Překvapivé postřehy v cíli.

Vbíhám na Olympijský stadion v Amsterdamu, nohy okamžitě cítí změnu, asfalt a beton střídá tartan a jeho měkkost je okamžitě znát. Unavená chodidla to přijímají s vděkem, který násobí skutečnost, že cíl je již blízko, až neskutečně blízko. S přílivem energie, se kterou jsem již nepočítal, míjím tabule s čísly 200, 150, 100 m, vnímám skvělou atmosféru zaplněného stadionu, který fandí každému borci, cílová brána se nezadržitelně přibližuje a netrvá to snad ani okamžik a jsem u ní. S pokusem o vítězné gesto ji překonávám a mám TO za sebou, opět jsem si dokázal, že neustále lze překonávat sám sebe, potřeba to jen chtít… Cítím uspokojení a skvělý pocit, že jsem dokázal, co jsem chtěl. Nicméně ještě nejsem ani vydýchán, nohy se mi trochu třesou, o tom, že bych mohl poskytnout nějaký rozhovor, jak to dokážou opravdoví vítězové, nemůže být ani řeč, a již se mi vtírá do mysli zvláštní, tísnivý pocit. Poznání, že TO skončilo. Ačkoliv ještě před pár minutami jsem proklínal déšť a protivítr, měl toho plný zuby a těšil se na okamžik, kdy budu v cíli, teď si s jistými rozpaky uvědomuji, že tam jsem, že TO skončilo, že TO je pryč. Skončil nejen samotný závod, ale celá ta dlouhá cesta, díky které jsem doběhl až sem. Trochu jako v mrákotách se pohybuji davem doběhnuvších sportovců směrem ven ze stadionu, kde čekají moji nejbližší. Vnímám pocity běžců kolem sebe, vidím únavu a vyčerpání, mísící se s radostí z jedinečného zážitku. Nohy i žaludek mám trochu „na vodě“, je mi zima, ale přemýšlím o tom zvláštním pocitu, který jsem si v cíli uvědomil. Je mi vlastně skoro líto, že skončil nejen samotný závod, vyvrcholení několikaměsíčního snažení, ale i to období příprav. Čas mnohého sebezapření, změny života a fungování celé rodiny i změny mých letitých návyků, díky čemuž jsem pak musel kompletně obměnit šatník. Toto období od června do října se nyní „shluklo“ do právě uplynulé tří a půl hodiny…
Možná začínám rozumět Zátopkovu heslu: „Chceš-li něco vyhrát, běž 100 metrů, chceš-li něco zažít, běž maraton“. V mysli mi vytanul totožný pocit, který jsem zažil před půl rokem, v cíli maratonu ve Vídni. Vida, ty postřehy a pocity jsou totožné. Nepochybně proto, že jsem to chtěl zažít znova, jsem se nedlouhou po něm přihlásil na další… Aniž bych chtěl být prorokem, začínám tušit, čemu se v souvislosti s během říká posedlost, vášeň a životní droga a že vlastně cesta, může být cíl. Že za nedlouho sednu ke kalendáři akcí na následující rok a vyberu destinaci mého příštího maratonu, je více než jisté. Přece se neošidím o tu cestu, o to období příprav, snění, ale i potu a dřiny, které vyvrcholí zase doběhem do cílové brány. A kdoví, zda se pak ty pocity nebudou zase opakovat…