Probouzí mě pípání budíku. Je 5:25 ráno a já se snažím vyhrabat z teplé postele. Ze skříně vytáhnu teplé běžecké elasťáky, které si obleču na nohy a na ně natáhnu šusťákové kraťasy. Obleču si podkolenky, přes hlavu natáhnu thermo tričko a z poličky seberu čelovku. Cestou ještě z věšáku sundám lehkou větrovku a nasadím si čepici. Sejdu po schodech do sklepa kde si nazuju své New Balancky, rychle zavážu a radostně otevřu vchodové dveře. Přivítá mně ranní mráz a já zapochybuji jestli mám vůbec odhodlání do té zimy vyrazit. Stejně nakonec zapínám čelovku a nadšeně vyrážím k brance. Po cestě se letmo protahuju abych si náhodou nezpůsobil nějaké to nepříjemné natažení svalu, protože o pár hodin později bych toho na hodině tělocviku litoval. Otevřu branku, podívám se na hodinky a začnu zvolna cupitat nově napadlou vrstvičkou sněhu…
Sleduju kmitající kužel světla mé čelovky a dávám pozor na nohy abych náhodou nezakopl o nějakou větev nebo kořen stromu. Pomalu přestávám vnímat samotný běh a v hlavě myslím na to proč se mi běhá lépe a dosahuji lepších výsledků po tmě, než za světla. Je to tím, že se víc soustředím na to abych nezakopl nebo špatně nedošláp? Nebo mě podvědomě nutí tma běžet rychleji? Je to snad tou jinou, daleko adrenalinovější atmosférou? Ať už běhám za tmy ráno nebo večer, vždy se mi prostě běží snadněji a celkově se při běhu cítím lépe než za světla. Zdá se mi jako bych se špičkama skoro nedotýkal země…
Tak se tedy cítím já, když jen tak vybíhávám do tmy, třeba ráno když se snažím zaběhnout si ještě něco před školou, než otrávený ze všech těch testů a zkoušení vybíhat až po škole, nebo taky večer, když se snažím během odreagovat od všech uplynulých záležitostí celého dne.
Jedno však bývá stejné a je jedno jestli běžím tmou ráno nebo večer, vždy se totiž po běhu černočernou tmou zeptám: „Sakra proč se mi ve tmě běhá lépe?!“
