jak to všechno bylo…

Závod jsem měl v termínovce již někdy od února, kdy jsem se o něm doslechl od kámoše Tedyho se kterým jsem se do Čech také vydal. Vyjíždíme v pátek ráno a já nasedám do vlaku po probdělé noci, jelikož jsem se minulý den spálil jako rak na Lysé hoře. Cesta byla poměrně náročná, trvala 9 h a když jsme konečně dorazili do Josefova dolu a našli náš penzion, vydali jsme se v podvečer cca 3 km do kopce směr Hájenka, kde měla být registrace. Bohužel až lidé sedící na terase Hájenky nám řekli, že se vše přesunulo dolů k dodávce, která byla jen pár set metrů od našeho bejváku, takže jsme se jen otočili a valili zas dolů. Super vejšlap takhle na večer. Registrace za náma a šup na kutě. Spaní jsem zas moc nedal a v 5h budíček, chystačka, provizorní snídaně, namazat se krémem na opalování, dát tejpy na kolena a jde se na start. Je kolem půl osmé a je cítit už nyní jaké vedro bude celý den panovat. Rozhodl jsem se hůlky nebrat s tím, že to přece není takové převýšení a že to něják dám i bez nich. Pár slov k trase od hlavního organizátora a v 8:10 cca se jde na věc. BUM… startujeme a začínáme asi 3 km po lesní cestě z kopce načež probíháme Josefáčem a začíná první stoupání. Zdejší vrcholy opravdu neznám a tak se spíš jen náhodně objeví název nějákého z nich. Trasa se po prvním stoupání upraví a sbíháme někde do dalšího údolíčka a já pomalu ale jistě začínám cítit, jak se mi bohužel odlepují tejpy na kolenou vlivem toho jak se potím a krém na opalovaní a jeho mastná emulze se dostává pod tejp. To byl asi 7 km a došlo mi, že to bude bolet …hodně bolet, protože tejpy mi drží dost komfortně zpevněné to koleno a jelikož jsem nebral ani kompresky kvůli vedru s kterýma jsem zatím běhal všechny tyhle delší běhy, tak jsem se připravoval na velký boj s bolestí. Dostáváme se pod sjezdovku na Špičák, která byla jednoznačně největším masem na celé trati. Měla zhruba kilometr a její sklon neustále stoupal. Jak jsem viděl co mě čeká, poprvé mi došlo, že nebrat hole byla grandiozní bejkárna. Držím nicméně krok a šplhám se k vrcholu po kterém opět sbíháme do údolí skrz nějákou vesničku a začíná další kopec. Po něm následuje občerstvovačka a sešup. Běžím už nějáký čas s jedním borcem a na cca 15km nám dojde, že jsme seběhli jaksi špatně a musíme se vracet zpět do kopce . Ztráta asi 15 minut a nespočtu psychických sil v první pětině závodu nás dost naštvala, ale postupně jsme se prokousávali dopředu a dostáváme se k další občerstvovačce na 24 km. Až doposud vše šlo a bylo to fajn. Ovšem začínal výběh na jakýsi hřeben, kde nebylo krytí před sluncem, které začínalo pěkně smažit a co hůř, přes takřka celý hřeben vedlo několik 2–3km dálnic (šotolina), takže jste naprosto jasně viděli to nekonečno co vás čeká a že musíte vydržet běžet konstantním tempem. Tady začínala moje destrukce a psychický boj. Po zhruba 4 km, jsem musel zvolnit a přejít do chůze a něják se dobelhat k občerstvení na 34 km. Křeče a bolest svalů nestažených kompreskami mě začínaly pomalu ale jistě drtit a jen sem tam jsem dokázal popoběhnout. I přes dopování těla magnesiem. Zkusil jsem si dát salám místo banánu a čehokoliv sladkého a do 40 km jsem to opět pěkně rozběhl a zapomněl na bolest…také s pomocí druhého ibalginu. Přitom obvykle si první beru až někde na 35–40 km a to jen preventivně. Z mapy jsem si nepamatoval dost přesně, že poslední občerstvovačka bude až na 53 km, tedy neúměrně daleko od poslední a řeknu vám, že mezi těmi 19 km se v mé hlavě odehrál takový souboj s tím jestli to vzdát, jaký jsem zažil naposledy letos na neúspěšné LH24. Jenže tam to bylo vinou nezkušenosti a naivity zatímco tady mě doslova mučily bolesti a křeče a to neskutečné vedro. V plánu jsem měl to prostě zabalit a nechat se odvést. Asi 5 km jsem už neměl ani kapku vody a schvácený jsem padl na zem u občerstvení, cpal salám a pil vodu. V duchu si říkal… co teď teda? Zaslechl jsem rozhovor běžce kousek vedle s kámošem, jak se baví o tom, že to vzdává a on mu odpovídá, že tady mají dvě auta a že ho odvést není problém… už už jsem to chtěl vyslovit a poprosit doslova o ten odvoz také. Ale něco v mé hlavě mi prostě řeklo, že takhle by to nešlo… že jsem přece nejel vlakem 500 km, abych se tady z toho posral a nechával se odvážet. Něják se postavím na nohy a pokračuju dále do kopce. V následném seběhu nacházím opět chuť závodit a běžím rychleji. Salámek mě opět posilnil. Následně opět málem zabloudím a dávám se na risk směrem, kterým si myslím, že vede cesta do městečka dole. Vidím pár běžců a oddechl jsem si, protože ztratit se teď, když cítím, že by to mohlo jít, to by fakt zkazilo den. Do dalšího stoupání musím zvolnit, pošetřit a sakra nemyslet na to jak mě strašně bolí nohy a pomalu ale jistě také opruzené místa v podpaží, tříslech atd atd i přesto, že jsem si je namazal vazelínou. Chtělo by to asi nějákou extra dobrou vazelínu, aby vydržela déle. Do této chvíle padlo hodně sprostých slov, ale v předposledním stoupání na jakousi rozhlednu nebo co, jsem jich vysypal za minutu dvojnásobek. Už se opravdu jen vleču jako mrtvola a sbíhám zase dolů. Kde bude konečně ta finální sjezdovka a chata říkám si? Dostávám se ke druhé přehradě a tady se nám podaří další perlička s jednou běžkyní a sice, že dle šipek se nějákým způsobem dáme prudce dolů po hrázi a opět ji vycházíme nahoru, kde zjistíme, že jsme měli běžet rovně po ní. To naštve. Naštve to natolik, že v následném seběhu valím tak rychle že mi je už vše jedno a div si nerozbiju nos když zakopávám o jeden kamínek. Aspoň jsem tam předběhl dva běžce říkám si. Konečně poznávám sjezdovku, kde začíná finální stoupačka k Hájence. Ty hole bych opravdu využil a nejen zde. Sjezdovka byla asi 3 krát delší, než se jevila, ale daří se mi získat další 3 místa, když se dostanu na asfaltku po které si bláhově myslím, že to už doklepu do cíle, který je po ní vzdálený asi jen 800 metrů. Šipka ovšem nekompromisně ukazuje odbočku do lesa a seběh dolů po kterém následně asi dalších 10–15 minut musím celý kopec znovu vyšplhat. Tady už necítím žádnou bolest, necítím křeče, necítím nic jen odhodlání se nenechat nikým předběhnout a snažit se držet tempo. Konečně vidím cílový oblouk, běžím ikdyž je to do kopce a užívám si každou vteřinu po doběhu. Věděl jsem od 30km, že budu zápasit hlavně sám se sebou a jsem neskutečně rád, že jsem se nevzdal a do toho cíle v čase 9:06:36 doběhl!! Závod mi dal opět zkoušku ducha a jiné cenné zkušenosti. Značení tratě nebylo nejhorší, ale věřím, že jsem nebyl sám, kdo „bloudil“. Občerstvení, kdy od 34 do 53km nebyl ani stánek s vodou bylo rovněž na zvážení do příštích ročníků a zvlášt, je-li 30 ve stínu. Míra jídla na stanicích byla ovšem solidní a každý si určitě přišel na své a speciálně za salám jsem přímo nadšen. Celkově určitě výživně strávený víkend a první letní zkušenost s ultra.