Máte už dost běhání na vašich stále stejných trasách, vedoucích třeba po cyklostezce kolem řeky nebo v městském parku, kde se neustále míjíte s bruslaři, maminkami s kočárkem a sem tam přeskakujete „neviditelná“ vodítka pejskařů? Přestaly vás bavit závody v rozpálených centrech měst s trasou po dlažbě a asfaltu, kde je lidí, prachu či smogu více něž dost? Je možná čas se trochu zamyslet nad tím, jak si běh zpestřit nebo třeba i úplně změnit.
Vše má své pro a proti
Každému se může v jakékoliv činnosti stát, že stereotyp přeroste v nudu a nuda v lenost. Pak už není daleko k tomu, abychom i to naše běhání pověsili na hřebík. A uznejte, to by byla velká škoda!
Jistě, taková rychlá desítka na pěkné rovinaté asfaltce v závodním tempu nám vždy hodně napoví, jak na tom jsme se svou výkonností. Také masový závod ve velkoměstě má svou strhující atmosféru a malé závody na pět či deset kilometrů pro několik desítek lidí zase neopakovatelné kouzlo. To jsou světlé okamžiky, kterých ale během roku není tolik. Většinu tréninkových kilometrů a hodin odběháme na té trase, kterou máme nejblíže našemu domovu. Tam známe každou zatáčku, strom, kdejaký kamínek a výmol. Víme, že zase budeme muset na křižovatce čekat na zelenou, nebo složitě a riskantně prokličkovat mezi auty, než se na trasu dostaneme. Často taky potkáváme i stejné kolemjdoucí.
Má to své výhody. Stopky mačkáme hned u domu a za několik desítek minut máme v nohách potřebný počet kilometrů. Když nás zastihne liják nebo se snad neběží dobře, není problém se rychle vrátit. Dáme si sprchu a jsme v pohodě. Kdo žije a pracuje ve městě a k tomu většinu času tráví mezi čtyřmi stěnami, pro toho je vysvobozením jakýkoliv běh.
Kros, přespolák, trail, skyrunning,…
Zkuste se ale aspoň občas vzdát krásného rovného asfaltu, udělejte si o víkendu čas a vyběhněte do přírody, do hlubokých lesů. A úplně nejlíp uděláte, když vyrazíte běhat do hor.
Je jasné, že běh v terénu a hlavně v horách má svá specifika, je náročnější na fyzičku i na čas. Určitě se musíte rozloučit se svým oblíbeným rychlým tempem, a naopak je většinou potřeba zapomenout na počet uběhnutých kilometrů a sledovat jen čas. Poradit si musíte i s jinou technikou běhu nebo vyřešit pitný režim či jídlo. Třeba právě i toto vám pomůže nabourat dosavadní stereotyp.
Největším přínosem je naprosto nový rozměr samotného běhání. Při překonávání horského masívu si sami v duchu řeknete, že jste se ocitli v jiné dimenzi a nebudete se chtít ani vrátit zpět. Jinými slovy, jde o úžasnou relaxaci, kterou těžko zažijete při dvoustém prvém výběhu v parku. Ve stoupáních více zapojujete další svalové partie a také záda i břicho. Taky není žádnou ostudou, když přejdete do chůze a využijete hole. Naopak v sebězích je potřeba se hodně zaměřit na koncentraci a rychlé čtení terénu. Každý krok a skok je jiný, musíte kličkovat mezi kořeny jako kamzíci a odhadnout, jestli vám neujede noha na nestabilním kameni. Často jsou cesty rozbahněné, někdy musíme přeskočit potok nebo padlý strom.
Koho lákají závody, ten si jistě vybere z obrovského množství různě náročných a dlouhých tras. Většinou se pořadatelé zaměřují na delší distance od 15 km po maraton, ale není žádnou výjimkou narazit na ultramaratony s délkou 60 – 100 i více km. To vše především v horách. Specifikem je tzv. skyrunning, který obnáší několik dalších disciplín jako je Skymarathon, Ultra Skymarathon, Vertical kilometer apod. Jde především o běhání ve větších horách s velkým počtem nastoupaných metrů či dokonce kilometrů.
Po doběhu také zjistíte jednu další příjemnou věc. Svalová únava či bolest nohou bude paradoxně daleko menší, než kdybyste stejnou vzdálenost běželi na asfaltu. Běh v terénu je prostě milosrdnější a i po několikahodinovém výkonu se budete cítit naprosto fantasticky. Čas věnovaný dopravou do hor nebo k lesu za to rozhodně stojí.
