Tímto blogem si dovolím odskočit zpět do současnosti a popsat vám svůj přístup k běhání. Vůbec netvrdím, že je nejsprávnější a nedávám tím nikomu návod. Nejsem trenérka, jsem žena středních let, která běhá a zároveň o tom píše.
Nejčastější otázka je, zda běhám denně. Odpověď zní, že rozhodně ne. Nestihla bych to. Údajně žiju rychlý život a mám mnoho aktivit. Zrovna před pár dny jsem chtěla po kolegyni, aby mi vysvětlila, proč mám tuto nálepku. Prý proto, že je to pravda. Moje dcera byla kdysi dávno u psychologa a měla nakreslit členy rodiny. Já jsem byla chobotnice a ona vysvětlila paní doktorce, že mamka stihne všechno. Musím říct, že jsem byla tehdy ráda. Jiné příbuzní vyfasovali ještě zajímavější zvířátka. Myslím, že jako chobotnici mne vidíte ledaskdo a tak pojďme probrat ten můj běh.
Někdy v žertu říkám, že umím prodávat a to i sama sebe (což si popíšeme i u toho seznamování v roce 2002). A tím jsem si vytvořila obraz úžasné běžkyně. Skoro rok jsem se sama ploužila po sídlišti a nebýt toho, že jsem potkala začínající vytrvalce, ploužím se tam možná dosud. Díky jejich obrovské podpoře jsem zaběhla po čtyřech měsících cílenějšího běhání maraton. A potom jsem se vrátila do relativní samoty a běhám si po svém.
Včera jsem se dostala do dlouhé debaty s kamarádkou, která cíleně trénuje na maratony, že moje věta „maraton se běhá hlavou a ne nohama“ vzbuzuje dojem, že systematický trénink není potřeba a že maraton je utrpení. Napíšu a řeknu toho opravdu hodně, ale že bych někdy psala o utrpení? Nepíšu spíše o pokoře, o víře v sebe sama, o vizualizaci cíle?
Od začátku roku jsem naběhala 60 km a už to nevylepším. Pro sběrače kilometrů nic moc, ale já jsem spokojená.Mám drobnou virózu a dám tělu pauzu. Každá nemoc má svůj důvod. A tentokrát je to nastydnutí na služební cestě anebo touha mého těla po odpočinku.
Běžně se snažím jít si zaběhat jednou týdně odpoledne a jednou o víkendu. A jen momentální nálada a počasí určí délku a kvalitu mého běhu. Nejpozději v březnu se to změní. Jednak už bude pražský maraton bušit na dveře a jednak v tom nebudu sama. Můj muž poběží svůj první a tak se rozběhneme intenzivněji. Možná tomu budeme pár týdnů říkat trénink.
Ale teď příroda pospává a já s ní.
Začátkem roku jsem se přidala k výzvě, která vyžaduje zapisování kilometrů a poměřování s ostatními. Já to ale nezvládnu, neumím to a neuspokojuje mne to. A tak jsem z výzvy dnes odstoupila. Pro tohle já neběhám. Já běhám jen tak zlehka proto, že se mi potom lépe žije. A lepé žiju (a jím), protože se mi potom lehce běhá. A jsem ráda, že nacházím hodně „spoluběžounů“, kteří to cítí stejně.
Halina vždycky měla radu na závěr. Necítím se povolána rozdávat rady, jen vám vyprávím příběh jednoho života. Že lze spokojeně žít a nikam se nehnat. Mějte se rádi. Sami sebe i navzájem.
