Některé otázky se mi do života stále vrací. A jedna z nich je: „Proč ti říkají Lanovka? Jak jsi na to přišla?“
Před dvanácti lety jsem zůstala s dětmi po rozvodu sama. Synovi byl rok a půl, mne necelých pětatřicet, nechtěla jsem hodit flintu do žita. A tak jsem začala hledat „nového tatínka“. Byly to doby počátků internetových seznamek, já byla pořád v práci nebo s dětmi a tak jsem se vrhla do víru seznamování, tímhle dnes už poměrně nebezpečným způsobem.
První nápad byl číst inzeráty. Jenže to se záhy ukázalo jako zdlouhavé. Pánové si většinou psali s více ženami najednou a vybírali a vybírali.
Dám si tedy svůj inzerát. Nojo, jenže musím mít přezdívku. První slabika, která mne napadla – LA. Chvíli jsem jen tak zírala a broukala si La – La – la a potom mne to trklo.
*ŠIMEK: Onehdy jsem po ránu točil klikou rumpálu.
GROSSMANN: A ty bys, Slávku, nemoh po ránu točit klikou lanovky?
ŠIMEK: Nakonec proč ne? Po ránu jsem rozespalej, a která klika mi dřív vlítne do ruky, tou točím. Klidně.
OBA (zpívají): Onehdy jsem po – ránu, točil klikou la – novky, když jsem předtím po – snídal trochu teplé – žemle. A v dáli mně zdra – vila svými větvi jasan, vždycky takhle po – ránu s přírodou si řvu: á jupi jupi jupi jou, jupi jupi jupi jou, jupi jupi jupi jou, jupi jupi jou.*
A už mi to zůstalo. I poté, co jsem se vdala a na seznamky přestala chodit. Přezdívka nezapadla, protože se zalíbila mé (tehdy) dospívající dceři a jejím kamarádům. A tak místo „matka říkala“ si píší o tom, co „vzkazuje lanovka“.
O seznamování bych mohla napsat knihu. Tři roky nacházení a ztrácení. Těch vypitých kafí a nesnědených večeří. Ale klaplo to. Nejenom manželství, ale i několik dalších důležitých vztahů. S jedním z bývalých ctitelů jsem před pár dny slavila své narozky. S jiným si stále píšu. S dalším nás svazuje důležitá obchodní smlouva.
Za pár dní jsem zpět a budu asi ještě chvíli v roce 2002. Nějak se mi tam zalíbilo…
