9. února před 15 lety zemřela v nedožitých dvaceti čtyřech letech naše kolegyně Táňa.
Vzpomínám si docela dobře na chvíli, kdy jsem ji viděla poprvé. Přišla za mnou na jaře roku 1998 se svojí tchýní a hledala práci švadleny.
Táňa byla z Ukrajiny a bylo to na první pohled patrné. Měla blond vlasy, které si pečlivě tupírovala a působila tak věčně rozcuchaným dojmem. Používala výrazně červenou rtěnku, nosila vždy sukni a upnutý pracovní plášť. Nemluvila úplně dobře česky a své naivní otázky říkala jemným hláskem, dětsky odzbrojujícím způsobem.
Byla krátce vdaná a moc si přála miminko. Šetřila pečlivě každou vydělanou korunu, protože se chtěla nechat vyvázat z ukrajinské národnosti. Přála si u nás zůstat a chtěla, aby její děťátko mělo národnost českou. Připravovala si pro něj výbavičku a téměř vše, co si ušila, bylo roztomile nevkusné. Alespoň nám to tak připadalo.
Vzpomínám si, že jednou požádala vyšívačku, aby jí vyšila „kačenku“. Táňa chtěla postavičku zvířátka a dostala slovo „Kačenka“. Protože jí to připadalo škoda vyhodit, ušila si kuriózní puntíkaté dupačky a na předním díle byly sešité obě výšivky. Mnohokrát jsem si vzpomněla na její výbavičku – na oblečky chystané s láskou.
Vyprávěla velmi málo o své rodině a chudobě, která na Ukrajině panuje. Každé odpoledne si vzala ze skříňky síťovku s prázdnými lahvemi od piva a cestou domů koupila manželovi další. Když s někde chvilku zpozdila, okamžitě jí sháněl.
Jednoho dne nepřišla Táňa do práce. Její muž pracoval v té době ve vedlejší firmě a přišel se nás zeptat, zda o ní něco nevíme. Začaly jsme se dohadovat o tom, co se mohlo stát. Věděly jsme, že jejich vztahy nebyly úplně dobré a protože nějak zvláštně uhýbal pohledem, dostaly jsme o ní strach. Připadalo nám to jako scéna z filmu, ale přesto jedna z nás odpoledne vydala na ubytovnu ukrajinských švadlen a snažila se ji najít. Neúspěšně.
Asi za tři dny jsem šla do práce a lekla se dvou tmavých postav v šeru chodby. Byl to Táni manžel a jeho matka, statná a rázná žena. Chystala jsem se je ujistit, že stále nic nevím, ale jejich slova mne přimrazila k šedivým dlaždicím naší ponuré chodby. Prý včera našli lyžaři Táňu u Labe sedět na lavičce. Umrzla. Později jsme se od kriminalistů dozvěděly, že odešla z domova po velké hádce oblečena jen v tenké kožené bundičce. Odešla tak oblečená, jak původně do manželství přišla. Odnesla si jen své úspory.
Ten rok byl velmi krutý únor. Táňa umrzla v důsledku diabetického záchvatu. Nikdo z kolegyň, ani manžel, o její nemoci nevěděl. Možná to nevěděla ani ona.
Nemůžeme jí položit kytičku na hrob, protože její rodina chtěla Táňu pochovat na Ukrajině. Manžel jí poslal autem přes Polsko. Chtěl ušetřit. Nedoprovázel ji. Později se nám přišel pochlubit, že inkasoval slušnou životní pojistku a nemusí už tedy chodit do práce.
Všichni, kdo jsme ji znali, si každý rok začátkem února vzpomeneme.
