Italské městečko Paluzza bylo letos dějištěm veteránských soubojů v běhu do vrchu ovšem tentokrát systémem „nahoru – dolů“. Již v úvodu je nutné podotknout, že celá obrovská sportovní akce se konala za neuvěřitelné podpory diváků a hlavně médií, což by se u nás nemohlo stát.
ČEŠI ZANECHALI VÝRAZNOU STOPU
Fenomenální výkony Ivany Sekyrové, která mimochodem vyhrála absolutně mezi všemi ženami a Blanky Paulů jim zajistily tituly mistryň světa v jejich kategoriích.
Druhými místy vyšperkovali medailovou bilanci Aleš Stránský a Marie Hynštová, k nimž se přidal bronzem Rostislav Petráš.
Celkovou bilanci osmi medailí pro českou výpravu z tohoto šampionátu pak doplnili v soutěži družstev stříbrem muži nad 55 let a ženy nad 45 let. Bronz pak skončil na krku ženám nad padesát let.
Ovšem musím podotknout, že jediný člen české výpravy, který si veze domů dvě medaile z tohoto mistrovství světa je Marie Hynštová. Závod ji zastihl zřejmě v životní formě a konečně to také dokázala prodat.
NEZVYKLE TĚŽKÁ TRAŤ
Když jsme v pátek vyrazili na obchůzku trati závodu, nepochopil jsem hned na začátku dvě věci.
Za prvé: Jak bude tento masakr na nohy a vlastně celé tělo vůbec možné běžet a přežít to pokud možno bez nějaké obrovské úhony na zdraví.
A za druhé: když jsem uviděl startovní listinu čítající víc jak tisíc jmen a spočítal si, že třeba naše kategorii mužů nad 50 let, která startovala společně s muži nad 45 let, bude mít na startovní čáře 270 borců a za 15 minut potom za námi poběží 80 žen, což bylo jasné, že v druhém okruhu závodu je nejlepší muži doženou, tak jsem nedokázal pochopit, jak na tak úzké a pro mě až nebezpečně šílené trati bude možné, aby takový dav proběhl, aniž by se brzdil.
Nakonec to nebyl tak velký problém, pořadatelé věděli, co dělají a jen upravili trasu po startu, aby se masa borců přece jen v úzkých uličkách po startu z náměstí v Paluzze neušlapala.
TAKTIKA VZALA ZA SVÉ HNED PO VÝSTŘELU
Všem jsem doporučoval, aby první kolo nepřepálili. Co myslíte, že jsem já, který si to hlavně přijel užít, udělal. Ten dav mě hned po výstřel vzal sebou a už pod prvním kopcem jsem viděl, že je zle a nahoře se mi to potvrdilo.
Kovové nohy jako z knihy či filmu „Jak se kalila ocel,“ mi jasně daly najevo, co si o mém počínání myslí a plíce mi pak k tomu vrazily pár dobře mířených úderů přímo na solar.
Spustit se dolů z těch šílených kopců po kamenech a kořenech, kde jsem doufal, že přece jen něco získám, tak nebylo na úzkém chodníčku vůbec možné.
Železobeton, čerstvě zalitý a právě tuhnoucí v nohách to nedovolil. A k tomu jsem hned v prvním seběhu dostával křeče do předních svalů ve stehnech. Takové to byly rány při tom brzdění mé váhy při nekoordinovaném sestupu dolů.
V dalším kopci mě hnal dav opět nahoru a sem tam i nějaké milé české slovo, za což hrozně děkuji, neboť mi to pomohlo, ale už jsem nevnímal, od koho to bylo, tak se omlouvám a dodatečně všem děkuji.
Ovšem nejvíce mě šokovala nějaká paní s obrovským švýcarským zvoncem v ruce. Tedy myslím, že to byla žena. Při zvonění, které mi připadalo jako už mé poslední před vchodem do podsvětí, kam zřejmě musím přijít, jí ujela noha a ten kovový zvon, pomalu větší jako má hlava, se mi mihl před očima a málem mě knokautoval. No aspoň by byl klid.
Přesto jsem se nakonec dostal do prostoru cíle v prvním kole a nařídil si, že musím jen doběhnout. O ničem jiném jsem už neuvažoval, protože na silnici, kde jsem si myslel, že to bude jediná část trati, na níž opravdu poběžím, mi to už dokonale zatvrdlý beton v nohách nedovolil vůbec. A to mě čekalo to peklo ještě jednou.
„Za co?“, říkal jsem si v duchu a pokračoval jsem dál. Mistrovství světa se nevzdává. Nakonec i já, který tvrdí, že chodím na závody běhat a nikdy jsem i v těch nejhorších kopcích nepřešel do chůze, jsem musel sklapnout a na schůdcích v horních partiích kopců, bez nichž by se ovšem nahoru vyškrábat nedalo, tak to tam bylo prudké, jsem přešel opravdu do chůze. Přiznávám se bez mučení.
A překvapivě mi to pomohlo. Beton nějak povolil a já se konečně dolů z kopců rozběhl. To mi dodalo odvahy a jal jsem se stíhat mého českého soupeře z družstva přede mnou.
Co kdyby to nakonec přece jen na medaili v družstvech stačilo a já byl pak čtvrtý. To by mě asi trefilo. Za tu dřinu by se pro mě nějaká historická medaile snad taky už našla.
Tak jsem si Standu Šrůtka dotáhl na silnici při poslední seběhu na náměstí, vymačkal na sebe z houby na občerstvovačce všechnu vodu a zahákl se za něj. Je to zbabělé, přiznávám, ale já jako bývalý půlkař vím, co v koncovce dělám a tak jsem mu v posledních metrech překvapivě dost lehce ukázal záda a totálně vyčerpaný se svalil za cílem do náručí krásných italských dam, aspoň mi tak v tom okamžiku připadaly, které se snažily ze mě servat čip.
Medaile nakonec byla, ale jen ta účastnická. V družstvech jsme skončili až čtvrtí. Aleš Stránský pro to už víc svým druhým místem víc udělat nemohl a my mu nepomohli. Doběhl jsem sice jako druhý Čech, to jen proto, že lepší chlapi od nás nepřijeli, ne že bych byl tak dobrý, to ani omylem, ale až na 32. místě a to stačit nemohlo. Skončili jsme čtvrtí.
Málem jsem nestačil jít ani Marii Hynštové naproti a povzbuzovat ji, ale ona to zvládla i beze mě. Na trati měla servis a hlášení jako lyžaři, takže věděla jak na tom je i bez mého řvaní.
A PAK PŘIŠLO PEKLO
Všichni bohové se spikli nad těmi nejstaršími veterány, snad proto, že by měli mít rozum a do takového dobrodružství se nemají pouštět.
Nad Dolomity, obklopujícími městečko se setmělo a v okamžiku spadla masa vody i s kroupami. Až v tom okamžiku jsem pochopil, proč jsou kolem tak obrovská řečiště, plná omletých velkých balvanů. Co to udělalo s tratí, to si snad živě dokážete představit sami.
Pořadatelé okamžitě zareagovali. Zkrátili pánům i ženám v letech trať, v kopcích natáhli lana, aby po nich mohli nahoru ručkovat při svém již horolezeckém výstupu bahnitým řečištěm a dole je pak chytali.
Navíc do nejvíc nebezpečných míst sypali piliny. No chlapi i ženy to snad přežili, alespoň doufám, ale co si užili, to si nikdo z nás, co si běželi v pohodě za podpory slunce relativně po tvrdé trati, asi neumí představit.
Komentář Květoše Hány: „Chlapče, to bylo strašné. Co ti mám povídat. Tři kroky nahoru a čtyři dolů,“ to asi vystihuje nejlíp.
STÁLO TO ZA TO
Přesto to byl neskutečný zážitek i s vyhlašováním vítězů za zvuků národních hymen mnoha států. Jsem rád, že jsem se takové akce mohl zúčastnit. Stálo to rozhodně za to.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu.
