„Tak je to tu! Rakovnická 60!“ napadlo mě, když mě sestra vyhodila z auta v 6:15 u rakovnické brány. Ani za mák mě neprolétla hlavou myšlenka, do čeho jsem se to zase uvrtala. Na tenhle dálkový pochod jsem se extrémně těšila už nějaký ten pátek.
Hlavně v klidu, nikam nespěchat. Start mi neuteče. S tímhle jsem zahodila svůj běžecký batůžek u studny vedle brány, v klidu jsem si vypila svůj běžecký drink, posnídala Milu zakoupenou na benzínce a kochala se ranním městem, ve kterém nebylo ani živáčka. Sluneční svit se odrážel na pavučině upředené na studni a já si užívala ten báječný pocit zážitku na jehož počátku jsem byla. Vyměnila jsem baterky v nožním snímači, v mp3, zkontrolovala jsem, jestli je všechno tak jak má a po kladném zjištění jsem se vydala na místo startu.
Než se pustím do dalšího vyprávění, pro neznalé objasním, že R60 je první ročník (loni proběhl nultý, kterého se zúčastnila necelá desítka nadšenců) dálkového pochodu s cyklovariantou vedoucí z Rakovníka do Rakovníka. Trasa je vedená přes Lubnou, Malinovou, Krakovec, podél Javornického potoka, Zvíkovec, Skryje, podél Berounky do Pustovět a tam odsud je to do Rakovníka coby kamenem dohodil:).
Trasa měří 60 km a je vedená převážně po červené turistické značce krásnou přírodou, která je mému srdci velmi blízká. Jde o kraj Oty Pavla, jehož knížky znám zpaměti. Nechystala jsem se na tato místa prvně, přesto se mi podařilo celkem dvakrát pěkně zakufrovat…ale to bych předbíhala:)
R60 je možné jíti, běžet nebo jet na kole. Já jsem si vybrala tu prostřední variantu, neb běh je pro mě činnost při které se cítím absolutně svobodně a vyrovnaně. Běhám často a ráda. A to, že jde o delší vzdálenost než běhávám standardně mě naopak připadalo jako výzva. I když…vůbec mě nenapadlo, že by se to nepovedlo:) S takovou odvahou jsem do toho šla.
Tak tedy…u kostela sv. Bartoloměje na Husově náměstí v Rakovíku seděl na lavičce týpek, takovej pohodář na první pohled, který se mě zeptal na pár základních informací, jméno a odkud jsem. S tím jsem měla trochu problém, tak mi do kolonky bydliště napsal, že bydlím všude. S tím se ztotožňuji, protože mám opravdu pocit, že jsem všudezdejší (Brno, Kladno, Hředle…). Vypsal mi průkaz chodce, zapsal čas startu 6:35, zaplatila jsem bláznivé startovné 1,–Kč a bylo hotovo. Může se běžet! :)
Pomaličku jsem se rozeběhla (ranní běh popravdě není nic pro mě) a s vědomím, že toho mám ještě hodně před sebou jsem si proklusávala ranní Rakovník. Bylo nádherně! Z náměstí jsem se napojila na červenou vedoucí asi kilák okolo rakovnického potoka, který lemovaly krásné košaté lípy (teda alespoň myslím, že to byly lípy:) a usmívala jsem se štěstím jak pako. Každý, kdo běhá, ví o čem mluvím. Pár dní před startem jsem běhat už nebyla, takže jsem byla plná energie. Po příjemné trase okolo potoka jsem se proklusala průmyslovou čtvrtí a po selnici jsem zamířila na Lubnou. Ačkoli šlo o asfalt, sluníčko bylo ještě nízko a na víc mi svítilo do zad, tak se to dalo. Zhruba na třetím km jsem začínala potkávat chodce R60, kteří šli většinou po skupinkách. S každým jsme se pěkně pozdravili jak se patří. Ať běžec bo chodec, všichni jsme stejní magoři:)
Těsně před Lubnou mě doběhl první běžec, kluk kterého jsem zaregistrovala na startu. Vzhledem k tomu, že běžel opravdu velice na lehko, napadlo mě, že se s tím asi nebude moc zdržovat. To že jsem zhruba deset patnáct minut běžela s klukem, který doběhl do cíle jako první v čase 06:16 jsem ale tušit nemohla. Říkala jsem mu, že netuším, co se mnou takhle štreka udělá a on na to, že člověk musí být pokorný. Přeci jen nejde o běh na deset kiláků. Bylo to fajn. Pěkně se mi s ním běželo:) Po chvíli ale zase přidal do kroku a já si běžela svým vycházkovým tempem 6:30 na km.
Za Lubnou nás všechny čekal první výšlap. Nevím, jak se ten kopec jmenoval, ale zase tak hrozný nebyl (a to byl hlášen v propozicích jako nejvýše položené místo celé trasy). Paradoxně pak přišly kopečky mnohem horší. Když jsem si kopeček pomaloučku vyběhla, došlo mi, že má původní myšlenka běžet a nefotit je na prd. Vždyť okolo mě bylo tolik krásné přírody! Tož změnila jsem plán. Fotit se bude! Takže až zhruba do 50 km (pak už jsem na to neměla sil) jsem dost často vyndavala telefon z batohu a zase ho zandavala. A když si ty obrázky zpětně prohlížím, nelituji! Kolikrát se mi naskytly naprosto úchvatné výhledy, které prostě nešlo nezachytit na památku. Takže se ze mě stal pomalý běžec fotograf.
Kopeček jsem si seběhla pěkně svižně, proběhla jsem Žďárem (nebo tak nějak se ta ves jmenovala) a pak mezi dvěma polema běžela směr Malinová. Na tomhle úseku jsem potkala Markétu Hrnčálovou se svými přáteli. Takhle slečna určitě stojí za zmínku. Neznám ji sice dlouho, ale dost mě motivuje. Běhá ji to samo (řekla bych:) a moc pěkně, myslím, že má slušně našlápnuto na holky v předních příčkách v Kladenském maratonském klubu. A já bych chtěla běhat stejně pěkně jako ona:) Letošní ročník ona a její parta pojala jako chodeckou akci. Což samozřejmě neubírá na kvalitě. 60 km jako 60 km ať jsi běžec nebo chodec. Chvilku jsem s nimi tedy šla, popovídala, abych se v Malinové rozloučila a vydala se vstříc prvnímu kufrování. Oujééé:).
To, že jsem se ztratila mi došlo, když jsem doběhla na luční křižovatku. Červená samozřejmě nikde. Až zpětně jsem se dozvěděla, že šlo o Polskou past:) Vše jsem ale brala s úsměvem na rtech a to nepřeháním. Užívala jsem si i tuhle pasáž akce. Snažila jsem se zorientovat, no směr dobrý, leč vedený přes opravdu mokré pole někde mezi Polským rybníkem a Soudným vrchem. Po nedávných vydatných deštích samá stojatá voda a bahno, takže na silnici jsem se dostala s čvachtáním v botách. A co! :) Přes Rousínov jsem se dostala do Zhoře, kde jsem se opět nalodila na červenou a díky dvěma dobrým duším, které jsem ve Zhoři potkala, jsem doběhla až na první kontrolní stanici, která byla v hospodě na Krakovci.
Nebudu lhát, tady jsem pocítila trochu první lítost, protože všichni Ti chodci, které jsem předběhla už seděli v hospodě a občerstvovali se. Zatím co jejich kilometráž byla povětšinou 15 km, moje milé Polarky ukazovaly bez 400 metrů 20 km. No což. Kopla jsem do sebe malou kofolu (pamatuju si, že byla strašně studená), prdla jsem do průkazu razítko a čas (zhrozila jsem se ho) a běžela jsem dál.
Oběhla jsem Krakovec, vyfotila váženého Jana z Husince, který v celé své kráse koukal směrem na údolí s říčkou Javornicí. Jeho pohled jako by říkal, pravda pravdoucí, tam tudy poběžíte slečno.
Údolí Javornice považuji z celé trasy za nejzábavnější a nejhezčí pasáž. Za prvé má člověk ještě dost sil a za druhé…KRÁSA, KRÁSA, KRÁSA! Sice byla cesta pokrytá bahnem, ale sluníčko prosvítalo všemi těmi zelenými stromy. Tohle místo mě fakt nabilo energií! Zábavné bylo to, že cesta nevedla podél potoka, ale různě ho přecházela, aby se pak zase vrátila na druhý břeh, a tak pořád dokola. Takže žádný dlouhý přemýšlení, vyzout boty, přebrodit, nasadit ponožky (bez sušení), obout a běžet dál dalších pět minut, než přijde další vyzouvání.
A pak jsem zase potkala Markétu a spol, vysvětlila jsem jim svou situaci a to, proč se zase potkáváme a slíbila sobě i jim, že doufám, že už se neuvidíme:)
Vtipnou storku z tohoto úseku mám, když jsem míjela tři kluky chodce. Předběhla jsem je s úsměvem a pozitivní myslí těsně před jedním brodem. Jak jsem se k němu blížila, zhodnotila jsem situaci, že tenhle na zouvání není, přeskočím ho! Jenže, ouha, ujela mi noha a já se čumákem, kolenama a dlaněma ocitla v brodě. Ozvalo se za mnou něco jako, jestli jsem v pořádku. Pobavená, mokrá a odřená jsem se zvedla a prostě běžela dál:).
Další a poslední zajímavé setkání v této části trasy, bylo s pánem cca 50–60 let. Potkala jsem ho u jednoho brodu. On už byl za ním, já se akorát zouvala. A když jsem vymýšlela kudy to bude nejlepší, řekl něco tak úžasného! Řekl mi, že je to studený a jestli nechci pomoci, už mi podával ruku:) Fakt smekám před tímto pánem. Párkrát jsem se s ním následující hodinu a kousek ještě potkala. Šel sám a docela to hnal. Poveděl mi, že se o akci dozvěděl večer před startem asi v jedenáct od kamaráda cyklisty a on si řekl, proč nejít! Klobou dolu, taky doufám, že že za dvacet třicet let budu schopná pořád vyrazit po svých.
A pak už jsem vyběhla ve Zvíkovci, v místě kde jsem nikdy před tím nebyla a jak jsem zjistila, zde se vtéká Javornice do Berounky. Na chvilku jsem zde zase ztratila červenou, ale v hospodě, kde jsem se zase drobet občerstvila, jsem potkala další bandu našich chodců. Popřáli štěstí a nasměrovali mě. To jsem měla v nohách cca 33 km a začínala jsem být drobátko unavená. Před sebou jsem měla pramálo příjemnou část cesty. Musela jsem vyběhnout na hřeben, kde vedla malá úzká asfaltka. Bylo mezi jedenáctou a dvanáctou a sluníčko předvádělo svou sílu. Výhled do krajiny byl ale pěkný. Bylo horko, tak jsem se rozhodla sundat triko a běžet jen ve sportovní podprsence. Na zádech batoh, nemusím snad vysvětlovat, co mi pot způsobil na bedrech. Sůl umí pěkně štípat:)
Přes Hradiště a Čilou:) jsem doběhla do Skryjí, kde v hospodě u Trilobita byla druhá kontrolní zastávka a taky zde měla být zhruba půlka trasy. Já měla za sebou necelých 40 km. Tady přesně jsem si řekla, že teď začne teprve to správný dobrodružství. A taky jo:) Doplnila jsem vodu, dala kontakt chodkyni Katce, která dle mé poutnické svatojakubské mušle na batohu poznala, že ode mě může získat nějaké bližší info na její plánovanou pouť do Santiaga a běžela jsem dál. Oujeee:)
Za Skryjským mostem přes Berounku jsem si vzpomněla na Agnes, mojí čtyřnohou kamarádku, která má už bohužel svůj život za sebou, se kterou jsem já a její druhý páníček Houmr, procházeli tato místa při dogtreku. I přes bolest v nohách jsem se přinutila k úsměvu. Už taky proto, že díky tomuto zážitku jsem tušila kopec od Staré kouřimské rybárny, do kterého mě tenkrát Agnes na gumicuku vytáhla. Ten kopec mi tenkrát dal fakt dost zabrat a já si řekla, že už se na něj víckrát nevrátím! Už od těch Skryjí jsem věděla, že se mu nevyhnu. Bylo teplo, poměrně hodně hodin a já byla utahaná, tož jsem si řekla, že ho dám co to půjde, žádná zastávka, ať je to za mnou! Touhle dobou mi dělal společnost už indiánský běh, takže nikoli běh, ale výšlap na jeden zátah. Kdo ví, o jakém kopci mluvím, ví, že jde o pěknou chuťovku! :)
Po tomhle kopci se moje jasná mysl dost zatáhla a od té doby bylo vše jak za oparem, takže už jsem tu krásu moc nevnímala:) Ale pořád jsem střídavě přecházela z běhu do chůze.
Někde poblíž Malé Bukové se mi začalo chtít čůrat, stáhnu gatě, chci si dřepnout, ale ouha! Nešlo to! Srandy kopec, čůrala jsem v polosedě v polostoje. Víckrát už jsem do toho nešla:)
Moji mysl rozjasňovalo tou dobou snad jen to, že se blíží Pustověty, místo o kterém vím, že je zhruba necelých deset do Rakovníka. To znamená cíl skoro na dohled. To, že jsem si to ale ještě nepříjemně zkopmlikovala musí být snad všem jasné! Jestli jsem si myslela, že ten kufr ráno byl poslední negativní zážitek, mýlila jsem se. To ráno byl jen takový malý kufřík, kufříček, i když jsem u něj naběhala o pár kilásků víc. Odpoledne už o kufřík nešlo, šlo o pořádně těžký kufr, kdy jsem špatně uhla na modré turistické. Což o to, zorientovala jsem se dobře, ale cesta se pořád zužovala až zmizela v kopci mezi smrkama, kopřivama a sluneční pasekou, kde jsem tušila hady a vosí hnízda. Hodinky ukazovaly 55 km a zhruba půl čtvrtý odpoledne. Jestli někdo z Vás četl Holčičku, která měla ráda Toma Gordona od Stephena Kinga, tak asi ví, jak jsem se cítila. Blížila se ke mně plíživým krokem madam Hysterie…Ale přesně v ten správný moment, kdy mi madam už sahala na krk, jsem pod smrkovým lesem na jehož vrcholku jsem stála, zahlédla bílé stavení. Nevěděla jsem o co šlo, cesta smrkáčem taky nevedla…věděla jsem, že nemám jinou možnost. Prosmrčila jsem se až do vsi, kde se ptám paní na zahrádce domku: „Prosím Vás paní, kdepak to jsem?“ musela jsem vypadat fakt zábavně! Poškrábaná, rudá jak rak, na tvářích cestičky potu… Jak líbezně mi zněla její slova: „V Pustovětech slečno,“ odpověděla mi. Oujéééé :)
Tož, šlápnout do toho i přes únavu těla a mysli, doběhnout do hospody Na Ostrovci, razítko, omluvit se výčepnímu, že limču fakt nestíhám a že si ji dám jindy a posledních 8 km mi leželo jak na dlani. Bylo 16h. 10 minut.
Tenhle poslední úsek byl ve znamení indiána, ale pořád mě fascinovalo, že jsem byla schopná rozeběhu. I když moje kroky se značně zkrátily. Vypila jsem cestou zbytek vody, snědla banán a prosila ho, aby mi pomohl a pomaloučku jsem ukrajovala kilometry z těcho posledních osmi od Pustovět. U Papírny už to bylo „jen“ 2 a půl. Pocítila jsem tehdy to, co jsem naštěstí nikdy při běhu necítila. Kolena. Ale jen malinko. Do cíle v hospodě Na Sekyře jsem vpadla jak divoká voda. Dokázala jsem to!!!!
Endorfiny se začaly za krátko vyplavovat a já si je užívala jak to jen šlo. Usmívala jsem se jak pako a byla jsem nesmírně šťastná! O to víc, když jsem se dozvěděla, že jsem doběhla jako druhá žena a cca 7,8 v pořadí s časem 10:54. V nohách 67 km.
Nechala jsem si vyprávět historky od běžců, kteří doběhli přede mnou, o Michalovi Valentovi, se kterým jsem měla tu čest chvilku běžet v Lubné, o cyklistech a mnohé další. Samé krásné a vtipné zážitky.
Pak jsem dostala diplom a s velkým dík vyběhla na autobus:)
PS: Moc děkuji klukům, co mají akci pod palcem za zážitek, který jsem si díky nim odnesla. I přes bolavé nohy, puchýře a jeden slezlý nehet to stálo stoprocentně za to! Příští rok ahoj! :)
