Poslední adventní víkend a mně se ohlásila návštěva. Kamarád. Běžec. PAN běžec. Hned jak zavolal, zda budu mít čas, už jsem lovila v hlavě, do které kavárny půjdeme. Na výbornou kávu (on), svařáček (já) a zákusky (oba). A budeme si povídat. O běhu.

Miluji povídat si o běhu. Dozvím se toho hodně nového, použiju to pak v praxi, a mohu se tvářit důležitě. Myšlenky mi plynuly, chvilku jsem ho neposlouchala… Cože? Co mi to teď říkal? Že si chce dát v Hradci trénink? Se mnou? Hmm, žádná příjemná kavárna nebude, ale ostuda ano.

Sešli jsme se u auta, přátelské objetí a už to začalo. Vrátil mě domů, neb jsem dorazila nedostatečně oblečená. Pak jsem dostala kázání, do kolika stupňů a jak se oblékat, jinak ve větru atd. Můj povzdech, že asi není ideální počasí na běh, ale spíše na kavárnu, bez mrknutí oka přešel.

Pak se zachoval jako gentleman. Dal mi vybrat, zda si dáme rychlou pětku, nebo pomalou desítku. Vzala jsem variantu A, tady byla záruka, že se budu kratší dobu ztrapňovat, a pípla jsem, že jsem zvyklá si u běhu povídat. Jeho smích mě měl varovat. Strečink. A výtka, že evidentně tuto činnost nedělám nebo ji dělám špatně. Naučil mě pár vychytávek, budiž mu to připsáno k dobru.

Pak rozklusání. Cože? Před pětkou? Proč se ještě unavovat? Ale aspoň jsme si chvilku popovídali. I když jeho rozklusávací tempo je stejné jako moje tréninkové s kámoškama. „Hani, jsi připravena?“ „Jasně, na všechno. Jen ti chci ještě říct, že bych teď s tebou ráda dělala cokoliv jiného, než běh.“ Obrovský smích. Jdeme na to.

Už po prvním kilometru se mi chtělo zvracet. Na druhém jsem mu řekla: „Ženeš mě“. Na třetím jsem ze sebe vymáčkla: „Jak nadmutou". Na čtvrtém už jen „Kozu“. Jakmile jsem se dostala o krok za něho, už jsem slyšela, že musím držet JEHO tempo.

Nenechal mě ani chvilku pokochat se jeho vypracovaným pozadím. Uááá, ať už jsme zpátky na Hučáku, prosím, budu poctivě trénovat, běhat, rozcvičku dělat, ale už chci cíl. Ten Nahoře mě vyslyšel, rudá a vyřízená jsem vyběhla závěrečný kopeček z náplavky…

Pak ještě výklus a hodnotící věta „Hani, máš to něco přes pět a pod 32 minut. Chtěl jsem to za 30, ale na to teď nemáš. Zhubnout, více běhat, méně mluvit a bude to dobrý. Přijedu na kontrolu." Jupíí, osobáček na závěr roku. A už jsem rozdávala úsměvy a byla šťastná, že jsme vyběhli. Zvláštní, ještě před 10 minutami jsem ho nenáviděla, teď to byl v mých očích borec největší. Prostě PAN běžec.

P.S. Nakonec i ta kavárna byla.

Mějte kouzelné Vánoce a ať se vám daří. To vám ze ♡ přeje Hanka