Po tom, jak jsem si minulý týden užíval všechno dobrodiní Lenory, tak potom jsem vyrazil na novou část svojí, nazvěme to honosně: „Nové tréninkové cesty“. To, že budu pajdat jsem ale fakt nečekal.
Po 14.7. Na dnešek jenom 3 hodiny spánku. Bojím se, že mě to skolí, tak nejdu trénovat. Zítra je taky den.
Út 15.7. Ve 3/4 na 3 ráno mě vzbudil Radim, teda vlastně jeho řev. Všechno co bylo zapotřebí jsme udělali a řev neustával. Nějak jsem to psychicky nezvládnul a zbaběle utekl z domu na trénink. Dnes to bylo částečně potmě. Nechtělo se mi běhat v naší ulici, tak jsem si řekl, že vyzkouším svojí dřívější oblíbenou trasu, která vede kolem potoka, co protéká skrz celý město. Došel jsem si hezky napohodu do centra města a rozehřál se a pak jsem si dal fartlek. V mým případě indiánský běh řízený tepovou frekvencí (85% max.) a čistě pocitem. První interval nic moc. Přece jenom jsem se teprve probouzel. Další už to bylo lepší. Jsem rád, že jsem se rozhodnul nenechat se svazovat pravidlama a moct si dělat, co se mi zachce. Kroužím si cca 1 km okruhy, který vedou podle potoka a jednou starší vilovou čtvrtí a jsem překvapenej, jak mi to dobře běhá. Dokonce si dávám jeden dvoják vkuse. Pak běh nazpátek do centra. Poslední interval jsem se rozhodnul běžet tak, jako „dospělý běžec“. Na mě drsný tempo 5:00.
Nádherný pocit z běhu. Když běžíš rychle, tak cítíš, jak se ti automaticky srovná styl. Neběžíš. Nadnášíš se. Letíš! To je to, co se mi vždycky líbilo na sledování dostihů. Přirozená, krásná lehkost sprintu. Úžasný, krásný zvířata, vymyšlený jenom k běhu a skákání přes překážky, který jsou šťastný, protože dělaj to, k čemu byly stvořený. Je mi jasný, že tohle je přesně to, proč chci běhat. Žádný kila dolů. Žádný zlepšování a překonávání sebe nebo jiných. Jo jasně, byl jsem vůl. Prostě radost z přirozenýho pohybu.
Vpohodě jsem dojel do práce a začal makat. Když jsem se měl zvednout, že půjdu na oběd, tak jsem se nemohl – dohajzlu – postavit na levou nohu. Namožená achilovka + nějaký další úpony v levým chodidle. Voltaren a klid.
St 16.7. Všechno nalevačku. Doma dítě řve. Já nemůžu trénovat. Achilovka to není. Teď cítím, že to jsou nějaký úpony pod levým vnějším kotníkem a jde mi to přes hranu chodidla na spodní stranu chodidla.
Čt 17.7. Mažu, snažím se odpočívat. Venku vedro. Po práci přijedu domů a nechce se mi vykašlat na trénink. O.K. Když nemůžu běhat, tak budu posilovat. A protože potřebuju makat na baráku, tak si stáhnu chodidlo do pořádný bufy (baganče), vezmu krumpáč, lopatu a rýč a jdu hrabošit na zahradu. Super fitko. A taky 2,5 km. Přes 2 hodiny těžký manuální práce. Noha na tom není hůř než ráno.
Pá 18.7. Kotník a chodidlo furt bolí. Je to peklo. Odpočinek. Synátor pořád vyvádí. Rostou mu zoubky. Žena toho moc nenaspí. Nezávidím jí.
So 19.7. Pořád to nepřestává. Venku je 35 stupňů kolem poledne a já si dávám zase 2 hodiny v domácí posilovně s krumpáčem a lopatou. Noha bolí, že chvílema mám co dělat, abych se nerozbrečel. Ale musím ty terénní úpravy dodělat, než v pondělí přijdou řemeslníci postavit pergolu. Pak už se k tomu nikdo nedostane.
Ne 20.7. Bolí to jako čert. Přemýšlím, že si zajdu zítra na ortopedii. V Kralupech je prej jeden moc fajnovej doktor. Asi (určitě) za ním zítra zajdu. Poslední várka posilovny a budu to mít pořešený. V 9 ráno, než bude hodně přes 30, beru krumpáč, lopatu a rejč a drtím poslední zbytky. Pak převážím písek. Stejně to zase dá 2 hodiny práce. Noha bolí. Standartně. Necítím se vůbec špatně. Překvapivě. Možná jsem na sebe i trochu hrdej. Ale bolet by to nemuselo…
Můj trénink: http://www.bezvabeh.cz/…-jarin-jarin
