Konání – 2.5.2015
Trasa – 41km / Převýšení pozitiv – 3195m / Převýšení negativ – 2707m
Limit – 8:30 hodin
oficiální web závodu ZDE
Máme za sebou letošní první dokončený horský maraton, který se řadí mezi skyrunningové a zároveň je i Mistrovstvím ČR ve skymarathonu.
Trocha zasvěceni o čem to vůbec je. Skyrunning je disciplína horského běhu do, či přesahující 2000m n.m., kde spád závodu přesahuje 30%. Při pohybu může být nutné použití holí, maček (či nesmeků) a rukou. Rukavice či jiné technické vybavení může být pro některé závody povinné.
Trocha historie o nás ;-) jsme manželský pár z malebného podhorského městečka, kde se zrodil jeden z nejznámějších a pro mnohé fascinujících horských maratonu, kterého je mottem ,,95 Km, které ti změní život'' pro neznalé je to město Frenštát pod Radhoštěm a závod B7 :) Před dvěma roky jsme si trasu tohoto závodu vyzkoušeli jako hobíci a zároveň jsme si vytvořili název týmu L.A.Ryby Motto závodu nás doslova dostalo a změnilo nám život. Postupem času jsme se přihlašovali i do jiných závodu v horských bězích a začali se zajímat také i o silniční běh. Rádi studujeme různé články o běhání a blogy ze závodů. Z těchto článků jsme pochopili, že tréninky kdy jen běháme nestačí a aby jsme byli dobře připraveni hlavně do extrémních klání, bylo nevyhnutné zařadit také cvičení v podobě kardio-kruhových tréninku a kompletní posílení a zpevnění celého těla. Úprava stravovacích návyku a přidání zdravé stravy je také jednou z důležitých složek, které je nutné dodržet pro přípravu extrémních závodů, jakým byl tento náš první letošní skyrunningový maraton.
Perun-SkyMarathon jsme znali již z vyprávění kamarádů, kteří se účastnili jeho prvního ročníku konaného v minulém roce. Také jsme ho sledovali a fandili na dálku. Věděli jsme tak moc dobře, do čeho jdeme a přípravu tedy nepodcenili.
A teď jak jsme závod prožívali ,,netrpěli, ale opravdu užívali''. Ráno 6:30h jsme naložili do auta ještě kamaráda Davida a ve třech nám cesta do Oldřichovic u Třince pěkně utekla. Už cestou jsme si povídáním naladili atmosféru a srovnali psychiku, protože jak je známo u extrémních závodu je to tak – 80% úspěchu je o hlavě a zbytek o fyzičce. Po příjezdu jsme si vyřídili prezentaci (startovní čísla, čip atd.). Do startu zbývalo ještě dost času a venkovní teplota nebyla zrovna ideální na postávání na parkovišti, takže rozhodnutí zajít si na kafe bylo v tu chvíli správné.
Start 9:30 kdy jsme se nedrali moc dopředu, kde bychom se jen motali těm výkonnějším borcům, a tak pohodově, kdy jsme si ještě stihli dát hubana pro štěstí a cca na 8 hodin se jako manželé rozloučili a zahájili souboj, protože to byl závod jednotlivců. ;-)
Několik stovek metrů vytvořený had z přibližně 470 závodníků, byl podívanou pro místní podporovatele a rodinné příslušníky, kteří nás byli ochotni v chladném a mlhavém počasí doprovázet. Následoval první, pro někoho už zničující strmý výstup sjezdovkou na Malý Javorový. Je to takový test křečí jak tomu říkáme, protože jsou mezi závodníky prostě tací, co na prvním kopci vykřečují. Po zdolání sjezdovky následovalo sbíhání do okrajové části obce Guty, kde byla na 6km první občerstvovačka. Proběhl jsem bez zastavení a žena krátce na jonťák, banán se solí proti křečím a pokračovalo se na první moment překvapení, které nám organizátoři nachystali v podobě krátkého, ale dokonale extrémně blátivého stoupání za pomocí lan :) … video
Dlouhé stoupání na vrchol Javorového, stále za doprovodu mlhy nám nedávalo žádnou naději, že bychom si měli užívat krásných horských výhledů a tak to mohlo pro některé závodníky být deprimující. Tady je na místě mít srovnanou správně psychiku. Mnohým totiž přichází na mysl takové to ,,proč to vlastně dělám…stojí mi to zato'' a když se k tomu přidá nějaká ta bolístka, tak to také limituje. K naší radosti jsme těmito stavy neprocházeli a tak i následující sbíhání, kde nás čekal moment překvapení číslo dva, v podobě kamenného koryta horského potoka, kde si musel každý dávat pozor na listí a hlavně mokré větve. Uklouznutí by v takovém terénu asi dost bolelo v tom nejlepším případě.
Po doběhnutí na druhou občerstvovačku bylo už nutností doplnit zásoby, protože už na dálku bylo vidět co nás čeká. Další překvapení. ;-) Ve ski areálu Řeka mají děsně strmou sjezdovku s vrcholem Příslop, kde to dle profilu tratě vypadalo jako zub tyranosaura :) tedy ostře nahoru a hned ostře dolů. Má něžnější polovička si tuto sjezdovku vychutnala a dřela to do vrchu i dolů ve slušném tempu, což ji dalo možnost několik borců trhnout a posunout se více vpřed. To bylo tedy třetí klání s vrcholem tak ještě rychlý banán a jonťák a fičí se dále.
V pořadí již čtvrté stoupání se dost táhlo a tak přišlo uklidňování slovy, že každý kopec jednou musí skončit a pak bude hřeben Šindelná, kde dám nohám odpočinout. Následovalo opět překvapení v podobě extrému, kdy místy až po kolena blátivá, 5km dlouhá hřebenová cesta, rozbitá těžkými těžebními stroji lesáků a spousty popadaných stromů, nedávala vyhlídky odpočinku. Běželo se v kolejích zalitými místy kalužemi dešťové vody, kterým se mnozí vyhýbali a hledali různé únikové cestičky v lese. Tímto jsem se však netrápil a několikrát jsem to vzal přímo přes ně. Podařilo se mi tak dostat před několik borců. Takový terén jsme již přestali řešit, protože ať chcete nebo ne, nakonec vás to vyhýbání stejně omrzí a voda se do bot nakonec dostane. Nevyhýbá se tomu ani má žena. ;-)
Po hřebenovce a seběhu do údolí Tyry, kde jsme měli třetí občerstvovací zastávku, bylo zřetelné, že 29km které jsme měli v nohách, je pro několik slabších jedinců tento závod nad jejich síly. Ona představa, že vás čeká ještě něco málo přes deset kiláků se dvěma stoupáními není dost povzbuzující. Mne se také už pokoušela kousat křeč a tak mě potěšilo, že na občerstvovačce mají tabletu (poslední tabletu), kterou jsem si zabral pro sebe a tak si pošetřil své zásoby magnézia pro horší případy. K mému potěšení jsem nebyl nucen jej pak už použít.
Stoupání na vrchol Ostrý bylo již v pořadí pátým, ale zároveň nejkrásnějším, protože vedlo kouzelnými lesními pěšinkami, kde jsme měli možnost kousek pod vrcholem osvěžit se horským, křišťálovým pramenem vody a začalo pomalu i sluníčko vykukovat mezi marky. Na vrcholu byla už jen voda na udržení zásoby tekutin v těle do cíle. Jenže následné sbíhání přes Kozinec, které nás čekalo a při stoupající teplotě ovzduší, nám tělo zase hodně tekutin vyčerpalo. Ten kdo neměl dostatečnou zásobu také při sobě, si musel dosti protrpět. Ono spojení fyzické vyčerpání a dehydratace, každého v posledních kilometrech natolik zpomalí, že se do cíle už jen doslova doplazí. Nebyl to, ale náš případ a tak i po více jak 7km seběhu jsme měli dosti sil na poslední stoupání. To se u mnohých neslo už v duchu klení a tak i doprovod jiného závodníka přišel vhod pro dokončení závodu.
Těsně před závěrem si pro nás, však organizátoři nachystali novinku tohoto ročníku a tou byla třešnička na dortu nazvaná ,,Grande finále'' v podání černé sjezdovky cca 450m dlouhé, která se dala přirovnat ke stoupání po výsuvném žebříku na hasičském autě do nějakého dvaceti ne-li více patrového věžáku. ,,Tož zadarmo vám to nedáme'' prohlásil Maky, jež byl hlavním tvůrcem celého tohoto mistrovství ve skyrunningu, a tak to i bylo. :-)
Pak už následoval krátký seběh lesem a na dokončení 41km dlouhého závodu zbývalo (už jen) 150m stoupání do sjezdovky na Malý Javorový, které za podpory fandících s řechtačkami a hlasitým troubením, bylo také v doprovodu slz radosti, štěstí a nekončící euforie z pocitů, který se dostaví jen při překročením cílového koberce a úspěšném dokončení takového extrému, jakým bezesporu Perun-SkyMarathon byl.
Jak jsem uváděl na začátku, my jsme hobíky, kteří jedou na této závislosti teprve druhým rokem a tak čas je pro nás až na druhém místě. A když se nám podaří splnit si náš předpokládaný limit, spokojenost se pak dostaví. :-)
A takhle jsme si tedy vedli čas Andrej: 7:09:40 a čas Ludmila: 7:36:14
Text: Andrej Rybář :)
