzívní“ a vidiny setkání s přáteli, jsem koupila startovné pro tým mix nad 90 let. Délka 66 km mi přišla řešitelná a jako holka z roviny jsem absolutně a vůbec neměla pojem o tom, co znamená převýšení 3100 m.
Stihneme natrénovat, budeme jezdit do Krkonoš. Pchá! Naše jediná příprava byl Valašský hrb a potom už jen teoretická (po čtení blogů z JUT jsem téměř omdlévala hrůzou) a organizační. Zakoupili jsme hůlky, zajistili nocleh na 5 nocí a rozhodli se, že náš první ultratrail bude středem krásné dovolené. A protože stane se, co má se stát a když člověk vyšle upřímné přání, je mu splněno, tak se podařilo.
Mít strach bylo zbytečné, nic už dotrénovat nešlo a tak jsem alespoň pilně hleděla na přísun jídla dny před závodem, doplňovali jsme magnezium (Martin vzdoroval, ale vždy polknul) a pečlivě nachystali obsah batohů. Gely, magnezium, tablety Enervit, ale také chleba se šunkou, datle a voda, voda, voda.
Hlavně se dokonale vyprázdnit byla moje takřka jediná ranní myšlenka a povedlo se čtyři minuty před startem. Nebyl tedy čas na fotky, na objímání, ani na strach. Odpočítávání a start! Je 8.8., startuje osma a hodinky ukazují 8.08. Chceme tu být do půlnoci, ale ještě více si přeju, abychom se vrátili zdraví a nepohádaní. Docela by mne zajímalo, zda je podobná myšlenka ve více hlavách. Ze zlých emocí, ironie a vzteku mám větší strach než z křečí.
První kilometry jdu s Ilonou a ona mi líčí halušky na delších pochodech. Budu mít halucinace? Netuším. V prvním stoupání nasadí tempo a mizí. Ustálíme se v sestavě já a tři muži. Součet věku asi 210, byť jsem téměř nejmladší, jsem nejméně zkušená. „Kolik toho máš za sebou? Máš víc než maraton?“ Vlastně ani ne. Mám koloběh Říp – Praha, jednu Horskou výzvu (ale jen 32 km). Cítím, že se mi moc nevěří a to je dobře. Jsem jako oliva a pod tlakem podávám lepší výkony.
Po pár kilometrech začínáme pomalu baštit. Někdy červenou tabletu, jindy kousek chleba. A pijeme. Pořád. Za celou dobu vypiju přes 5 litrů plus melouny a polévky. Od začátku namáčím vlasy a za krk si dávám mokrý kapesník. Musím být pokorná. To si říkám a poslechnu zkušenějšího a nerozběhnu se ani v seběhu po nádherné louce. Převalí se přes nás velká vlna chodců, prý se ale nemusím bát, poslední stále nejsme. Jdeme, povídáme, těšíme se z hezkého dne. Cvakací kontrola u hřbitova a před první stanicí s vodou velké překvapení. Pietro s foťákem a svým klasickým úsměvem od ucha k uchu. Jeden z mnoha lidí, které obdivuji. Když nemůže běžet, je dobrovolníkem anebo fanouškem. Při doplňování vody prohodíme pár slov a my se poprvé rozbíháme. V jednu chvíli slyším rozhovor: „Víš co, to jsou ti starší a mají asi šanci na bednu v kategorii.“ Usmívám se opatrně sbíhám. Už mne bolí palce a taky nárt. Nemyslet na bolest, myslet na hezké věci, jsi tu dobrovolně!
Podrobně vám trasu popsat neumím a jména kopců jsem si dohledala až druhý den. Vlastně jsem celý den vnímala jen kopce nahoru, kopce dolů, šutry na zemi, milé lidi na stanicích a bolest. Vážně to bolelo, ale pořád to nějak šlo. Spadla jsem jen jedinkrát a stihla nohu položit tak, že jsem si nevyvrtla kotník (jeden pád je u mne jak výhra v loterii!). Když jsem dělala místo jedné běžkyni, sedřela jsem si lýtko o kmen stromu a ztratila chladící kapesník. Jinak jsem už jen dostávala. Třeba žihadlo do podpaží na cca 45. kilometru.
Vraťme se k úlomkům vzpomínek, které mám. Většina je fajnových. Další známá tvář a pokřik „Hradec zdraví Hradec“. Ve Chvalčově si fotograf zvláštně zakrývá obličej tabletem a vyklube se z něho Jarda, manželův kolega. A my zrovna tak hezky přiběhli, to mne těší. Počká, než se občerstvíme, první chleby se sádlem, meloun, voda a sprcha hadicí za krk. Pištím a mladík se směje. „To je lepší než orgasmus“. Kroutím hlavou, že to tedy ani náhodou a už i s naším fanouškem šlapeme na Hostýn. Vzpomínám na mladíky, kteří vzdali a čekali na auto. Nepřipadali mi na konci sil. Proč do toho jdou a potom nebojují? Ale nechci se rouhat, nevím, zda vydržím.
Střih. Šlapu na Jehelník a připadá mi hrozně prudký. Šutry, bolí mne kotníky, zapichuji hůlky a odrážím se od nich a najednou zvonce. Zvednu oči a vidím známou chlupatou čepici s rohama. Jirka? Červené retro trenýrky? No jasně! Další známá tvář, Jirka z Prahy. Taky srdcař. Nedávno odpověděl na moji prosbu a jel jako pilot trojkola s nevidomým. Vyšlapu nahoru a když lovím kartičku z batohu, popovídáme si o jeho jízdě. Dolů se mi jde lehčeji. Mám na co myslet a můj bolestivý škleb se snad i podobá úsměvu. Ale byl to hnusnej krpál. To ještě netuším, že tudy trasa vede ještě jednou! V předvečer závodu jsem se ptala Elišky, který že kopec je nejhorší? Prý Obřany. Jsou strmé a je nutné je vyšlapat jen kvůli cvaknutí kartičky. Chvíli před tímto vrcholem (při sestupu byl ten můj pád) potkáváme našeho nového známého Martina, který s námi večeřel.. Dělíme se s ním o vodu a já vůbec nechápu, že je překvapen? Každý chvilku tahá pilku?
Další těžký úsek byl sestup na šestou kontrolu. Čekala tam první polévka, ale vedla k ní prudká sluncem sužovaná louka. Těšila jsem se, ale bylo mi divné, že všichni, kteří se vracejí, mají úplně vyčerpané obličeje. A mimo medailových favoritů Anryho a Martiny jsem potkala v tom kopci všechny známé. MiŠule už jde sama, parťák vzdal. Kristina křiví obličej, je jí zle. Ilona úsměv vykřeše. Můj muž už je dávno dole. Je mnohem rychlejší a tak ho občas vidím jen zdálky. Byl by to krásný seběh, ale nemůžu. Nohy mne bolí jak v kleštích. Najdu si stín, složím se mezi ostatní na nízký plůtek a jsem ráda, že chvíli sedím. Když mi Martin donese polévku a já se potkávám s parťáky z prvních kilometrů – Petrem, Radkem a objeví se i Eliška, poptávám se, zda se mám zkusit zout a ošetřit puchýře. Prý ne, prý nezouvat. Mladí závodníci okolo se sice zouvají, ale já poslechnu zkušené bardy. Jím, piju, Martin mi opět doplní vodu v batohu i lahvičkách.
A zase jdeme dál. V kopci potkáváme čtyři mlaďounké kluky, ty budeme potkávat několik dalších hodin. Slunce pálí, jdu, hůlky se mi hodí a vím, že nahoře v kopci nám ti dva usměvaví chlapíci cvaknou naše kartičky coby první tajná kontrola. To mne utěšuje, že i to zvládneme – nevynechat nic povinného. Prý už jen 26 kilometrů. Máme tedy 40 kilometrů za sebou? To mi přijde dobré a v duchu odškrtávám další „pětku“, už osmou. Pro ukrácení chvil mám ve zvyku si vzdálenosti sčítat, násobit, dělit, počítat procenta – každý nový číselný údaj hlavu chvíli zaměstná. Nesu si sice MP3, ale vydrží jen dvě hodiny a pořád ještě není nejhůř. Pořád si hlava zvládá vymyslet svá témata.
Maraton máme za 10 hodin. Tou dobou už je v cíli hodně závodníků a vítěz dokonce přes tři hodiny. Vzpomínáme na Anryho. Snad nemá křeče a šlape jako hodinky. Dobrý výsledek si zaslouží, na rozdíl od nás trénuje. V noci se dozvídáme, že doběhli s par´tákem druzí v kategorii. Mám radost, skoro jak kdybych na tom měla zásluhy. Jdeme dál, na stanicích posílám průběžně zprávy dceři a všechny začínají slovy „žijeme, ale bolí to“. V očích našich dětí a části přátel jsme cvoci a čekají, že odstoupíme. V následujících dnech nám chodí zprávy typu „nečekal jsem, že nevzdáte, napoprvé je to úspěch“. Ale to stále ještě netušíme a krize je před námi. Když přelezeme potůček a ocitneme se na silnici v Hutích, vidíme v dáli Radka, Petra, Elišku a voláme na ně. Je to hezký pocit, že na ně ztrácíme tak málo. Zpomalilo je Radkovo zranění, jinak by byli už dál.
Na občerstvovací stanici přichází jediné nemilé okamžiky závodu. Vítá nás cedule s číselnými údaji a ta tvrdí, že před námi je 21,6 km. Ne! Nevěřím, 21 km to bylo na minulé stanici a měli jsme ujít něco kolem 6 km. Dohaduju se s mladíkem, který z toho má vyloženě legraci a myslím, že jeho přístup mohl způsobit odstoupení některých závodníků. Je večer, blíží se tma a před námi půlmaraton? Nedokážu už bez bolesti ani sedět, na chvilinku si lehám na zem a dávám nohy na lavičku. Martin doplňuje zásoby a já se jdu napít. „Ionťák je v barelu na zemi, naberte si sami.“ Statečně se ohýbám, ale mám strach, že se převážím.
Odcházíme směr kopec, směr les a já začínám pomalounku Martina připravovat na to, že na Tesáku vzdám. To nemůžeme stihnout v limitu a navíc to ani nezvládnu. V lese se brzy setmí a zjistíme, že moje čelovka je bludička. Jsem vlastně ráda. Nechci nic vidět, chci jen jít a myslím na naše slepé kamarády. Jdu podle Martinova obrysu, občas zakopnu. Na 25. kilometru se mi vybily garminy a já vlastně celý den nevím nic. Čas, kilometráž, stoupání, názvy kopců a teď je navíc nevidím.
Mám strach, že to Martinovi zkazím, moc bych chtěla dojít do cíle a myslím na Cheryl. To je skutečná postava z filmu Divočina, který jsme viděli před týdnem a já nyní hltám její knižní příběh. Šla sama, nezkušená PCT, stezku dlouhou téměř dva tisíce kilometrů (já jen 66 kilásků). Její batoh vážil 30 kg (můj jen 4 kg). Taky měla rozedrané nohy, neměla nehty, bolely jí nohy a myslela hlavně na vodu. A měla strach. To já nemusím. Chřestýši ani medvědi v Hostýnských vrších nejsou a je se mnou můj muž. Porovnání je pro vás možná troufalé, ale jde o pocity, myšlenky, vůli, důvod a ty jsou podobné. Cheryl se nejenom narodila ve stejný rok, ale na cestu šla v roce, který si pamatuji jako velmi komplikovaný. Prostě mi byla virtuální parťačkou na mém prvním ultratrailu a bylo to příjemné.
„Nevidím značky, nemáme cestu“ – vyrušil mne Martin z rozjímání, zda vydržím nebo vzdám. Naštěstí se za námi objevily světýlka dalších a volají na nás. Přešli jsme odbočku. Jdeme dál a já pořád myslím na ten zatracený kamenitý prudký Jehelník. Já ho asi znova nepřelezu.
Tesák! Závodníci se těšili na pivo a já na odstoupení. Jenže, chlapi a sladká slovíčka, to mne žene dál. Čeká na nás Martin a vykulí oči: „Jituško, nemůžeš vzdát! Už je to jen 12 km a půjdeme společně, to zvládneme“. Můj Martin si oddechne, že mne přemluvil někdo jiný, oba si dají pivo a chleba se sádlem, já dvě polévky s játrovými knedlíčky a jde se. Tři lidi kolem 50 let, dvě čelovky, tři kopce, 12 km a tma.
Jehelník byl mnohem lehčí než napoprvé, Martinové se střídali a svítili mi a když jsme došli na poslední cvakací kontrolu, zase jsme potkali Jirku v rohaté čepici. Už jen pár kilometrů z kopce, vítěz to běžel 25 minut! Hm, tak já hodně přes hodinu. Blíží se půlnoc a já už bolestí nemůžu udělat krok. A mám potmě sestupovat po vymleté cestě plné šutrů. Těsně před koncem sestupu nám Martin zmizel, měl střevní problémy a tak se styděl pobývat v mé blízkosti. V cíli byl o 12 vteřin před námi. Bylo příjemné s tímhle chlapíkem jít a jsem ráda, že na druhý pokus dokončil. Má natrénováno, v nohách i stovku a vloni ho zastavila bouřka.
Když jsme sešli na asfaltku, ještě asi 100 m jsme šli a potom jsme se rozběhli. Celý den jsem si vizualizovala cíl, ale že se takhle krásně rozběhneme a užijeme si ovace, tleskání, pískání – to mne nenapadlo. Po necelých 17 hodinách na cestě jsme pípli své čipy 14 minut před jednou ranní a moje první slova v objetí kamarádky byla „Už nikdy nic takového nejdu“. Dnes, týden poté, vím, že toto je moje cesta. To je to kudy chci jít. A moc se těším! Lucka měla pravdu, když mi zpátky do ucha zašeptala: „Never say never.“
Gratuluji všem k výkonům. Děkuji za podporu na trati od přátel, od dobrovolníků (byli opravdu vynikající), děkuji za podporu na facebooku a za váš zájem o vyprávění. Bylo to super. Nejvíce děkuji svému nosiči holí, doplňovači vody a jsem šťastná, že jsme to zvládli konečně společně a s dobrou náladou – díky, Martine!
Na Hostýnskou osmu se vydalo 469 lidí, z toho 125 žen. Vzdalo 153 závodníků a do cíle došlo 316 vytrvalců, z toho 79 žen (spočítala jsem z výsledovek, čísla jsou neoficiální).
Hostýnská osma osmého osmý v osm nula osm a doběhli jsme osmí od konce. Nohy mne naprosto ukrutně bolely až do úterý. V pondělí jsem vykulhala na Troják a dala si tam zmrzlinový pohár. Když přičtu k těmto 22 km ještě cesty na vlak, blížíme se ke stovce během čtyř dnů. Kdybyste mi to tvrdili před třemi lety, nechápala bych. Děkuji všem, kteří mi na mojí běžecké i lidské cestě pomáhají, i nadále se budu snažit „to posílat dál“.
