Noční vlak projíždí Českou republikou a v téměř každé stanici čeká skupinka sportovně oblečených lidí. Vyhlíží vagón polepený barevnými cákanci, radostně ho dobíhají a vítají se s ostatními pasažéry. Mnozí se vidí poprvé, jiní se dobře znají. Co to je za zvláštní účastníky zájezdu? Běžci od Plzně po Ostravu, kteří jedou do Košic na maraton.
Výlet za báječným během začal nenápadně v hospodě po pražském maratonu. Přisednul si ke mně neznámý mladík s bradkou a začal se vyptávat na zážitky. Z kapsy vytáhnul letáček a začal rozvíjet teorii, že zaběhnout nejstarší evropský maraton a mít medaili s devadesátkou, bude super.
„Počkej, to se pleteš, já tam vloni běžela a byl to 90. ročník. Ale jestli máš pravdu, tak pojedu zase a klidně sepíšu, co je třeba“. Pravdu měl. A nastala akce Kulový blesk po běžecku.
Původně to byl jen nevinný nápad na cestu pár přátel vlakem. Jenže to neznáte Báječné ženy v běhu. Když jsem vyvěsila nabídku, přicházeli přihlášky a brzy taky upozornění, že jedna facebooková skupina existuje. Po propojení už bylo běžců téměř třicet.
„Vagón má 48 lehátek, bylo by fajn ho zaplnit.“ Další bláznivý nápad, tentokrát od Milana, který vstoupil do přípravy a postaral se o komunikaci s ČD. A potom den co den přišla další přihláška, leckdy od úplně neznámého člověka a my začali věřit, že se výprava podaří. Často jsem odepisovala neznámým lidem, že nebudou nejstarší, nebudou nejpomalejší, a i kdyby, že nás bude tolik, že všechno zvládneme. Srdce mi bušilo, rodina nade mnou lomila rukama a mé další aktivity musely ustoupit. Trénovala já jsem vůbec? To se uvidí v neděli.
Zdá se, že jsme vše zvládli naplánovat. S pomocí pár slovenských přátel z loňska jsme si předem objednali oběd na sobotu, vymysleli přepravu tak velké skupiny po městě, promýšleli další program. Když byli všichni zaregistrovaní na závod, měli své lehátko ve vlaku, lůžko na internátě, tak jsme začali řešit problém se zdravím. Běžci dostávali choroby všeho druhu, přehlašovali se na půlmaraton či úplně odstupovali.
Někde mezitím se utvořilo pevné jádro lidí, kteří na facebooku probrali možné i nemožné. V čem budeme v noci ve vlaku, kde seženeme horkou vodu na snídani, kde si dobijeme telefony, jak s hudbou na trati, jaké bude počasí, kolik jaké výživy a taky zcela jasná obava prvoběžců „Mám na to? Zvládnu to?“
Píšu a poslouchám zvuky z jednotlivých kupé – někdo spí, někdo se převaluje, pár lidí si povídá, ale všichni míříme vstříc velkému zážitku. Naše skupinka představuje 1% všech běžců, kteří v neděli 5. října 2014 vyběhnou po Náměstí Osvoboditelů vstříc svému snu na vytrvaleckou trať. Ženy sběračky spíše posbírat emoce a zážitky a muži lovci za svým novým rekordem.
Podívejte se nám do tváří – jsme mladí i zkušení, ženy i muži, jednotlivci i malé skupinky. A jeden z nás vnímá svět jen po zvuku a běžeckou trasu svými chodidly. Myslím, že by americký režisér zaplesal.
