Běhání nás obohacuje v mnoha směrech. Mne například naučilo vyznat se v okolí svého bydliště. Několikrát jsem se slušně ztratila, a proto jsem se dokonce naučila číst v mapě. A neriskuju.
Dnes byl nádherný den. Asi nebyl běžec, který by nevyběhnul nebo se alespoň nevydal na delší procházku. A protože maraton je za dva měsíce a dva dny, rozhodli jsme se s Martinem, že začneme nabírat objemy a vyběhneme v 15 hodin na 15 km. Nakonec jsme vyběhli o 15 minut později. Už asi víte, že jsem klidnější, když čísla takhle pěkně navazují na sebe.
Včera jsem si místo obvyklého románu vzala do postele Běžeckou čítanku. A vyčetla jsem, že si máme trénink okořenit. Na dnešek jsem vybrala kombinaci dlouhého běhu a závodního tempa. První dvě třetiny máme běžet o minutu pomaleji než je plánované závodní tempo a ve zbývající třetině stupňovat tempo až k závodnímu.
Dobrá, zkusme to. Zatím jsme jen tak běhali bez nějakého přemýšlení o tempu, ale Martin má trochu obavy ze svého debutu na maratonu a já zase nechci zkazit závod svému šikovnému sparingpartnerovi, jehož očima se na maratonu v květnu mám stát.
Hned v prvních kilometrech musím Martina brzdit. Běhá mnohem rychleji než já, ale musíme běžet podle pomalejšího. Navíc já si hlídám tepy. Na pátém kilometru si za běhu dáváme první hroznový cukr a stále je vše v pohodě. Je opravdu nádherné počasí a my se rozhodujeme běžet směr Koliba. Já jsem tam ještě nikdy nebyla, neznala jsem cestu domů.
Běžíme lesem, ale po skvělé cestě a já vyhazuji z ucha Richarda a jeho Rubikon. Užívám si běh natolik, že mne hudba ruší. Když si sluchátko po asi dvou kilometrech beru zpět, rozjíždí se Cesta. Bez problémů svého parťáka doběhnu. Ta písnička je prostě luxusní.
Vidíme Kolibu, přebíháme „státovku“ (jak říkala moje babička) a garminy pípají 10 km. Druhý hroznový cukr a zrychlujeme tempo. Běžím tak rychle, jak jen umím. Střídá se mírný kopec dolů a prudší nahoru. I do kopce běžím tempem 5,20. Jindy téměř nevídané. Vnímám krásnou instrumentálku. Když mi Carpenters zpívají cosi o snech a o Vánocích, sbíháme dolů z kopce. Pomyslím si, že to je krásný dárek, který nám vylepší tempo.
A najednou…zase silnice. A jedno auto za druhým v obou směrech. Neděle odpoledne. Když konečně přeběhneme na druhou stranu, tak po půl kilometru vbíháme na louku s ležící trávou a vyšlapanou cestičkou. Dál statečně kličkuju a snažím se držet tempo. Už tuším problém. A konec. Strouha, les. Vztek. Máme teprve něco přes 13 kilometrů. Manžel mi pomůže potůček přeskočit a hledá cestu mezi smrčky. Já s prostým zaklením usedám a uvědomuju si Tomáše Kluse, který mi do ucha pěje: „Všimni si, jak se lidi ztrácej, jak každej mele tu svou a když se domů vracej, jak si domů nesou…je to jiný…cesta je dlouhá…prosím, pište si, že se nevyplácí zapomenout na starý časy…“ Poprvé mu polohlasem říkám: „Ty seš ňákej chytrej, frajere“.
Když chci vstát, bouchnu se o větev do hlavy. Fakt super. Chvíli tam bloudíme, v duchu proklínám svoji víru v mužskou orientaci a sakruju. Vzpomínám na naše cyklocesty, kdy už jsem mlela z posledního a ještě jsme bloudili. Ale dnes to není tak hrozné. S úsměvem postojíme nad prvními jarními kvítky a nalézáme cestu. Rozbíháme se a dobíháme po 4 kilometrech domů.
Celková bilance je 17 a půl kilometru v několika různých tempech plus asi 1 km chůze. Vše jsme zvládli na dvakrát čtyři hroznové cukry a bez vody. Na schodech jsme potkali mladšího souseda, který nám docela fandí, ale dnes se při pohledu na nás ptal, zda to nepřeháníme.
On to neběžec fakt nepochopí.
