Krásný horský závod zanechal spoustu dojmů i ve mně, tak proč je nezvěčnit na papír, ehm blog.
Valašský Hrb jsem absolvoval již loni, jeho první ročník. Běžel jsem „krátkou“ trať 15km, která mě jako amatéra nemile překvapila délkou 18km. Nicméně ačkoli se jedná o horský trailový závod, převýšení není nikterak vražedné, protože se startuje už na hřebeni. Závod je proto vhodný i pro hobíky, kteří s kopečkama teprve začínají. Ikdyž těm pořadatelé i letos připravili nehezkou novinu, o tom ale až dále.
Letos jsem se rozhodl zkusit střední délku – 30km. Natrénovano jsem celkem měl, navíc těchto 30km mělo být opravdu 30km i v reálu. Narozdíl od krátkých závodů do 10km jsem zvolil zcela jinou taktiku. Obvykle se nechám strhnout davem a peláším v čele, až mi po pár kilometrech dojde dech. To jsem si nyní dovolit nemohl, čekaly mě tři hodinky terénu a kopečků. Takže jsem začal volně, na mé poměry opravdu až moc volně. Držel jsem se někde uprostřed davu, nikam nespěchal. Občas mě někdo brzdil (hlavně v sebězích), ale jinak mi vlastně tempo vyhovovalo. Tepovka příjemně nízko, přesto si lidi okolo moc povídat nechtěli, škoda :) Přesto jsem na trati dobíhal a byl dobíhán kamarády, se kterými jsem pár slov prohodit mohl. Příjemné rozptýlení.
Co bych chtěl zdůraznit, to je počasí a terén. Loni bylo sychravo, trošku bahýnka a hlavně mlha či opar, přes který často nebylo vidět dál než na špičku nosu. Letos však vyšlo počasí fantasticky! Od rána polojasno, teplota na běh ideální a hlavně super viditelnost! Čas od času se na trati objevil výhled na okolní kopečky a bylo na co se koukat! Fakt paráda. Avšak stále bylo nutné se koukat pod nohy, přeci jen to místy hezky klouzalo. Ale bahýnko k takovému závodu patří, trail se vším všudy!
Běžel jsem nalehko, bez jídla, bez pití, bez baťůžku. Občerstvovačky jsem měl mít na 10., 15. a 20.km a předpokládal jsem, že to bude stačit. Plánoval jsem zkusit běžet pod 3 hodiny. A vše šlo podle plánu.
Tedy až na umístění první občerstvovačky. Zde podle mě pořadatelé značně pocuchali nervíky běžných smrtelníků. Člověk si umane překonat výzvu – 15km horský běh. Wow, to je přeci hodně! A hle, reálně je to dokonce 18km, fíha! Uběhne hobík bez úhony 18km v terénu? Mohl by, zkusí natrénovat. Jenže když jsem míjel otočku „krátké“ trati a garminy mi hlásily 11,4km, nepřál bych si být v kůži tohoto hobíka. 23km v terénu je opravdu dost, i na mě a to se považuji za trénovaného běžce. Všichni, kteří „15km“ trať uběhli, mají můj respekt! Jste dobří!
Nicméně já si občerstvovačku užil. Hezky jsem se zastavil, zobnul do všeho co nabízela a běžel v klidu dál. Opět krásná příroda, pár zhupů a už jsme na Soláni. Je tu krásně. U kostelíku se koná svatba. Pro svatebčany jsme stejně příjemným rozptýlením, jako oni pro nás. Počasí pořád skvělé, za chvilku jsme u otočky. Něco málo přes 15km, ulevilo se mi :)
Cesta zpátky pak utekla rychle. Za vhodně zvolené volné tempo se mi moje nožky odměnily, 20km jsem uběhl zcela bez problémů (dobré vědět!). Najednou tu byla zase první (a vlastně poslední) občerstovačka, okupovaná nejen námi ze 30km, ale také běžci z 15km trati. Přesto koukám, že zde nabízejí kromě vody a jonťáku také pivko! Nevěřím a zkouším. A fakt! :) A když pivko, tak sahám i po kolečku klobásky, tomu říkám pohoda! Naposledy se napiju a vyrážím na poslední úsek. Čas perfektní, ani ne dvě hodiny a zbývá 10km.
Na poslední části se není nač šetřit. Nohy chtějí běžet, tělo nenamítá a tak do toho jdu. Předbíhám. Pořád a všechny, z krátké i naší trasy. Dobíhám sličnou slečnu. Moc se jí už nechce, ale prohodíme pár slov a dozvídám se, že vede krátkou trasu! A je to triatlonistka z Hranic, proto mi přijde povědomá. Její jméno (Kristýna) se dovídám až v cíli ve frontě na párek :) Předbíhám také vedoucí holky na 30km trati. Zde však běží tři celkem kousek za sebou, boj o první místo bude ještě tuhý. Nechávám je svému osudu a za sebou. Do těchto chvil šlo vše hladce, ale nic netrvá věčně. Možná byla na vině dlouhá doba běhu, možná to byl těžší terén a profil, možná navýšení rychlosti a nebo těžké seběhy, každopádně od 25km mě už zkrátka nohy bolely. Nejvíc jsem si to uvědomil, když jsem měl přeskočit vyvrácený „dvojstrom“. Nohám jsem dal signál zvednout a přesto jsem se nepříjemně nakopl, protože se jim prostě nahoru nechtělo! Ale rozběhl jsem a vše přešlo.
Poslední kopeček a prudší stoupání, pak už jen kilometr do cíle. A přede mnou běžec! Že by z mojí trati? Nebudu vědět, dokud ho nepředběhnu a neuvidím jeho číslo. Jo, byl „můj“. Další zářez. Ale do cíle daleko a další skupinka naopak blízko! Tak co, zapisuji si posun o další 4 příčky kupředu. Poslední člověk mezi mnou a cílem se zdá být už relativně nedostižitelný. Ale opět, nebudu to vědět jistě, pokud to nezkusím! A tak jsem zkusil. Sprintovat do cíle dvacítkou, to je moje. Kolega si toho všiml a chtěl můj nápor odrazit, tak jsem zrychlil a cílem prosvištěl těsně před ním. Někteří si klepali na čelo (já samotný taky!), ale když jsem se šetřil 20km, tak jsem si prostě chtěl zazávodit! A výsledkem byl pro mě skvělý čas 2:45 a báječné 35. místo ze 170 závodníků. Naplnil jsem svá očekávání, do cíle dorazil a už druhý den jsem se cítil v pohodě. A za rok se na Vsácký Cáb plánuji vrátit znovu! A že bych zkusil trať 50km pro velké kluky? ;)
