Po mém prvním (Pražském) maratonu byl můj druhý vrchol letošní sezóny poloviční Ironman, dlouhý triatlon, který následoval přesně 4 týdny po maratonu. Samozřejmě i tato distance byla pro mne premiérou.
[Pro nezasvěcené – IronMan (ocelový/železný muž) je dlouhý vytrvalostní triatlonový závod. Skládá se z 3,8km plavání, 180km na silničním kole a běžeckého maratonu (42,2km). Half IronMan je pak poloviční, tedy 1,9km plavání, 90km na kole a půlmaraton]
V sobotu 7.6. byl první letošní tropický den. Na startu se v neoprenech v pravé poledne peklo 500 lidí, mezi nimi i já a oddíloví kamarádi David s Pavlem (a spoustu dalších kamarádů z oddílů jiných). Po startu voda vysloveně vřela, každý rozdal a schytal nespočet ran a kopanců. Situace se zklidnila až za první bójkou, tedy asi po 800metrech. Plaval jsem s rozumem a z vody vylezl v dobrém čase 37:50, dvě minuty za Pavlem a pár sekund před Davidem, který zaplaval víc než 10minut nad očekávání! První depo bylo pomalejší a opouštěl jsem ho s Davidem.
Na kole jsem nepochopitelně vystřelil a pár km neuváženě hnal. Za chvíli mě přesto dohnal David, předjel a od té doby jsem ho prakticky neviděl. Jela se 3 kola po 30km s jedním nepříjemným kopcem. Můj plán v tomto horku byl zajet pod 3hodiny. Povedlo se, čas 2:47:58 byl pro mne příjemným překvapením. Přesto mi David nadělil přes 12minut a Pavla jsem nedojel.
Druhé depo bylo rychlejší a začal jsem běžeckou stíhačku. I přes velké vedro jsem držel tempo pod 5 minut na km a stále někoho předbíhal. David ale běžel výborně a naproti očekáváním jsem se mu téměř nepřibližoval. Naopak jsem někde na trati musel minout Pavla, ani jeden z nás si toho ale nevšiml. Po 16km ale přišla krize a výrazně jsem zpomalil. Dobře rozjetý závod (hlavní cíl byl pod 6 hodin, snový výsledek by byl kolem 5:30 a ještě na 15. km jsem mohl pomýšlet dokonce na 5:15!) jsem si na konci dost protrpěl, ale výsledný čas 5:22:23 je pro mě osobně malou senzací. David mi nadělil 11minut a jeho čas 5:11:20 byl překvapením úplně pro všechny. Pavel rovněž vytuhl v běhu a těsně se nevlezl pod 5 a půl hodiny.
Všichni jsme ale byli v cíli šťastní, že to máme v tom vedru za sebou! Já s Davidem jsme byli také nadmíru spokojeni s našimi výkony. Musím ale přiznat, že následná regenerace trvala mnohem déle, než po maratonu, organismus byl vyčerpán mnohem komplexněji a vysoké teploty a 6 hodin na slunci udělalo své.
Web, výsledky a foto: http://czechman.cz/
Reportáž v České televizi: http://www.ceskatelevize.cz/…iatlon-2014/
Doplňující dojmy / dlouhá verze
S kamarády Davidem (a jeho přítulkou a doprovodem Terezkou) a Pavlem jsme si závod vyhlédli dlouho dopředu a poctivě se na něj připravili. Na co ale natrénovat nedalo, to bylo neskutečné vedro. Na takovou zátěž nebyl organismus připraven. Registraci jsme si odbyli v pátek a v sobotu tak měli čas na přípravu. Překvapilo nás, jak striktně byla dodržována pravidla, ale uvítali jsme to. Do depa mohl závodník pouze s označeným kolem a přilbou a s identifikačním proužkem na ruce. V depu pak ale mnoho místa nebylo, 500 lidí je přeci jen dost. Mohli jsme zde ale vidět neskutečné stroje, časovkářské speciály a další vychytávky, na které bych v životě sám nepřišel.
Pořád jsme řešili, co si vzít na jaké fáze závodu, co jíst, co pít, co na sebe. Já jsem jel v nové trikombinéze a David si půjčil mou starou, kterou nikdy nezkoušel ani ve vodě, ani na kole a natož v běhu. Celkem odvaha, ale vyšlo to. S jídlem to byla loterie i pro mne. Pití jsme museli do sebe dostat maximum, takže na kole jsem to viděl na 3 bidony minimálně. A do jednoho jsem si rozpustil ještě 3 gely ve vodě, což nechutnalo zrovna nejlépe, ale účel to splnilo.
Před startem jsme se rychle nasoukali do neoprenu (tedy David nepatrně pomaleji) a rychle se skočili svlažit do vody. 10 minut před startem nás ale pořadatelé vyhnali na břeh a čekalo se. A čekalo. A my se pařili a nevěděli proč a na co se vlastně čeká. 12:05 a start stále nikde. A pak se konečně ozval zvuk helikoptéry České televize, která měla start zachytit na kamery. Prásk a mohlo se KONEČNĚ do vody!
No ale ve vodě jatka. Nebylo kudy kam! Vepředu někdo, zboku všichni a zezadu mě omacávají čtvery ruce! Schytávám rány, plavu více po lidech než ve vodě. Skoro 5 minut trvá, než můžu ponořit hlavu a začít improvizovaně plavat kraulem. I přesto schytávám a dostávám spoustu ran. Už to pomalu vypadá na zlepšení, ale zdání klame. Blížíme se bójce, kterou všichni musí obeplavat zprava, takže zase „špunt“ ve vodě. Až po těchto 750metrech chytám rytmus a plave se mi dobře.
Z vody lezu celkem čerstvý a s příjemným pocitem. Čas super, sil mám dost. V depu nespěchám, nohy celé od sena a jiného bordelu. V tomhle nechci jet 3 hodiny na kole a pak ještě běžet! Takže pořádně očistím a až poté nazouvám tretry, beru kolo a hurá na cyklistiku!
A jejda, za sebou mám kilometr a fičím rychlostí 45km/h, taková hloupost! Hlavně klid! Čeká mě ještě 89km! Seznamuju s okruhem. Na 10. km mě čeká nemilé překvapení – půl kilometru dlažebních kostek! Masakr, čekám, která část kola mi upadne! Tentokrát nic, ale pojedu to ještě 2×, ach jo… Jinak lehce pofukuje a není takové drtivé vedro, jak jsem se obával. Piju pravidelně, držím už rozumnou rychlost nad 30km/h. První kolo mám za 55minut, což je 5minut nad plán, paráda! Druhé jsem měl jen o minutku pomalejší a stále jsem se cítil dobře. Přikázal jsem si ale ve třetím zpomalit, přeci jen mě čeká půlmaraton! A zpomalení také přišlo, i když si nejsem jist, jestli plánované anebo to bylo bolícíma nohama. Každopádně jediný kopec na trati jsem v prvním kole vyjel na velkou placku, ve druhém svižně na normální převod, ale ve třetím mi nestačil ani převod nejlehčí a trápil jsem se.
A je tu druhé depo. To už mi jde svižněji. Na běh se těším, nohy mě z kola bolí už dost. Doufám, že přepnutí na běh bude příjemné. A kupodivu ano! Běží se mi dobře, nenapálil jsem to, ale navzdory vedru mám tempo pod 5 minut na km a předbíhám. Chytají mě ale záhadné křeče do svalu na zádech nad lopatkama. Bolí mě z toho celý krk i ruka. To je z těch hrazdiček, zkuste si jet 90km časovku zalehnutí na kole. Bolest ustupuje asi po 5km, naštěstí neměla vliv na rychlost ani na běh samotný, jen šlo o ten pocit. Ale pak přišel pocit jiný a ten už byl horší. Něco někde v břichu. To ty gely, tyčinky a voda. Najednou jsem netušil, jestli to půjde vrchem, spodem nebo se mi chce jen čůrat. Velice nepříjemné, ale odolal jsem i tomuto. Vše je jen v hlavě. Tedy to jsem si myslel až do 16. km. Tam někdo postavil „zeď“! Začaly mě lehce šimrat křeče na nohou a boty mi neskutečně ztěžkly. Najednou se nedalo pít ani jíst a běželo se fakt hnusně. A tak vlastně až do konce. Čas jsem ale měl dobrý a cíl se prostě každým krokem blížil. Až tady konečně byl! Chybělo mi pár desítek metrů a já se začal smát. Ne, že bych měl čemu, ale hlava si umanula, že pustí emoce ven. A chtělo se mi smát i brečet, já to nakonec zvládnu! 5 a půl hodiny trápení je u konce a můj nejtěžší a nejdelší závod mám za sebou. Slyším hlasatele vyvolávat své jméno, vidím se na cílové tabuli. Je to tam! Pořadí je mi úplně ukradené, o to dnes ani nešlo. Piju vodu, co mi Terezka podstrčila do ruky a přesouvám se k vodě. Ta je konečně příjemně osvěžující až mrazivá, přesto se chladím dlouhé minuty. A pak bylo po všem. Těstoviny, bageta, banány, pomeranče, znáte to… Domů si odnáším medaili a tričko pro finishery (tedy pouze ti, kteří závod dokončí), fotku s hosteskami a spoustu zážitků!
