Maximálně jeden běžecký maraton za rok! Jojo, prdlajs!
Zas mi rublo v bedně. Ale jak to celé začalo. Kamarád David P. s přítelkyní Terkou nás se ženou pořád uhání na nějaké ty traily. Sem tam se poddáme, ale všechno jsou to menší akce, nejdelší byl Valašský Hrb 30km. Už dlouho nás lámali na nějaký horský maraton, že ten určitě zvládnem. V srpnu se nabízely hned dva – Slezský v Beskydech a Jesenický. První jmenovaný nám kolidoval s jiným závodem, ale o tom Jesenickém jsme vážně uvažovali, ačkoli to bylo hned v sobotu po týdenní dovolené. Už se zdálo, že se mu vyhneme, protože byla naplněna kapacita. Nu což, osud rozhodl za nás, paráda. Jenže dva týdny před termínem byly registrace znovu otevřeny a tak jsme se v poblouznění rychle přihlásili, abychom to stihli! A stihli jsme to, zaplatili startovné a už nebyla cesta zpět.
Jak jsem zmínil, tomuto závodu předcházela naše dovolená. A ne jen tak ledajaká! Turistika v Malé Fatře! Od pondělí do pátku jsme nachodili přibližně 80km s převýšením cca 6000m, přičemž počasí přálo hlavně v pátek, kdy jsem si nemohl odpustit Velký Rozsutec (1609m) a Stoh (1607m) naproti. Výlet dlouhý jen 15km, ale s nastoupanými 1800 metry :) Parádní příprava na sobotní horský maraton!
Očekávání nebyla velká. Nechtěl jsem běžet naplno a chtěl jsem se vlézt pod 6 hodin. Trošku jsem doufal i v lepší čas, ale reálně jsem to neviděl na lepší čas než 5:30. Přeci jen stály v cestě kopce Šerák, Keprník, Praděd nebo třeba Vysoká Hole. Taktika byla přitom jasná – do kopce jít, z kopce běžet a rovinky jak to půjde. David a moje Lucka měli smělejší cíle a netajili se útokem na hranici 5 hodin. Terka zvolila (jediná s rozumem!) půlmaraton s cílem 2:45.
Dojeli jsme na Skřítek (místo cíle) a měli přibližně 5 minut na sbalení se a odjezd připraveným autobusem na místo startu – Ramzovou. My to stihli, ale náš kamarád Jarda musel autobus zastavovat až na železničním přejezdu o 10km dál, v lesíku ho zdržely střevní potíže :) Na Ramzové byla mlha a zima! Nemohlo být více, než 10stupňů a díky studenému větru pocitově ještě méně. Málokdo měl oblečení navíc a tak jsme vyhlíželi sluníčko a netrpělivě očekávali start. A dočkali jsme se obého.
První kilometr byl pohodový a uběhl rychle. A pak se konečně začalo stoupat na Šerák. Začal jsem zvolna, ale do kopce se mi šlo dobře a tak jsem pomalu začal předbíhat. Lucka i David byli přede mnou, David místy i na dohled. Najednou začal David měnit styl a téměř poskakovat po jedné noze. Říkám si, jestli má problém nebo je na tom tak dobře, že chce mi i soupeřům ukázat, že na Šerák je schopný vyskákat i po jedné noze! Správně byla první možnost a schytal to jeho kotník. Musel zpomalit a dostal jsem se na dlouhou dobu před něj. V největším stoupání jsem začal stíhat i Lucku, které se očividně nešlo vůbec dobře. Na 4. kilometru, to tedy brzo, nevypadalo to s ní dobře, ale já vím, že někdy má starty pomalejší a pak se rozběhne, takže jsem pokračoval kupředu sám. Ani to nebolelo a už jsme byli na Šeráku. Loknout trošku ionťáku (šel jsem úplně nalehko, pouze s gelíkem) a konečně jsem se mohl rozběhnout. Běželo se mi hezky a hned jsem byl pod Keprníkem. Nahoru to tak rychle nešlo, ale kopec nebyl dlouhý. A pak dlouhý, opravdu dlouhý běh prakticky až na Červenohorské sedlo. 15km za mnou. Občerstvení a běžíme dál. Čekal mě úsek, který jsem neznal. Stále to bylo lehce do kopce, ale ne tak, abych nemohl běžet. Což bylo naprd! Jak si má člověk odpočinout? :) Ale kopec nakonec přišel a s ním i vytoužený přechod do chůze. Jenže další rovinky a klesání ke Švýcárně. Zde byla ale parádní občerstvovačka se spoustou dobrot! Tak jsem se zde chvilinku zdržel a nabral síly, jídlo i pití na Praděd. Dokonce mě zde dostihl David, který se ale zásadně zbytečně nezdržuje a běží co nejdříve dál. Takže mi utekl, což mě ale nepřekvapilo. Vlastně jsem počítal s tím, že už ho nepředběhnu.
Spokojen a „odpočatý“ jsem po 23km začal stoupat na Praděd. Davy lidí, ale počasí nádherné, sluníčko mám rád a tak jsem si pomalý výšlap užil. Seběh dolů už bolel. Tvrdý asfalt mi fakt nedělal dobře. Ani kotníkům, kolenům, kyčlím, svalům a celému tělu! Už abych byl na Ovčárně, tam budou zas dobroty! A taky že jo! Doběhl jsem tam s Davidem, kterého jsem stíhal celou cestu z Pradědu (na sebězích fakt zapracoval!). Jenže David nemrhá minutkami jako já, bere jen to nejdůležitější a běží dál. To já si musel sednout, v obou rukách melou se solí a kelímek ionťáku. Paráda, 3 minutky odpočinku a cítím se kupodivu dobře. 30km za mnou!!! Nohy bolí, ale 12km už přeci dám! Musím! :)
Poslední velké stoupání z Ovčárny bylo v pohodě, povídal jsem si nějakým jiným běžcem, nehrotili jsme to. A nahoře na hřebenu se mi moje nohy podařilo roztočit znovu! A běžely samy a skvěle! Dopředu mě navíc hnal i čas! Rozběhnuté jsem to totiž měl skvěle, v úvahu přicházel i útok na onu pětihodinovou hranici. Bylo to reálné! Kilometr za kilometrem jsem se blížil cíli a co mě překvapilo, i Davidovi. Toho jsem dostihl kde jinde, než před občerstvovačkou. Zde však došel iontový nápoj a tak byla jen voda. Nebylo proč se zde zdržovat a tak jsem se vydal stíhat Davida, který mi znovu utekl.
Trošku jsem se na dalším hřebeni zmáčkl a Davida doběhl. Už zdaleka nebylo tak lehké držet jeho tempo, bylo po 35km stále svižné. Dalších 5km jsem si protrpěl, ale aspoň ve slušné rychlosti. A pak přišel „seběh“ ze Z(a)tracených kamenů. To už moje kolena fakt silně protestovala. Zkoušel jsem se držet skupinky 3 běžců přede mnou, ale pomalu se mi vzdalovali. Nohy fakt neposlouchaly a tak jsem raději volil krok opatrně. Rozhodně opatrněji, než David. Ten totiž pár metrů přede mnou najednou skončil v kotrmelcích (naštěstí už ne mezi kameny) a s bolestivou grimasou se držel kotníku. Oba jsme mysleli, že skončil. Ale do cíle 2km a David je bojovník s nezlomnou vůlí. Obstaral jsem mu jakýsi klacek na podpírání a po ujištění, že to nějak zvládne a že mám běžet dál, jsem ho opustil. I přes toto zdržení jsem přeci jen stále bojoval o čas pod 5 hodin! Poslední část byla opět velmi z kopce a ačkoli je to v normálních závodech pro mě spíše výhoda, zde jsem trpěl jak pes. Navíc se na posledních 5 minut dostavily bolesti břicha, fakt nechápu proč, protože tempo jsem opravdu nestupňoval. Takže jsem si finiš FAKT užil! :) Nicméně čím blíže cíli, tím více lidí, tím silnější fandění a to na mě působí jako droga. Přepnul jsem na autopilota a v euforii proběhl cílem v pro mě senzačním čase 4:51:17!
Hned ke mně přistoupila Terka s vodou a já ji okamžitě hlásil, že David je zraněn, sotva chodí a kdo ví, kdy a jestli vůbec se dostane cíle. No a jen jsem to dořekl, doběhl ze mnou do cíle! Byl jsem překvapen snad více, než on, ten synek nezná bolest! Že v cíli nemohl chodit, že ho kotník bolel jak čert, to vše bylo jedno, protože měl závod za sebou! Zpětně mě mrzelo, že jsem ho za sebou nezahlédl, mohli jsme doběhnout spolu. Ale měl jsem klapky na očích a v hlavě prázdno, navíc jsem s touto možností vzhledem k Davidovu kotníku ani trošku nepočítal.
V cíli zasloužená kofola a čekání na Lucku. Během toho se dovím, že „šťastný“ závod měla i Terka a také ona si na trase ustlala a odpočívala. Bohužel to zkoušela kolenem napřed a na těch kamenech to prý moc příjemné nebylo :( Čekání jsme si chtěli zkrátit i snědením párku, ale nebylo nám přáno, vždy když jsme se i opakovaně dostali na řadu, tak došla várka. Co bylo ale důležitější, Lucka se objevila v cíli! Čas také velmi slušný, 5:17. A měla obrovské štěstí! Do 5 minut se strhla taková průtrž mračen, že jsem nezáviděl nikomu, kdo ještě zůstal na trase. Nutno podotknout, že déšť neustával ani po další hodině a naopak chvílemi padaly i kroupy. Respekt před všemi, kteří museli běžet v těchto podmínkách! Hlavně ze Ztracených kamenů! Borci!
No a co já? Kupodivu musím přiznat, že horský maraton mě nezřídil tak, jako ten silniční v Praze. Střídání tempa mi vyhovovalo, uvítal jsem každý kopeček a přechod do chůze a to mě asi zachránilo. Takže už po dvou dnech mě přestaly bolet nohy a hned další víkend jsem mohl znovu závodit. Nečekal jsem, že to kdy řeknu, ale maraton v terénu s vysokým převýšením subjektivně zkrátka není tak náročný jako konstantní tempo na rovném asfaltu. Dobré vědět :)
