Zase si to jednou hezky cupitám po silnici, vedoucí mezi dvěma (krásnými, ale bohužel na zimu vylovenými a vypuštěnými) rybníky směrem k železničnímu přejezdu, kde se otáčím a běhávám zpátky domů. Je po lehkém dešti, pár stupňů nad nulou, pomalu se stmívá a na obloze jsou vidět tmavé mraky. V místě kde končí větší z rybníků je betonový plácek na kterém stál nějaký chlapík. Proběhnu okolo, až k nedalekým závorám, kde přeběhnu přes cestu a pokračuju zpátky po druhé stráně. Ten chlapík mezitím vyšel z plácku na cestu a v okamžiku, kdy jsem okolo něho probíhal povídá: A nebudeš nemocný v takovémhle počasí?
Pokrčím rameny a jen opáčím: „Ono je to o zvyku.“ Ale stejně mě otázka toho chlapíka v zimní bundě a čepicí nasazenou až skoro na oči donutila po cestě zpět přemýšlet…
Ať už je venku jakékoliv počasí, my běžci závislí na „té těžší variantě chůze“ vybíháme s úsměvem ve tváři. I když venku mrzne až praští, prší, je mlha a chladno stále to neovlivní tu chuť se proběhnout. Občas si to vybere krutou daň v podobě angíny, či minimálně silné rýmy, ale vždy se to dá ovlivnit a předejít tomu slušnou vrstvou oblečení.
Občas se mi stává, že ta největší chuť vyběhnout je zrovna když venku silně prší popřípadě (tuto zimu to až tak nehrozí) je rtuť teploměru stažená hluboko pod bod mrazu. Chce se to akorát vyzbrojit silnou vůlí, teplým oblečením, zavázat tkaničky u bot, otevřít dveře a vyběhnout… Přeji hodně zdraví a naběhaných kilometrů.
