Moje babička povila devět dětí, z toho sedm dcer. A ty si našly za manžely veselé chlapíky. V sedmdesátých letech nebyl facebook a bylo méně rozvodů. Možná však, že bylo více švandy. Alespoň tedy v našem rodinném klanu.

Naši tátové založili svaz švagrů. Vzpomínky na dětství mám mlhavé, ale pár věcí mi utkvělo. Rodinná kronika, odznak s logem svazu švagrů, který táta nosil v peněžence. Obraz, kde byli malované postavičky a hlavičky měli vystříhané z fotek. Dostal ho děda k nějakému jubileu. Byl to totiž čestný člen svazu.

Spoustu dalších věcí si pamatuju podle fotek. Táta byl vášnivý fotoamatér a fotek jsme doma měli plnou skříň. Pálení čarodějnic, mikulášské zábavy, oslavy MDŽ a pobyty na chatách a chalupách. Asi jsme se měli všichni krásně a vesele. O prázdninách jsme my, děti, kočovaly po rodinách a rozjížděly jsme velké akce. Hrály jsme si na kdeco. Bratranců a sestřenic mám patnáct a to je docela dost kumpánů na dětské hry.

Parťákem pro blbiny nám byl strejda Vašek a ke sportu nás vedl táta Vašek. Oba nás opustili před třemi roky, pár měsíců po sobě. Bylo jim 68 let. A tento víkend se za nimi vydal i strejda Jirka. Ve věku 68 let. Asi to není pro naši rodinu tak šťastné číslo jako pro Jágra. Zůstalo zde devět tetiček a jenom dva švagři.

Mým novoročním přáním letos bylo, aby nikdo nezemřel. Bohužel už v pátek se zase všichni sejdeme. Lepší by to bylo na chatě v Kohoutově nebo na chalupě v Kozlově. Na obou místech máme ruský kuželník a tito tři pánové byli náruživí hráči. S nimi odešel i oblíbený výraz „držkoule“ (člověk stojící u šibenice měl za úkol chytit kouli na řetízku, aby nesrazila další kuželky). Nikdo ji nechtěl dělat, ale sestavovali jsme rodinné i smíšené týmy a hráli a hráli.

Když jsem Jirku viděla před pár dny v nemocnici, nemohl moc mluvit, ale vtipkoval. Všimnul si, že jsem zhubla a nechtěl pustit televizi, bude se prý dívat na nás, mne a tetu – dvě Jitky u jeho postele. Nezvládnul mi naposledy říct, že jsem jeho nejoblíbenější neteřinka, ale když jsem ho nabádala, že musí jíst, že ho všichni, rodina i kamarádi, chceme zase brzy vidět doma, něco řekl. Teta mi přeložila, že říká „na řemeslech“. Tak tam se už strejdo bohužel nepodíváš, už si nedáš čerstvý rohlíky u Rollanda a nepohostíš všechny své kamarády z milovaných Luhačovic. Už nebudeš schovávat štamprle, aby se teta nezlobila. Neobejdeš Rábišák a nepřineseš kupu hub. Ani borůvkový knedlíky nám už neuvaříš.

Klasická otázka strejdy Jirky byla „Máš hlad? Dáš si párečky nebo počkáš na uzený? A je tam skvělá dršťková!“ Ke všemu podával své domácí houstičky a jinou než svoji veku na chlebíčky neuznával. Byl to hlasitý přátelský člověk, který žertoval někdy až na hraně. Miloval svoje dcery, svoji Jitušku a pejska Tylinku. A dočkal se narození malé Emy, která ho i v posledních dnech rozesmívala svým „berany berany duc“.

Chybíš mi! Není to správné, nechoďte všichni pryč. My si chceme ještě hrát, my se s Vámi chceme smát! Ale snad se tam nahoře sejdete, obnovíte svaz švagrů a užijete si zase spoustu srandy. My na Vás budeme vzpomínat a budeme v to doufat.