Kdybyste mi ještě před dvěma lety řekli, že jednou budu trénovat na půlmaraton a v hlavě se mi čas od času objeví myšlenka i na vyšší metu ( přesněji maraton) začal bych se hlasitě smát. Běh? Nikdy.
K běhání jsem se dostal díky smůle a v prvé řadě mé nezodpovědnosti a velkému egu. Stalo se to zhruba před rokem. Zranění ramene po tom, co jsem dlouhé týdny bez odpočinku každý den posiloval, tedy konkrétně dělal workout, mě donutilo najít si jinou aktivitu u které bych si vyčistil hlavu a na malý okamžik utekl od všech problémů. Běh nebo cyklistika bylo v podstatě jediné řešení, kvůli typu zranění. Jelikož se blížila zima a při představě brodění se sněhem na kole mi naskakovala spíše husí kůže jsem si vybral běh. Určitě nechci hned na úvod vypisovat sáhodlouhé informace o tom, co, jak a kde se mi přihodilo.
Raději bych vám sdělil pár pocitů, které jsem měl, když jsem začínal běhat. Nebyl jsem vyloženě ve špatné kondici, avšak uběhnout více než 5km pro mě představovalo extrémně dobrý výkon. Bolesti holení,kolen,krku. Puchýře a natažené svaly a bůhví co ještě. Můj první týden, kdy jsem se snažil jen běhat obsahoval vlastně všechno kromě jedné věci-nadšení z běhu.
Ale řekl jsem si, že to měsíc vyzkouším a pokud se nic nezmění, vykašlu se na to. Naštěstí jsem to neudělal.
