Co mi za jeden měsíc běh dal a vzal…
Už je to měsíc (a pár dní k dobru), co jsem začala trénovat na ten můj vyhlídnutý závod. Překvapivě mě to baví víc, než jsem čekala. Šla jsem do toho celkem po hlavě, protože dodržovat přesně nalinkované tréninky pro začátečníky není zrovna to pravé pro mě. Tím nechci říct, že jsou tyto tréninkové plány špatné, myslím si, že mají hodně co nabídnout, jen já prostě asi trochu víc než je zdrávo bojuji s dodržováním intervalů a vůbec toho, co je někde napsané a mělo by se to tak dělat. Rozhodla jsem se spíše pro to, že budu poslouchat své tělo a chci si to užít.
Pravda, že začátku jsem se hledala, ale i to se mi vyplatilo. Některé typické chyby jsem si vyzkoušela hned na začátku a mám za to, že mi to hodně pomohlo.
Když už jsem se konečně našla a můžu si běh naplno užívat a mít radost z každého byť jen malého prodloužení svého běhacího mini kolečka, najdu v sobě i čas na nějaké ty filozofické myšlenky. Jako třeba dneska, když jsem si ráno šla zaběhat, přemýšlela jsem, co mi ten měsíc běhání dal a vzal.
Můj seznam toho, co mi za jeden měsíc běh dal, je následující:
1. Všechno jde, když se chce! Svatá pravda, kterou už každý z nás jistě mockrát slyšel. A já taky. A chtěla jsem. A je pravda, že jsem chtěla už jednou, kdysi dávno. Ale tehdy jsem to asi nechtěla tak moc. Nebo jsem teď jen prostě o něco moudřejší, jsou k tomu všemu jiné okolnosti a má vůle už taky nabrala něco na síle.
2. Trpělivost! Výsledky se pak dostaví! Trpělivost je můj problém snad vždy a všude. Všechno bych chtěla nejlépe teď hned a ještě k tomu, aby to bylo hned na poprvé naprosto dokonalé. Ale po začátečnických chybách jsem i já našla své tempo, svůj okruh a pomalu ale jistě i lepší a lepší časy.
3. Plán? Dobrá věc, ale občas to prostě nevyjde! A život jde přesto dál! Měla jsem plán. Od července začít trénovat na běžecký závod v září. A na svůj první běh jsem vyběhla ještě červenec ani nezačal. Deadline na přihlášení na závod jsem si stanovila do konce srpna, že si pak za vytrvalost v tréninku koupím na závod nové boty. A ještě mi zbyde i dost času na to, je před oným osudným okamžikem rozběhat. Jenže! Pak mi boty sedraly ze dne na den bez jakéhokoliv varování patu, vnitřní stélka zůstala asi někde na trati a já jsem si dva dny na to donesla domů nové boty na běhání. A to nebyl ještě ani konec července. A do třetice se všemi plány – nemám moc možností kam vyběhnout, ale našla jsem si na netu pěknou trasu v okolí mého bydliště, přesně 4 km. Těšila jsem se, jak si ji prubnu, když tu náhle: „Cesta v rekonstrukci“. Takže zpět na své mini, které se z 2,5 km už rozrostlo na 3,4 km.
4. Pohled s hlavou vzpřímenou do dálky před sebe je krásný (za jakéhokoliv počasí)! To je asi problém sebevědomí, který už jsem u sebe nejednou řešila, akorát v běžném provozu a ne v souvislosti s běháním. U běhu jsem čekala, že za tento pohled zaplatím negativními myšlenkami typu: „Cože? Ještě takový kus?!“ nebo „Ještě tak daleko?“. Ovšem místo toho jsem zjistila, že na zemi míhající pod nohama stejně není nic až tak zajímavého, že je pořád stejná. A ten pohled do dálky mi při běhu více slouží jako motivace s myšlenkami typu: „Jsi dobrá, už jsi takhle daleko. A za chvíli už budeš támhle a uvidíš za roh. Jen tak dál!“
5. Správná hudba umí divy! Nahrála jsem si do mp3 přehrávače různou hudbu. Většinou svižnější songy, taneční. Ale i jiné. Prostě to, co mám ráda. Playlist mám asi na 2,5 hodiny. Obvykle si při dalším výběhu hudbu pouštím tam, kde skončila při výběhu předešlém. Moc to neřeším. Ale už několikrát jsem si všimla, že u některých písniček se zkrátka běží lépe a u některých hůře. Musím na svém playlistu tedy zapracovat a pak se mi to vyplatí!
6. Není potřeba si tolik všímat lidí, které míjím, a už vůbec není třeba přemýšlet nad tím, co si oni o mně myslí! Ještě než jsem začala s běháním, v nějakém článku jsem si přečetla, že v případě zvídavých pohledů kolemjdoucích na běžce je potřeba si vsugerovat myšlenku, že probíhajícího pouze obdivují. Že většina jejich myšlenek nemíří k tomu, jestli mám moc tlustá nebo tenká stehna, jestli mám ploché bříško nebo s sebou táhnu pivní sud a vůbec nevypadám na to, že bych měla a mohla běhat. Že ve většině případů přemýšlí nad tím, jak obdivují běžcovo odhodlání a vůli k tomuto sportu. I na obyčejném sídlišti. Z počátku mi toto hodně pomohlo. Nakonec společně s držením hlavy vzpřímeně s pohledem před sebe do dáli jsem přestala tolik vnímat ty pohledy a vůbec ty kolemjdoucí. Držím se svého – běhu, svých vlastních myšlenek a cesty před sebou.
7. Není potřeba se tolik pozorovat a kontrolovat! Když jsem zahájila, bránila jsem se buzerovacím hodinkám a všechny ty články o tepové frekvenci, rychlosti běhu a tak jsem si sice většinou přečetla, ale nevěnovala jsem jim příliš pozornosti. Ze začátku jsem si opravdu vystačila pouze s tím uběhnout své mini kolečko nebo s pohledem na hodiny před a po návratu domů. Když jsem začala běhat se sporttesterem, bylo to proto, abych si mohla změřit čistě běhací úsek, tedy bez rozklusání a rozcvičky. Následně jsem si začala tedy kontrolovat i tepovou frekvenci a nakonec jsem dospěla k závěru, že se až příliš kontroluju, než abych si pocit z běhu užívala. Zasekla jsem se hlavou někde u toho, že je potřeba mít určitou tepovou frekvenci, určitou rychlost a naběhat ty správné metry. Ale zapomněla jsem poslouchat sama sebe, svoje tělo. Dnes a už i včera při tréninku jsem se vrátila víc k tomu, si to jen užívat a na hodinky jsem koukala méně často. Ve výsledku jsem si dokázala v průměru udržet stejnou tepovou frekvenci jako před tím, když jsem se moc kontrolovala, a o to mi bylo pak líp, když jsem si dokázala běh i užívat.
A co mi běh vzal? Kus kůže z paty, který ale zase rychle dorostl. Pár korun z výplaty, když jsem musela v časovém horizontu teď hned pořídit nové boty. Taky asi trochu času, ale to kompenzuje dobrým pocitem sama ze sebe, který mám dokonce i když si musím občas nějaké to ráno přivstat a jít si zaběhat ještě než vyrazím do práce.
Všechno se to ani popsat nedá, ale víc mi toho běh dal než vzal a hodlám s tím pokračovat… ;)
