Když od rána nebylo na nebi ani mráčku, bylo jasné, že vedro, které v Nemojanech od časných ranních hodin panovalo, vytrvalcům moc neprospěje. A také se to potvrdilo.
Sice stál na startu rekordní počet 101 závodníků, ale na rekordy trati moc nikdo nepomýšlel. Jen Martina Vévodová ho vyrovnala. Ostatně je zajímavé, že již tři ženy zaběhly tuto trať na vteřinu stejně. Tak máme na Nemojské devítce tři traťové rekordmanky.
Čelo závodu se rychle roztrhalo
Po startu vyrazil jako obvykle vpřed velmi ostře Martin Kučera /VSK Univerzita Brno – 30:45/ následovaný svým bratrem Lukášem Kučerou /31:01/ a Robertem Míčem /VSK Univerzita Brno – 31:31/. Do kopce oba bratři Kučerové Roberta utrhli a pak skoro kdo cíle už klusali společně. V poslední době je to dost tradiční obrázek na závodech, kde se oba dva objeví.
U žen Martina Vévodová /AK Perná – 38:49/ ihned od začátku bojovala jen s tratí, vedrem a časem. Až daleko za ní se rozhodovalo o dalším pořadí. Druhá nakonec doběhla loňská vítězka Silvie Divišová /AK Drnovice – 40:31/ a třetí pak Miroslava Hanáková /Sokol Bučovice – 42:07/.
Závod rozhodně není žádná procházka lesem
7. ročník Nemojské devítky, memoriálu Karla, Jiřiny a Zdeňka Smutných, opět uspořádal atletický klub Drnovice ve spolupráci s OÚ Nemojany a Luleč a též za přispění místního Sokola, který poskytl zázemí pro běžce ve své budově.
Také tento závod, další ze seriálu Nemojského běžeckého léta, je zařazený do Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje jako 28. v pořadí, do okresní běžecké soutěže Vyškovská běžecká tour, kterou podporuje Jihomoravský kraj a letos nově i do Okresní blanenské ligy, díky tomu se zvedl počet startujících na rekordních 101 běžců.
Náročná, ale opravdu nádherná trasa závodu vede po asfaltových lesních cestičkách v hlubokých lesích Drahanské vrchoviny až ke známé turistické křižovatce Tři javory.
Trať je skutečně těžká, neboť je nutné nejdříve zdolat převýšení 250 metrů, což není až tak tragické, jako potom návrat do cíle po stejné cestě z kopce dolů. A po silnici je to opravdu pořádný fofr.
Vedro, vedro, vedro…
Přesně tak zněl jednotný názor na počasí snad od všech běžců, kteří vyrazili na trať.
„Nechtěl jsem se totálně zrušit,“ přiznal se Martin Kučera, když jsem mu řekl, že zaostal za svým traťovým rekordem o víc jak jednu minutu.
„Hlavně seběh dolů je cítit v nohách docela dlouho a my odjíždíme zítra na soustředění do Tater, tak bych tam chtěl taky běhat a ne se dávat několik dní dohromady.“
Lukáš Kučera mu přitakával: „Nemělo smysl se v tom vedru někam štvát. To by taky to soustředění vůbec nemuselo pak mít cenu. Já jsem ztrácel jak v kopcích, tak při sebězích, takže jsem byl rád, když na mě Martin počkal a doběhli jsme pak spolu skoro až do cíle.“
„Vůbec jsem se necítil dobře,“konstatoval Robert Míč. „Od začátku jsem viděl, že to není ono, proto jsem se ani nesnažil Martina s Lukášem po obrátce udržet. Běžel jsem si podle sebe a výsledkem je až třetí místo.“ „Vedro sice bylo, ale mně se běželo celkem dobře,“ řekla mi Martina Vévodová. „Jenom jsem se snažila udržet tempo, ale na nový traťový rekord to nestačilo. Aspoň se mi ho podařilo vyrovnat.“
„Nahoru mi to šlo překvapivě dobře,“ konstatovala Silvie Divišová, „dolů už to bylo hlavně ty poslední dva kilometry horší, ale běžela jsem rychleji než loni, tak jsem spokojená.“
„Celý týden doma malujeme,“ smála se mé připomínce, že jí to dnes pěkně šlapalo Mirka Hanáková, „Tak jsem asi správně vyladila.“
Nakonec se po závodě bavili a smáli všichni. Navzdory vedru, co v Nemojanech panovalo, o to hlavně na našich závodech jde a už plánovali většinou účast i na třetím závodě Nemojského běžeckého léta, kterým je Nemojská pětka. Tak za čtrnáct dní se zase sejdeme.
