…to jsem si říkala, když jsem se s nimi vyfotila. Jeden z nich vypadal jak vosková figurína. Dovedete si představit, že vaše práce je pelášit pěkně rychle půlmaraton, stresovat se o vteřiny a potom čekat hodinu a půl na vyhlášení výsledků? A v mezičase sloužit jako kulisa pro fotografií závodníků alias šneků.
Jó, to my to máme jinak. Běh není pro nás džob. Je to pro nás zájmová činnost a tou se nenecháme stresovat. Během krásníme, měníme svět i sebe. Jen někdy to trochu vrže.
Dnes jsem si nadělila třetí půlmaraton v životě, z toho druhý tento měsíc. Celý týden jsem byla naprosto v klidu. Jakoby běžet sama za sebe a nikoli na gumičce s nevidomým kamarádem, byla úplná brnkačka. Řekla jsem si, že se nechám nést vlastním tělem. Snažila jsem se nachystat i na teplo. Oblékla jsem se co nejméně umím, nasadila čočky, připravila sluneční brýle (mám je rok a dnes běžely premiéru) a našla ve sklepě kšiltovku. Prožila jsem krásné dopoledne, vše mi vycházelo, čočky luply do oka na první pokus, bus nám neujel, ale místo abych byla pokorná, začala jsem se nabubřele těšit, že je to dobré znamení a fajnové bude všechno.
Setkávání, seznamování, převlékání, fronty na WC, focení – to všichni dobře známe. Čekání na start. Lehká nervozita. Snad poprvé vybíhám ve společnosti dvou příjemných mužů, ale můj manžel vzápětí zmizí vpřed. Běžím s Pavlem, který doufá v mé trasérské schopnosti a přeje si konkrétní čas v cíli. A tak na něj běžíme. Zpomaluju ho a ještě si stíháme popovídat o změnách v našich životech. Chvílema si říkám, že pokecat si máme v hospodě po závodě, ale vidím ho ráda a zatím to fakt jde. Na 5.km máme krásných 29 min a běžíme si v pohodě dál. Přistihnu se, že mu říkám i věci, které vidí. Vím, že Aleše by potěšilo hlášení, že v protisměru se běžkyně převléká a je v podprsence. A hlásím kilometry a tempo a mluvím a dýchám a mluvím a dýchám. Prvních 7 km zvládáme v pohodě. Podle Miloše už může být druhých sedm trochu znát a třetích sedm může i bolet.
A vyplní se to. Na osmém kilásku chci zapnout hudbu a nejde mi to. Posílám Pavla dopředu. Mp3 se rozjede, ale já mám pocit, že zlobí sluchátka. Až doma zjistím, že to byla parodie na Star wars a byla to „normální hudba“. Vůbec nechápu, kde jsem takovou pitominu vzala? Nicméně to celé odběhnu za ticha a Pavla už nedoběhnu.
V třetím kole mi vypne hlava. Cíl mi je úplně fuk, prostě se mi nechce běžet. Můžu. Je mi sice vedro a otírám se houbičkami, vlastně je celý závod skoro nepustím z rukou, ale prostě se mi nechce. Trasa mne nebaví. A ještě se na každý úsek musím dívat třikrát. A ta nekonečná rozpálená rovinka – kilák tam, kilák zpět a to celé třikrát.
Fotograf, který mi chce dodat kuráž, mi řekne „Konečně jsi tady, už jsem myslel, že se nedočkám“. Jsou to miláčkové, ti naši pánové, že?
Přecházím chvílemi do chůze, vizualizuji cíl a přemýšlím nad pražským maratonem. Mám na to? Mám! A s tím pocitem se na 18.km rozbíhám a chytám druhou slinu. V cíli ruce nahoru, ruce na hlavu a křeč do lýtek – no jo, nebyl banán v soli!
Den pokračuje zase klasicky. Předávání dojmů, dobrá bašta, převlékání a pocit „Je to tam! Pomalu, ale je!“
