Letos jsem se na Rakovnickou „60“ těšila snad ještě víc jak v loni. Proč? O proti loňsku jsem už totiž věděla, jaká šílenost mě čeká.

Jelikož jsem loňský ročník pojala běžecko-fotografsky a za 10hod. a 54min. jsem zvládla s dvojitým kufrováním naběhat necelých 70 km, letos jsem v tom tedy viděla logiku už dlouhou dobu dopředu. Cíl byl zaběhnout Rakovnickou „60“, trasu z Rakovníka do Rakovníka cca 58 km dlouhou, bez fotek, bloudění a rychleji. V jednoduchosti je krása! :) Ale jak to tedy bylo doopravdy?
V sobotu ráno jsem naštěstí nezaspala, toho jsem se bála asi nejvíc z celé soboty. Že neuslyším budík a budu mít po srandě. Nervozitou jsem se tedy v noci dost často budila, abych zkontrolovala čas. Kromě toho jsem zjistila, že prší. Místo toho, aby mě kapky deště ve svém pravidelném monotóním rytmu vrátily zpět do snu, napadlo mě, že Javořice asi nebude na „suchou nohu“ jak kluci pořadatelé slibovali :) Budík ve 4 hodiny ráno mě ale naštěstí vzbudil, v rychlosti jsem si nachystala věci do batohů (jelikož letos nás čekal větší komfort, mohla jsem mít i věci na převlečení), posnídala jsem to nejsladší co jsem doma měla, tzn. marmeládu po lžičkách než mi to přestalo chutnat (já trubka jsem si nekoupila snídani :) a čaj, oblékla se do běžeckého a vypadla z domu.
Když jsem čekala na Doksáckou bandu (Káča a Martin) na zastávce, kousek ode mě postávala slečna v běžeckým, neznámá tvář, ale samozřejmě jela s námi. Ještě jsem zajeli do Vinařic pro Karla, aby naše malé vozítko bylo naplněno na maximum (v kufru byl pes) a vyrazili jsem směr Rakovník. Hurá sláva :)
Když jsem asi v 5:40 parkovali u Rakovnické brány, venku nebylo moc teplo, myslím tak 8 až 10 stupňů. Prostor startu byl klasika na náměstí v Rakovníku, tentokrát měli pořadatelé zabrané lavičky celkem tři, aby nás odbavili rychleji :) Po registraci a zaplacení poplatku 1 Kč jako startovného jsme každý obdržel průkaz chodce, před šestou jsme zvládli udělat ještě pár svěžích fotek, taky pozdravit Zdeňka Kučeru z MK Kladno a ještě pár známých tváří. A pak to bylo: „Tímto Vás vítáme na letošním druhém ročníku Rakovnické "60“ a považujme ji za zahájenou!" …a dav, který se rozhodl odstartovat hned v šest se dal do pohybu. Nebylo nás málo. Chodci, cyklisti a běžci. A bylo to super!
Byla jsem rozhodnutá běžet sólo, zatímco mí kamarádi běželi ve skupince. I tak jsme se ale pěknou dobu potkávali. Pilská past před Krakovcem mě letos nedostala, průběžně jsme se předbíhali s Dokeskou bandou, jedna skupinka cyklistů mě povzbudila ať mi to tak pěkně běží dál, což mě motivovalo a na první kontrolu jsem doběhla v čase 1:37 od startu. Spokojenost, zatím se mi běželo dobře, i když jsem měla všechno teprve před sebou. Z Krakovce jsem seběhla do údolí Javornického potoka, který byl letos zábavnější než loni. Cesty byly rozbahněné, z lesů se pěkně odpařovala voda a sluníčko nesvítilo, alespoň nebylo takové teplo jako loni. Ty brody jsem si fakt užívala!! I když přibyly lávky, na jeden brod jsem si sundala boty (jsem pako takhle se zdržovat), další brod jsem za povzbuzení cyklistů přeskočila s tím, že to na druhé straně určitě není bahno, kam se zabořím po kotníky a u třetího, opravdu širokého brodu, u kterého jsem se chtěla také zout, okolo mě proběhl fakt rychlý běžec, který když mě zmerčil, zvládl akorát zavolat: " Na to se vykašli! Ono se to z těch bot vytlačí!" Inu, proč ne :) Ještě ale než jsem se rozeběhla brodem, který byl tak na tři kroky, mi to samosebou podjelo a já si do té vody lehla bokem :) Prča to byla:) Tahle část mě fakt bavila, Dokeská banda mě každou chvilku doháněla a ztratila se v momentě, kdy se za mnou objevil Jirka a ten mi dělal průběžného parťáka po zbytek cesty, i když jsme neběželi spolu. Ale byl vždycky blízko a to mi pomáhalo. Stejně tak jeho Markétka a její dcerka Áďa, obě běžkyně, jedna více, druhá méně, kteří na nás čekali na různých místech, nabízely vodu, čaj a hodně povzbuzovaly. Z Markétiných slov, že jsem fakt dobrá, jsem měla opravdu radost, protože ona je moc dobrá v běhu a já vždycky chtěla být alespoň kousíček za ní. Tak mě její slova těšila :)
Na občerstvovačce na Zvíkovci m kdosi poradil, ať si namočím banán do soli…bléééé, hnus :( Pak následoval parádní stoupák směr Hradiště, Čilá a Skryje. Cestou jsem potkala rozjetého slimáka, déšť, krávy, cyklisty jedoucí za mnou díky kterým jsem ten krpál dala (nechtěla jsem vypadat jak lama a zastavit před nima:), čtyři lesní manekýny, kteří za sebou měli taky jistě šedesátku, ale pivní soudě podle fandění, tu stejnou ceduli o prodeji marihuanové mastičky, která tam byla už loni a parádní výhledy na údolí Berounky. Ve Skryjích jsem potkala Markétku s Áďou, cyklisty, rychlé běžce a Jirku. Dala jsem jednu malou malinovku, po které mě byla fakt zima, razítko do průkazu, čas 10:10 a s Jirkou jsme vyběhli dál. Shodli jsme se na tom, že sjezd na kole dolu k mostu po té mokré břidlici musí být fakt o hubu, přeběhli jsme most a za ním už zase naše milované holky, doplnila jsem vodu, vyposlechla si, že bude přeháňka a vydala se okolo Týřova, úzkou pěšinkou, kopřivy nekopřivy, na jedné straně plot, na druhé řeka a když jsem vyklepala z oka mouchu, uviděla jsem ty krásné Týřovské skály. Nádhera. Mám tenhle kraj vážně moc ráda, přinejmenším stejně, jako to tu měl rád Ota Pavel :) Než jsem vběhla na silnici, po levé straně byla chatka a u ní hrabal trávu její majitel, fousatý pán. Loni tam byl taky, jen se opaloval a četl noviny v lehátku :) Uvidím ho tam i příští rok?
No a pak, už mě nepřekvapil…kopec od Kouřimecké rybárny! Nevyběhla jsem ho, myslím, že to nejde, ale vyšla jsem ho rychlou chůzí za 13 minut. Mám s ním své zkušenosti, je dobré mít tu psa :) Pak se běželo chvíli po hřebenu, chvilkama dolů, pak zas nahoru, pak trošku klesák, začalo hodně pršet, dole pod kopcem mi Jirka řekl, že už máme maraton a pak mi utekl :) Ten kopeček po modré přes Gypsárnu na Malou Bukovou mi dal zabrat, ale snažila jsem se! Chvilku jsem běžela u kol dvou cyklistů, a pak už to šlo docela rychle, místo kde jsem loni uhnula špatně jsem tentokrát našla dobře. Ale jeden běžec taky uhnul špatně a když jsem na to místo přiběhla, tak se akorát vracel. Takže kopec dolů do Pustovět jsme sbíhali tři jestli se nepletu. Byl to docela záhul. Ale rozeběhlo se to, krok se prodlužoval, dech byl pravidelný a v tom jsem už byla v Pustovětech u hospody, kde byl zase Jirka a jeho ženské :) V hospodě, když jsem si šla pro razítko jsem se začala místo pozdravu smát, endorfiny se valily ve velkém! Bylo to krásný! Markét mě navíc pořád povzbuzovala, Jirka mě ujistil že těch posledních 10 km za hodinu a čtyřicet minut do mnou stanoveného limitu dám levou zadní a pak jsme vyběhli. Každý sám. Zelený běžec přede mnou, Jirka někdy za mnou. Zbývalo odlovit tajnou K4, která byla v móóc záživném kopci nad Lašovicemi, pak dolů zpět na cyklo a už jen chvilka do cíle. Moc už mi to nešlo, natlačila jsem do sebe tedy ještě nějakou vodu a energy gel, co jsem měla v batohu a pak to šlo lépe. Nevím, jestli to bylo placebo nebo ne, ale šlo to. Když mi dva protijedoucí cyklisti na mou otázku : „Tyršák, jak daleko?“ odpověděli „už jen kilometr!“ ulevilo se mi. A cyklo žlutá cedulka s nápisem Usměj se :) taky zvedla morál. Těsně před cílem mě doběhl další běžec, který přišel jak na zavolanou, pomohl mě totiž nasměrovat na Tyršák, kde jsem nikdy před tím nebyla a bůh ví jak by to dopadlo, kdyby mě nedohnal. A tak jsme s neznámým běžcem doběhli do cíle spolu, oběhli jsme rybník a v cíli jsme si vychutnali obrovský potlesk cyklistů a jiných kamarádů! Byl ohromný tak moc, že mě to štěstí donutilo k dalšímu smíchu! Byla jsem fakt šťastná! A asi ještě pořád jsem…
Čas 7:25 je pro mě úžasný! Nevím, jestli ho příští rok dokážu překonat. Do cíle jsem vběhla jako první žena a i když za mnou doběhla slečna, která byla asi o 40 minut lepší než já, pocit vítězství mi nevzala. To vítězství bylo totiž moje osobní! Užít si to a mít lepší čas než loni, což se mi povedlo!
Tímto děkuji pořadatelům za úžasný zážitek, skvělou trasu, počasí a třičko, Doksácké bandě, Markétce, Jirkovi, Adélce, Zdeňkovi a ostatním kamarádům, kteří mi drželi palce a věřili, že to dám! Tož příští rok: Zdrávi došli!