Běh je paralelou mého života. Ráda vybíhám do lesa a jen tak si křižuju lesní cesty, louky a vybíhám mezi stromy, někdy raději letím po silnici jako vítr a soutěžím s časem. Někdy se stane, že se jen tak pohybuju krajinou bez ambic na dobrý čas nebo překonávám lenost.
Na první pohled se může zdát, že si jen tak sama bezmyšlenkovitě běhám, ale omyl! Pokaždé mne doprovází můj trenér. Je se mnou úplně vždycky, na každém tréninku i závodě. Má všechno dokonale promyšlené do nejmenšího detailu. Mnohem víc, než si myslím.
Zná mě jako nikdo jiný. Ví nejlíp, kdy mám zpomalit, zrychlit nebo protáhnout krok. Většinou mi dává dobré rady a vždycky trénink upravíme podle aktuálních okolností. Nerozkazuje mi, ale navrhuje mi řešení a dává dobré rady.
Přijde ještě dřív než vyběhnu a pokaždý řiká: Tak co Vjerko, co si dneska zaběhneme? Nějaký objem? Že se ti nechce? Mě se taky nechtělo a vytáhlas mě. Dávno ví, že žádný rozkazy a příkazy na mně neplatí. Takovýto tak a teď se sebereš oblečeš a poběžíš desítku. Na závodě na mě neřve s brunátnou tváří, ale optimisticky povzbuzuje. Ví, že když už se postavím na startovní čáru, jsme dobře připravena, tak trochu zkoriguje mé myšlenky.
Chcete vědět, jak se jmenuje? Stejně je to zbytečný, protože vy už svého trenéra stejně máte. Fyzicky neexistuje, jméno ale má. Jmenuje se Pocit.
Nejdříve jsem běhala pro skutečného trenéra, pak pro časy a ted běhám na pocit. Věřte že i s tímhle trenérem se dá vyhrát medaile.
