Jak došlo k tomu, že řikám že běhám. A pár věcí navrch.
Moji nejdražší, bylo to v březnu když jsem postovala obrázek svého zbrusu prvního, panensky nedotknutého oblečení na běhání. Ty kalhoty nenosím. Byl to poslední kus v obchodě a byly mi poněkud těsné. To vyběhám, brousila jsem si zuby, a zhubnu do nich. Nezhubla.
V březnu jsem po zimní pauze vynucené nemocí, stěhováním a zlomeným srdcem podruhé začínala s běháním. Uběhla jsem tři kilometry v krásném čase do 45 minut, za předpokladu, že jsem si dala uprostřed jednu až šest přestávek. Můj cíl bylo dostat se do roka aspoň na pět kilometrů a zhubnout aspoň tak třicet kilo. A protože jsem založením spíš typ co o věcech čte, než aby je dělal, začala jsem číst různé běžecké návody a články a přestala jsem si blokovat kamarády postující svoje běžecké výkony. Moje první a nejhlubší vděčnost patří onomu neznámému autorovi, který někdy cca v květnu napsal na web Rungo.cz, že začátečníci běhají příliš rychle a že optimální rychlost běhu je taková, u které můžete mluvit. Tenkrát jsem poprvé uběhla čtyři kilometry a poprvé jsem si připadala jako dementní kachna na procházce a ne jako sportovec. O to větší bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že jsem ten kilák navíc vmáčkla do naprosto stejného časového limitu jako obvykle. Asi to bylo vynecháním pětiminutových pauz na popadání dechu, přemítání o smrti a úpornou snahu nezvracet.
Postupem času jsem tam těch kilometrů vmáčkla dokonce pět a radostí jsem se skoro počůrala, každopádně jsem měla za to, že to je pro tenhle rok konečná. Pokaždé jsem dobíhala absolutně zničená a na pokraji sil (a pořád u toho vypadala jako dementní kachna, zakopávající o svoje vlastní chodítko).
Přednedávnem mi kolega řekl, jestli bych s ním a ještě druhým kolegou nechtěla v září běžet desetikilometrový běh. Byla jsem pod parou a řekla jsem No jasněěěěěě, nebo tak něco.
Dámy a pánové, ta desítka mě doslova strašila ve snu. Každý den kdy jsem vyběhla, jsem ušlapala svých 3 – 5 lamích kilometrů a padla na hubu a do depresí. Nikdy, nikdy, nikdy neuběhnu deset kilometrů v kuse. Jsem ta holka, která se na střední pozvracela při povinném jednom kilometru okolo hřiště. Ale přesto jsem si našla nějaký tréninkový plán na deset kilometrů. A bylo vymalováno. Každý druhý nebo třetí den tam na tom ďábelském monitoru přímo přede mnou (pro jistotu jsem si sáhla) byla HODINA běhu. To nikdy nedám. Po půl hodině plivu plíce po kouskách. Neexistuje abych běžela dvakrát tak dlouho. Ne dřív než za rok. Spíš dva. No way. Nope. Over my dead body.
A protože se občas zakousnu na něčem úplně nesmyslnym, tak jsem si řekla, že se vykašlu na rychlost a došlap a dýchání a styl, a prostě si zkusim uběhnout tu hodinu. A že je mi fuk jestli uběhnu pořád jen pět kiláků a budu vypadat jako kachna, dementní a po záchvatu mrtvice a s tourettovym syndromem (kde jsou ty časy kdy jsem si mohla v Útěchově v půlce kopce zařvat na celý kolo „Kurva!!!“ a teprve pak se zhroutit k zemi).
Počasí naprosto ideální, dokonce jsem v noci i spala, dala jsem se do běhu a bylo mi báječně. Největší problém byl nezrychlovat. Připadala jsem si se svym tempem indiánská babička jako blbec. Ale pak jsem si všimla, že vzdálenost mezi mnou a tim týpkem přede mnou (urostlym týpkem se sexy zadkem) se nezmenšuje. A hned mi bylo líp. A tak jsem běžela a řeknu vám, že to byl krásnej výhled. A furt jsem běžela a až na zjištění, že jíst indii a ještě zeleninovej salát byla fakt chyba, bylo všechno super.
Určitě budu mít aspoň šest kilometrů, těšila jsem se. Možná i sedm. A cítila jsem se jako kdybych mohla běžet až na konec světa. Jako Forest Gump.
Děti, jsem ta nejlamatější a nejvíc krípy persona na světě. Jsem totálně marná. Mám obří zadek a velký stehna. Mám nízký sebevědomí (zdravim svoje kamarádky a lahve becherovky). Moje maminka mě nemá ráda. Moje šéfová mě nemá ráda. Moje zrcadlo mě nemá rádo. A mám pro vás zprávu: Když jsem to dala já, tak to může dát fakt každej!!!
A mám pro vás ještě jednu zprávu: ty dementní sluníčkový kecy že je to všechno jen v hlavě jsou všechno sračky. Nevyléčíte si rakovinu, nenajdete ideálního partnera na zbytek života a nebudete božsky zpívat jen proto že o to vesmír hezky poprosíte. Ale občas můžete zkusit něco, o čem jste přesvědčený, že to nikdy nikdy nikdy nemůžete zvládnout a dát to.
A je to kurva úžasnej pocit.
Jako ne že bych si neuvědomovala, že uběhnout osm kiláčků za hodinu neni žádnej brutus výkon a že moje nadšení je přinejmenším poněkud amatérský. Ale víte co? I dont care! I am a motherfucking princess!!!
