Nedávno se mi dostal do rukou článek zabývající se strachem běžců snížit své objemové dávky v závěrečných týdnech tréninku před startem maratonu. Autorkou byla přední americká fyzioložka zabývající se během. Když jsem byl ještě hodně mladý, mylně jsem se domníval, že budu tvrdě trénovat prakticky až do závodního dne.
Člověk však postupem času přijde na to, že je třeba si na maraton taky odpočinout. Mám na mysli hlavně poslední dva až tři týdny před závodem v rámci několikaměsíčního tréninku na něj. V tomto období se již v zásadě nic nemění, čtrnáct dní závodníka nevytrhne a přesně zde je prostor k onomu odpočinku.
V době, kdy jsem trénoval, jsem se na maraton chystal zpravidla deset týdnů. Souhlasím s již zmiňovaným článkem, že je dobré během závěrečných týdnů snižovat objem o 25%. Vůbec bych se takového způsobu nebál, ba naopak jej doporučuju. Pro běh na dlouho trať, jakým maraton bezpochyby je, je třeba mít chuť a elán. Nemůžete přijít na start s pocitem, že vás něco pobolívá, s obavami, zda jej vůbec dokážete absolvovat.
To je všechno špatně. Každý musí přijít na to, co mu před závodem vyhovuje. Někdo je schopen trénovat naplno téměř až do startu jakéhokoliv závodu, další klade důraz na dostatečný odpočinek. Můj názor však je, že u maratonu je třeba být zvlášť opatrný na velkou zátěž bezprostředně před vyběhnutím na závodní trať. Desetikilometrový závod můžete běžet každý týden, maraton nikoliv.
V předposledním týdnu není možné nic velkého natrénovat. Raději si zaběhnout například středně dlouhý závod, ideálně třeba pětadvacítku v tempové vytrvalosti. K tomu bych navíc doporučoval vyzkoušet si běžet aspoň kousek v takovém tempu, v jakém plánujete odběhnout maraton, jakého chcete docílit. Buď si tempo odzkoušet v kratším závodě, nebo při tréninku, abyste se do něj dostali. Pokud totiž plánujete nějaký výsledek a nechcete maraton „pouze“ odběhnout, je třeba si na vámi vybrané tempo zvyknout.
Následný poslední týden před maratonem je v podstatně spíše ladící. Zejména v případě, kdy se ještě navíc drží nějaká superkompenzační dieta, se objem automaticky sníží, protože člověk stejně není schopen běhat žádné velké časy v době, kdy do sebe nedostává cukry. V závěrečné čtyři dny je vše pouze o klusání, pouhá jedna tréninková fáze a pár kilometrů.
Odpočinek není důležitý jenom z psychického hlediska, klíčové je také doplnit živiny. Jestliže totiž trénujete tři měsíce a běháte velké objemy, je třeba, aby se cukr ve svalové buňce nashromáždil a obnovil, aby v těle bylo na závod glykogenu dostatek. Musíte přece mít z čeho brát.
Každý závod skončí tím, že se po pětatřicátém kilometru budete trošku trápit, vše bude spíš o vůli „hrábnout si“ a vyčerpat poslední zásoby. Čím víc jich samozřejmě budete mít, tím to pak bude jednodušší. Každý maraton musí trošku bolet. Když jej vyhrajete, je závod vždy příjemný a říkáte, že nebolí, ale není to pravda. Čím déle běžíte, tím náročnější to je.
Samozřejmě, úplně jinou situací je nemoc. Pokud běžec těsně před závodem onemocní, má navíc teplotu nebo chřipku, dostává jeho organismus tolik zabrat, že kondička jde dolů velmi rychlým a zásadním způsobem. I proto je třeba klást důraz na odpočinek. Pamatujte si, že týden prostě nestačí. Čtrnáct dní je minimum k odpočívání, nebo, chcete-li, k ladění formy.
A stejně tak je dobré rozvrhnout si síly v rámci celé sezóny. Myslím si, že můžete zaběhnout například dva maratony na jaře, v rozmezí měsíce či dvou, a dva maratony na podzim. Existují samozřejmě běžci, kteří tak dlouhý závod absolvují každý druhý týden, jejich záměrem však není závod jako takový, berou jej spíše jako delší trénink.
Tvrdím, že není důležité to, co závodník natrénuje, ale to, co v závodě prodá. Mohu extrémně trénovat, běhat dvě stě kilometrů týdně a následně přijde maraton a na třicátém kilometru zjistím, že na to jednoduše nemám. Tento stav nemusí vůbec souviset s tím, nakolik dobře jsem na maraton natrénoval, ale zda jsem si na něj dokázal dostatečně odpočinout.
