Dostala jsem se až tam, kam jsem chtěla. A ještě než jsem tam byla, už jsem přemýšlela co dál… ;-)
Když jsem s tím vším někdy na konci června začínala, měla jsem cíl: 5 mil nočním Brnem. Jedinečný závod, který byl mým světlem na konci tunelu. V sobotu 27. září jsem se tak ocitla v koridoru mezi běžci na startu tohoto závodu. Adrenalin mi tekl v žilách a já se těšila na výstřel. Měla jsem s sebou i společnost jak mezi běžci, tak mezi diváky a o to to byl pak lepší pocit, že ho bylo s kým sdílet.
Věřila jsem si. Celou dobu jsem si říkala, že stanovený limit pro běh 5 mil 2 hodiny mi na dané trase musí vystačit i při chůzi. Ale měla jsem i natrénováno. Sice jsem si trochu nadávala, že jsem si nenašla radši jen nějakých 5 km a že já Káča lezu hned na 5 mil, ale stalo se. Tenhle závod mě prostě v červnu lákal, a ať už jsem měla velké oči nebo ne, stála jsem tam. Mezi běžci, s připnutým startovním číslem, patřičně na sebe hrdá a připravená se s tím poprat.
Přiznám jsem, start jsem čekala pomalejší. Už před závodem mi bylo jasno, že to bude boj hlavně v mojí hlavě. Věděla jsem, že na to mám, ale že mám taky své pomalejší tempo a nesmím se nechat urvat davem a napálit start. Bojovala jsem v hlavě velmi. A tvrdě. Výběh na Špilberk byl sice díky zvolené trase pozvolný, ale taky zdlouhavý. V některých úsecích byla tma úplná a došlap byl tak spíš do neznáma a neznámo kdy. Někde při seběhu jsem ztratila běžce před sebou a tak jsem z parku na Husovu ulici vybíhala v osamění. Moc mi to nepřidávalo, ale přidalo mi povzbudivé volání od mých diváků, kteří na mě netrpělivě čekali. Za sebou jsem i přes hudbu slyšela několik lidí dýchat, tak dva, možná tři. Později jsem si na fotkách všimla, že jsem za sebou měla skupinu asi pěti, možná šesti lidí, kteří mě ale až do cíle pak už nikde nepředběhli, takže jsem na sebe mohla být hrdá.
Nakonec jsem si střihla svůj oblíbený sprint na závěr a v cíli jsem byla daleko před svým myšleným časem. A byla jsem spokojená.
Dokázala jsem to. To, co jsem si v červnu předsevzala jsem dokázala. Byla jsem na sebe nesmírně hrdá a ještě stále jsem. Byla to úžasná atmosféra a už teď vím, že ji chci zažít zas a znovu. A co jsem se z toho naučila? Že nemám ráda na trati schody a že po kočičích hlavách se taky blbě běhá :-) Ale jinak že to za to rozhodně stojí ;-)
