Co mě přivedlo k rozhodnutí začít se připravovat na můj druhý maraton?
Čím více se blíží další ročník brněnského závodu v Lužánkách, tím více si uvědomuji, že to bude už rok, co se mnou můj táta naposledy prožíval mou lásku k běhu. V dubnu po Lužánkách zemřel.
Víc jak půl roku mi trvalo, než se mi udělalo lépe. Dokonce jsem na tu dobu nechala i běhu, který mě s tátou tak moc spojoval! Nemohla jsem běhat. Připadalo mi to naprosto zbytečný. Proč bych se měla trápit během, když to už táta stejnak nevidí?
Pak se mi ale z čista jasna rozvítilo. Vzpomněla jsem si na rok 2009, kdy se mi v běhu dařilo asi nejvíc. Tatík mě doprovázel po závodech (např. na můj první půlmaraton v Praze) a moc mi fandil. Běhala jsem celým svým srdcem pro něj, protože on běhat nemohl. Mozková mrtvice, která ho zastihla náhle a silně o devět let dříve, ho poznamenala ochrnutím na pravou část těla. Nic moc představa, že? Jenže on mi byl tím, jak se vzchopil a šel dál, obrovskou motivací! Nezlobil se na život, který ho tak krutě poznamenal. Byl rád na světě i když už nebyl po fyzické stránce tak kvalitní jako dřív.
A tak mi alespoň držel palce a o každičký můj trénink, o každičký závod se zajímal. Pak jsem se rozhodla běžet svůj první maraton. Vybrala jsem si závod v mém rodném Kladně. Věděla jsem, že mám už něco naběháno a že když se nic nepokazí, doběhnu do cíle. Strašně moc jsem si přála, aby tam táta byl se mnou. Aby na mě byl hrdý a obejmul mě po doběhnutí! Jenže tam nebyl, už přesně nevím proč. Každopádně mi slíbil, že na dalším maratonu určitě bude se mnou!
Maraton jsem opravdu doběhla, s časem 4h. 55 min. Po závodě jsem ale s pokorou uznala, že dát celý maraton není tak lehké jako půlka, kterou jak ráda říkám, zvládne skoro každý docela snadno. Maraton už je opravdu o tom, že si člověk sáhne na dno svých možností. Maraton bolí! A tak jsem další maraton odložila na neurčito.
Teď, necelý rok po tátově smrti mi dochází, že by taťka nechtěl, abych přestala dělat to co mě tolik baví. Že by nechtěl, abych zahrabala všechny běžecké boty, naběhané kilometry a hezké vzpomínky na dno skříně. A tak jsem vyběhla znovu.A další den zas. Naštěstí jsem té běžecké vášni zase propadla. Běhám teď co to jde a moc mě to baví! Právě při běhu mi dochází, že je táta stále se mnou a že je šťastný.
A aby byl ještě více hrdý, rozhodla jsem se, že letos v září poběžím na Kladně svůj druhý maraton v životě! Pro tátu, pro sebe…
