„A co chystáš na léto?,“ ptají se mě mnozí. „Jít na vandr,“ odpovídám prostě, protože tuším, že ne každý by můj záměr mohl pochopit. A já nechci nikomu nic vysvětlovat. Někteří se i tak zeptají, kam že povandruju tentokrát. „Jdu do Říma.“ Mnozí si poklepají na čelo, další vydají uznalý zvuk, jako dobře Ty. Další otázkou pak je, s kým půjdu. „Sama se sebou.“
Ano, je to tak. Do začátku cesty mi schází dva měsíce a já se těším čím dál více. Zrovna jsem ve stádiu plánování a musím přiznat, že zatím nemám jasno, kudy přesně půjdu. Vycházet budu pravděpodobně z jižní Moravy, dále Vídeň, mariánské poutní místo Mariazell a pak přes Graz, Udine, Benátky… Řím. Cestu plánuju zhruba na 40–50 dní. Mělo by to být něco kolem 1200km. Sebou jen bágl, spacák, stan, vařič, dobrý boty…
Ne, opravdu nejsem blázen. Je to pro mě druh terapie. Nějak jsem se ztratila v davu a být jen sama se sebou, slyšet se a vidět se, mi má pomoci, ne uškodit, k návratu do společnosti.
Sama chci jít z několika důvodů: 1: nenašla jsem nikoho, kdo by tenhle trek či duchovní pouť (říkejte si tomu jak chcete) absolvoval se mnou. 2: jít s někým znamená nutně se někomu přizpůsobit (spánek, ušlá vzdálenost, přestávky, rychlost…). Jediný komu se chci přizpůsobovat, jsem opět já sama.
A proč se vlastně vydávám na takovou cestu? Je mnoho, mnoho důvodů! Miluju vandry v přírodě, to už o mě ale víte. Batoh, spacák, dobrý boty, dva dny si nečistit zuby, česnek na topince :)…paráda. Takovejhle trek jsem ještě neabsolvovala. (Jen asi 400km sama ve Španělsku). Dalším důvodem je ten, že jsem opravdu unavená ze společnosti lidí (nedají si pokoj, pořád po mě někdo něco chce), ze systému našeho státu. Taky mi chybí táta a já při práci nemám čas brečet…bojím se slz a tátu jsem ani po roce pořádně neobrečela. To mi samozřejmě způsobuje trošku psychické problémy. A na téhle cestě bych se jim chtěla postavit čelem! S tím jde ruku v ruce to, že jsem ztratila svou víru, která mě vždycky držela nad vodou. Vím, že učitel při každé zkoušce mlčí, ale ten můj mlčí už dlouho. Tak jsem se rozhodla jít mu na proti. Buď ho potkám cestou, sama v sobě, v přírodě či přímo v Římě u hrobu svatých Petra a Pavla.
Sáhnu si cestou na dno, to vím. Ale i přesto do toho jdu, protože jen v těžkých situacích člověk opravdu pozná sám sebe. A já chci zase křičet, plakat a milovat…což mi teď moc nejde.
Je to výzva! Miluju dobrodružství! Určitě cestou zažiju spoustu neopakovatelných zážitků, uvidím spoustu krásné přírody, obrovské hory, které budu přecházet s pokorou a potkám spoustu zajímavých lidí, které potkám zrovna tehdy, kdy je potkat mám. Na takovýchto cestách se dějou zázraky!
Kdo z Vás nezkusil, nepochopí…
PS: Jestliže si tenhle článek přečte někdo, kdo prošel alespoň kus mé plánované cesty, budu ráda za každou pomoc před cestou. Dík :)
