Tři měsíce po úžasném běžeckém hapenningu ve Frantovkách jsme se vydali s Alešem poprvé na společný běžecký výlet. Vtipkovali jsme na facebooku, že budeme na chvostu a ejhle, stalo se. Poprvé jsem doběhla úplně poslední. A na trase se dost trápila. Takže nejhorší závod? Pruda? Kdepak! Úžasná neděle plná zážitků.
V deset ráno jsem čekala na svého skvělého kamaráda z Moravy na nádraží v Hradci Králové. A vyhlížet Aleše není úplně jednoduché. Nemůžete jednoduše zamávat a čekat, že vám půjde naproti. Je sice velice galantní a pro ženy by udělal ledaco (až to občas navozuje těžkosti, když si dáváme přednost ve dveřích), ale nezbývá mu nic jiného než vyčkat. Vy musíte vyhlížet dlouhou bílou hůl a běžet po nástupišti až k němu. Vždycky se na něj vrhnu, líbnu mu pusu a potom si říkám, že ho musím příště předem varovat. Byli jsme spolu celý den a probrali kdeco, ale na tohle téma jsme zase nestihli. S Alešem se totiž člověk nenudí. To poznala i slečna ve vlaku, která po chvilce schovala sluchátka a jakoby spala. Což bylo nemožné, protože my jsme pusu nezavřeli.
Cesta z nádraží na Černý most byla taky veselá, jeden sloup se nám připletl do cesty a jedno zrcadlo tam taky bylo nějak navíc. Nebudu popisovat ani nakupování, ani cestu sídlištěm, přestože legrace byla. Už jsme byli tři a trochu jsme bloudili. Přítel na telefonu nám ale dobře radil a my šli a šli, dokonce i přes svodidla. Plechárnu, kde bylo zázemí, jsme našli úspěšně a začali potkávat jednoho skvělého člověka za druhým. Jen jsme nějak měla pocit únavy dříve, než jsem se převlékla. Po dlouhé viróe a rovnání zad před pár dny jsem byla celá rozlámaná.
Kdo zná Aleše, tak ví, že „nevypadá slepě“. A tak vznikají situace, kdy je na místě jeho okolí upozornit. Krásně si naběhla Leona – organizátorka běhu i my, jeho průvodci. Spousta zážitků je těžko reprodukovatelných. Neubráníte se prostě hláškám typu: „Pojď sem, ať na nás vidíš!“ A musíte mít na paměti, že Aleše nezajímá popis krajiny, potřebuje vědět, kde jsou bariéry a hlavně má rád přehled o kráse žen. Možná proto si vybral mne, protože já mu popíšu opravdu cokoli. Mluvit umím lépe než běhat.
Dvě hodiny do startu byly jak chvilička. Fandili jsme dětem, seznamovali se s příchozími a už to bylo tady. Leona vysvětlila trať: „Poběžíte šest koleček, nejdříve z kopečka, kolem rybníka, nahoru, proběhnete kolem nás a zase dolů“.
Ble, okruhy já vyloženě nerada a s kopečkem, byť miniaturním, už vůbec ne. Alešovi to naopak vyhovuje a tak pořád slyším: „Já vím, nevysiluj se“ nebo „V klidu, nemluv“. Po jedné z mnoha hlášek jsem dokonce pustila vodící gumičku se slovy: „Tak si běž sám, ty chytrej“. (Věděla jsem, že se orientuje a neupadne, ale naši kamarádku Jíťu to dost vyděsilo) Jojo, tentokrát to bylo s tím trasérováním všelijaké. Čím lépe se známe, tím je to pro mne těžší. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Rekordy si Aleš zaběhne s někým rychlejším a se mnou si zase užije jiné zážitky.
Protivítr, málo běžců, hodně lidí na procházce, dost kočárků v cestě a těch pejsků běhajících na volno! Bylo to pestré. Nejkrásnější byl každý průběh startocílem. Zvláště poté, co doběhli běžci na 5 km, nám přibyli diváci a hlavně skvělá fanynka Zuzka s manželem nás tlačili do dalších kilometrů. Při posledním míjení této rozjásané skupinky jsem se smála, ale proklínala své hloupé nápady. Proč já se takhle honím?
Výsledek? Doběhli jsme poslední, v trojici s kamarádkou Lenkou a já byla tak ráda, že je konec, že jsem málem zapomněla na cílové objímání. Čas těsně kolem hodiny si docela hýčkáme, protože plán byl splněn – běžet na pohodu, setkat se všichni pohromadě a popovídat si. Což jsme zvládli nejen na autobusové zastávce, kde jsme popili slivovičku, ale i v bufetu nad polévkou.
Luxus jsme tentokrát neužili, ale na tuhle neděli nezapomeneme. Byli jsme asi jediní dva cvoci, kteří jeli tak daleko kvůli desítce v parku kolem rybníka, ale my chtěli vidět své spoluběžouny Víťu, Lenku, Jitku a Zuzku s Milošem. Domů jsme se vrátili pozdě večer a byl to další večer, kdy má člověk pocit, že se mu zážitky nevejdou do hlavy a je vděčný, že může tak úžasné chvíle prožívat. Děkuji všem, organizátorům i kamarádům, bylo to super.
P. S. A hádejte, jakou partičkou jsem byla obklopena na zpáteční cestě domů? Hluchoněmými. A bavili se taky skvěle. Život je totiž takový, jaký si ho uděláme. Skuhrat se dá vždycky, ale každý je strůjcem svého života!
