Co mě k tomu donutilo? Sama nevím. Ale vím, že bych nerada zastavila.
V sobotu 4. 10. 2014jsem běžela závod, můj první závod! Pár dní po 45 narozeninách. Dala jsem si dárek. V pátek den před jsem s dcerou, která běžela taky dojela vyzvednout na druhý konec Prahy startovní sety a lehce znejistěla. V sobotu ráno, jsem se vzbudila kolem osmé a už nezabrala. Byl čas, ale zbytečně….. spát nešlo, v hlavě se mi honilo tisíce možných scénářů co, se asi dnes bude dít.
Po přesunu na místo konání, jsem asi pochopila co….. spousta lidí, pochopitelně z větší míry vyběhaných víc jak já. Adrenalin dělal svoje a potřebovala jsem na WC. Ještě jsem to stihla v limitu, pak už byla fronta. 15 minut do startu a nervozita houstla, dav zaplňoval startovní prostor a já se cítila strašně. Ani u státnic mě takhle nebylo. Konečně nás vypustili. Po prvních 600 metrech, jsem nabyla dojmu, že uteču, že tohle přeci nejde, co tam dělám a proč! Dýchala jsem jako lokomotiva a ze zadu do mne strkali lidi co jsem jim vadila v cestě. Potom co jsem dostala loktem a zaslechla „uhni“! Jsem se chtěla schovat do postranní ulice a zavolat manželovi, abys mě odvezl, že chci pryč, co tam dělám. V dálce se mi ztrácela dcera i kamarádka a já se propadávala dál a dál mezi běžce. Ne, to přeci není možný, to nejde, proto jsem netrénovala, zpomalím na chvíli a pak se dostanu do tempa, hlavně nezastavit, běžet dál. Po dalších 500 metrech jsem za sebou zaslechla hlas, poběž s náma, nehoníme se, jdeme na pohodu. Dvě ženy v mém věku, na sobě svítivě oranžové tričkas nápisem DREAM TEAM a úsměv. Tak jo, proč to nezkusit, klábosila jsem s nima a běžela skoro tři kilometry. Jana a Lenka, prima ženský, co běhaj pro radost. Jenže mě ztuhly totálně nohy a musel ajsem je nechat se ztratit, rozdíl byl dvě minuty v cíli. Poskakovala jsem dál a už viděla, že jsem opravdu skoro poslední a za další zatáčkou a posledním kilometrem zvítězím sama nad sebou. Tak jo, zrychlila jsem krok a začala se „řítit“ do cíle. Tam už na mě volal manžel, čekala kamarádka, dcera, její kamarádka a ty dvě svítivé ženy, povzbuzovaly a volaly, jak jsem dobrá. Přišla jsem si jako vítěz a když na mě muž zavolal:“máš to pod 40 minut!“, málem jsem upadla. Není to na pěti kilometrech super čas, není to na chlubení. Ale já byla na sebe tak nějak pyšná a tomu útěku po startu se smála, teď už vím, že bude příště…..
Napila jsem sem, zapózovala s medailí, kamarádkama, plyšovýma postavičkama sponzorů a spokojeně jsme jeli domů. Ještě jsem volala tátovi, že jsem to zvládla, já i jeho vnučka. Měla jsem potřebu se chlubit, neuvěřitelnou, po tom všem co jsem kdy v životě zažila, jsem se porvala sama se sebou a vyhrála!
Děkuji všem zúčastněným za podporu, za to že je mám u sebe a oni jdou se mnou, byť jen kousek jako Jana a Lenka.
