Ano, je tomu tak, ve středu 4.6. se konal již 30. ročník běhu Velkými Albrechticemi. Krásný rovinatý silniční závod na 10km je oblíbený nejen díky pohodové atmosféře a rychlé trati, ale hlavně díky závěrečné tombole, kde se tradičně rozdá přibližně třicítka mražených kuřat! Skvělá tradice! Inu, vypravili jsme se pro kuřata taky!
Z Ostravy jsme s kamarádem Davidem jeli na kole, však ono to není zas tak daleko. Na místě nás poté čekaly naše milé. Ta má (Lucka) přijela na kole z opačné strany a Davidova Terezka dorazila autem, protože se chystala překonat svůj osobák. Počasí na běh ideální. Večerní start v 18h ale už každému neseděl. Osobně jsem s tím ale neměl nejmenší problém – když člověk ví, jak se správně najíst, trpí méně :)
S Davidem nás teď v sobotu čeká 1/2 Ironman, takže jsme byli rozhodnuti běžet volně. Oba jsme tedy nabídli pomoc svým ženám. Já jsem měl dělat vodiče na tempo 4:00, David potom dovést Terezku do cíle v čase co nejbližšímu 55 minutám. Problém byl, že já jsem si na rozdíl od Davida zas tolik před sobotním závodem neodpočinul! Běžet 10km na 40minut, to u dá zabrat. Sám jsem to dokázal zatím jen 3× :) Ale natrénováno bylo, tak proč nepomoct ženě!
Po startu jsem vyrazil kupředu, abych měl přehled. Spočítal jsem si, že z mé kategorie jsou na špici minimálně tři výrazně lepší běžci, tím (ostatně jako vždy) vyhasly jakékoli moje ambice na oceňované umístění. Alespoň jsem se tak mohl soustředit na můj hlavní cíl – dotáhnout Lucku do cíle v čase pod 40minut, nejlépe pak na prvním místě. A tak jsem lehce zvolnil a očekával, kdy se objeví. Je už zkušená, něco málo naběháno má, takže když mě předběhla první dívčina, věděl jsem, že ta moje bude nedaleko. A opravdu byla téměř v háku za ní. Napojil jsem se k nim. Nicméně tempo, které na prvním kilometru nasadily (tedy pouze vedoucí atletka), nebylo příjemné ani mi! Hodinky ukázaly 3:40 a to by znamenalo útok na můj vlastní osobák. Samozřejmě se slušně tavila i Lucka, oba jsme věděli, že je to na ni moc rychlé. Ale doufali jsme, že atletka zvolní.
Druhý a třetí kilometry už byly sice volnější, ale stále za 3:50 a tedy moc rychlé. To už nás docvakla i třetí žena – Adéla, také se svým vodičem. Holky měly bezpečný náskok před ostatními, ale nespokojily se s tím a tempo nepolevovalo. Na čtvrtém kilometru přišlo jediné mírné stoupání a tam se holky odtrhly. Lucka opravdu začátek přepálila a čelila slušné krizi. Holky jí poodběhly a vzdalovaly se. Na další kilometry jsem zvolil tempo 4:15 a čekal, jestli se z toho Lucka dostane. A mile překvapila. Nevzdala to a po pár minutách jsme byli schopni běžet na 4:10. Tedy ne úplně v pohodě, ale běžet :-D Adéla, která jako jediná zkušeně nepřepálila start, měla dost sil na to, aby urvala i atletku. To byla malá vzpruha pro nás, protože jsme před sebou měli reálný souboj o druhé místo. Když se zdálo, že se začínáme přibližovat, zavelel jsem, že ji prostě musíme docvaknout a výrazně jsem zrychlil. No a na pár metrech jsme ji (k překvapení Lucky i atletky, nikoli však mému ;) ) měli!
Ba co víc, Lucka začala dokonce dýchat, aniž by u toho produkovala zvuky skomírající dostihové kobyly, z čehož jsem usoudil, že je zpátky ve svém tempu. Rozhodně to ale neznamenalo, že by běžela na pohodu. Nicméně jsme byli v tempu a tak jsem zkusil nasadit lehce rychlejší tempo, abychom odpoutali atletku, dokud je zlomená a v krizi. A povedlo se. Získali jsme nějakých 20 metrů a ty se nakonec ukázaly jako rozhodující. Po několik dalších km se náskok ani nenavyšoval, ani nesnižoval. A Adéla běžela (bohužel pro nás) moc hezky a zkušeně. Za zbývající 4 km se nám podařilo ze 35 sekund ukrojit pouze 10. Což ale bezpečně stačilo druhé místo. A také na vynikající čas! 10km jsme zvládli za 39 minut a 55 sekund! Pro Lucku osobák, pro mě další desítka pod 40 minut!
Průběžně jsme na trati potkávali naše známé, Kubíka Kořeného a Petra Škrabánka z Bílovce, Davida s Terezkou a taky rodinu, která nás během závodu (i před ním a po něm) povzbuzovala.
Nesmím zapomenout zmínit, jak si vedli David s Terezkou! Terezka se mačkala, co to jen šlo, David ji neustále povzbuzoval a navíc udržoval stále takový odstup, aby chudák holka musela pořád dobíhat. Ale asi jim to tak vyhovovalo, protože cílem proběhli lehce po 55 minutách. Pro Terezku posun osobáku o 5 minut! Gratuluji! No a nakonec přišlo to hlavní – tolik všemi očekávaná tombola! Kuřat bylo dostatek a jedno přilétlo i ke mně! Tak přeci jen jsem byl za svou snahu v závodě odměněn a neodjížděl jsem do Ostravy s prázdnou. Tedy popravdě, odjížděl :-) Mražené kuřátko se nevlezlo do narvaného baťůžku a musím poděkovat Terezce, že mi jej do Ostravy vzala autem a nemusel jsem ho dalších 20km tahat na kole…
PS: Za fotku děkuji skvělé fotografce Barboře Žebrákové! Já jsem na fotce schován za atletkou, ale jsou tam vidět všechny tři nejrychlejší ženy a to je hlavní! Celé album naleznete zde: Barbora Žebráková – Google Plus
