Nejsem běžec. Ani trošku, ani maličko! Základku jsem proseděla v tělocviku na lavičce, na gymplu jsem měla 8 let trvající menstruaci, která se nármaně hodila právě v hodinách tělocviku a to si piště, že byla tak bolestivá, že jsem se maximálně mohla válet někdě v malé tělocvičně na balonu. V žádném případě mě nikdo nikdy nedonutil, abych se dala do běhu!
Když jsem se na jaře loňského roku rozhodla, že zhubnu a přemýšlela jsem jakým způsobem se pokusím rozhýbat své více než stokilové tělo, v duchu jsem si řekla „cokoli, jen ne běh!“ Tohle předsevzetí se mi docela úspěšně dařilo dodržet během célé mé hubnoucí cesty, díky které jsem za sebou nechala 50 kilo své váhy a stále jsem se záludně vysmívala všem bláznům, co si večer po dlouhém dni nazují tenisky a jdou se trápit, ostatním na očích, BĚHEM. Jenže já jsem starý ješita a potřebuju neustále překonávat překážky, bořit hranice a nutit se k různým věcem. Proto jsem jednoho dne odhodlaně, ač s velkou nechutí, vyběhla také! Sama jsem tomu v prvních krocích nevěřila a hned v dalších jsem si hrozně nadávala. Hlavou mi proběhlo snad tisíc nadávek na mou osobu a už po pár set metrech jsem si přesně vybavila všechny důvody, proč jsem nikdy neběhala. Veškerý odpor a nenávist k tomuto typu pohybu se ve mně zhmotnil a na konci lesa, který jsem napůl proklopýtala a napůl prošla jsem se konečně rozbrečela. Brečela jsem z bolesti, která mi rozežírala plíce, ze zoufalství, z představy, že budu muset nějak dojít domů a taky z toho, že jsem tak hrdá, že snad budu muset jít příště zase. Když jsem se pomalu sunula k domovu a znovu nabírala čestvý vzduch do plic, přemýšlela jsem, proč lidé dělají věci, které nesnáší, jak silná je motivace k tomu, aby se člověk tak trápil a pak jsem si uvědomila, kolik věcí, které v životě miluju jsem musela nejdříve pokořit. Samotnou mě udivilo, že vlastně velkou většinu z nich jsem chtěla po prvním pokusu vzdát.
Druhý den už jsem odhodlaně vybíhala s kamarádkou, protože jak známo, ve dvou se to lépe táhne a taky trpí a jak všichni víme (a nikdo o tom nemluvíme) před lidmi se prohrává mnohem hůř, takže je člověk schopen udělat i nemožné, aby se neztrapnil. Není tedy divu, že jsme společně proběhly celý les bez zastavení, i když každá sama bychom bezpochyby zastavily po prvních 100 metrech. Další den jsem se rozběhla opět jen díky tomu, abych si zachovala tvář a kupodivu jsem si už nepřipadala tak hrozně beznadějně, když jsem dobíhala.
Zítra to budou dva týdny, co jsem začala a když se rozbíhám konečně cítím tu nepopsatelnou svobodu o které se píše jen v článcích a knihách. Jako bych zažívala nějakou filmovou scénu, v uších mi hraje příjemná hudba a já s každým odrazem získávám pocit, že bych se mohla rozletět. Nejsem běžec ani trochu, jsem letec a snílek, nefuním a nemračím se a dokonce už ani nebrečím. Jednou bych chtěla doletět na konec světa, zatím to zvládám jen za hranice toho, co jsem považovala za nemožné.
P.S. Své tělocvikářce na gymplu bych chtěla říct, že moje perioda je u konce, časová perioda samozřejmě, ta ve které jsem nesnášela pohyb všeho druhu :)
