Dnešní ráno sice nebylo sluníčkové, ale vonělo jarem. Ptáčkové zpívali, kamarádku veverušku jsem zahlédla při proběhnutím parkem dokonce dvakrát, rýsoval se mi pohodový výběh.
Vzdálenost jsem neplánovala, prostě kolik se povede, tolik se povede. Zdraví mě běžec ve fialové čelence, potkávám ho často, vždy volá Hooj.
Proti mně jede cyklista, úplně zabalený, jen oči mu koukají, vypadá, jako by jel vykrást banku.
Dvojici na lavičce evidentně nevadím a dál se oddává milostným hrátkám.
Konečně můj oblíbený pejskař, pán s vlkodavem. Jednou jsme se dali do řeči, jeho pes váží víc než já a sní tolik masa denně, co naše „žravá“ tříčlenná rodina za týden.
A pak mě začalo tlačit něco v botě. Říkám si, asi kamínek. Nic, neřeším, musím si zvykat, chci jít na horský závod, tam bude kamínků.
Běžím dál, ale ta bolest je větší a větší, ten kámen snad roste. Ač nerada, zastavím. Zuji botku a co vidím?
Šlápla jsem na hřebík a ten mi projel až dovnitř. Kousek opodál jde mladík k autu. Volám na něho, jestli nemá nůž.
On se zaculí a volá: Každý správný muž, má přece u sebe nůž. Dopajdám k němu, vyndá mi hřebík a směje se mi, že mám štěstí, že jsem nepíchla a nemusím přezouvat.
Nabídl mi náplast na krvavou nožku a protože byl obchodní zástupce firmy s cukrovinkami, tak mi dal ještě sáček bonbonů, aby to prý nebolelo.
Sáček jsem strčila za kalhoty a mazala domů.
Byla to jen čtyřka, ale krví zpečetěná.
