V neděli po půlnoci konečně usínám ve své posteli a v noci se mi zdá sen. Běžím nádhernou krajinou, sluníčko svítí, nikde nikdo a najednou mne předběžně mladík v zářivém triku.
„Pěkně to dáváš“ zaslechnu a stihnu mu taky popřát. Vbíhám do krásné vesničky, zatáčka a hlouček lidí. Vidím růžovou postavičku, která se mihne mezi vysokými siluetami sportovních postav, a já vím, že to moje kamarádka míří na určené místo a čeká na mne. Nasadím úsměv, z posledních sil zrychlím a už jsem u ní, podávám taštičku s lokátorem a hledám očima parťáka.
Spěcháme do auta a jedeme ji vyzvednout na další předávací místo. Stojí s mobilem v ruce a směje se: „Ta je taky dobrá“. Má tím na mysli třetí předávací fotku. I přes veškerou snahu vypadáme opět jako dvě kreatury. Neprotestuju, vím, že fotek se vyrojí hodně a nebudou lichotivé. Pro okrasu tady nejsme, spěcháme.
Střih, probouzím se a uvědomuju si, že nohy mne bolí tak, jak už dva roky ne. Mám za sebou štafetový běh z Kvildy do Prahy, 350 km pojmenovaných jako Vltava Run. Vloni jsem viděla fotky mladých běžců, kteří se při běhu téměř utopili, protože celý víkend lilo.
Potom se začaly rojit hlášky přátel, že letos poběží. Na to nemám, pouštím to z hlavy. Letos je druhý ročník a já netuším, že počet týmů stoupne čtyřikrát a startovní listina se naplní běžci různých výkonností s různými ambicemi.
Další střih. V telefonu slyším „Pojď do toho s námi“ a můj souhlas. Nerozmýšlela jsem se ani půl minuty a to jen díky jménům v sestavě. Následovalo pár týdnů, kdy se nic nedělo a já vůbec netušila, zda to zvládnu. Potom přišly mapy jednotlivých 36 úseků, výškové profily a rozpočty časů.
Naprosto nereálné, rychlé, ale co s tím? Běžet a věřit. Koneckonců vždycky, když už nemůžu, začnu své hlavě opakovat, že o nic nejde, že stačí dýchat a zvedat nohy. A to je přece tak jednoduché…
Střih, stojíme u startu, máme lokátor, což je malá krabička s GPS signálem a tu si budeme dalších téměř 40 hodin předávat (schválně trochu mlžím, protože o čas a název týmu tu vůbec nejde).
První běžec vybíhá a mne organizátor veze na Bučinu, první předávkové místo v chráněné oblasti. Nelze sem pustit více aut, od dalšího úseku se už přepravujeme sami svými auty. Jedu s dalšími dvojkami, každý má své číslo v týmu a podle něho se střídáme.
Mnoho hodin běháme, setkáváme se na předávkových místech s dalšími běžci svého týmu, seznamujeme se s dalšími a všímáme si, že přibývají rychlejší běžci. Předávají si bez ztráty vteřin a vyráží na další úsek opravdu rychle. Zatímco na Kvildě startují ti nejrychlejší, první běžci už mají v nohách desítky kilometrů. Postupný start zabrání přetíženosti tratě i parkovišť.
Jak čas postupuje, bojujeme všichni maličko se svými organismy. Tedy hlavně my, hobby běžci. Je pro nás nezvyklé, že spíme jen minimálně a to v autě nebo ve spacáku na trávníku. Luxusem je sprcha a spánek na palubovce přeplněné sportovní haly – stále někdo chodí, dokonce mluví a není zhasnuto.
Naše těla se vyrovnávají s únavou, zvláštně poskládanou stravou a velikým přívalem informací a emocí. A do toho přesuny auty, navigování řidiče, bloudění, stres. Běžíme za světla, za tmy, nevidíme značení a ztrácíme se, pomáháme si napříč týmy.
Střih, čekáme v cíli na běžce posledního úseku. Blíží se, křičíme, chytáme se za ruce a běžíme. Cíl, objímání, medaile, fotka a rozcházíme se do aut, na vlak.
Rada na závěr? Pokud neumíte 10 km v terénu pod hodinu, nezkoušejte to. Bolelo by to a hrozilo by, že nesplníte limit 38 hodin. Pokud ale máte kamarády, kteří běhají rychle a chtějí vás do týmu – běžte do toho. Sáhnete si na dno, v neděli večer si budete říkat, že už nikdy, ale Vltava Run vás lapí. Každý je jiný, ale skoro bych přísahala, že se sejdeme na startu i další rok.
